Vešel do vestibulu a u malého okénka si zakoupil vstupenku. Vzápětí pokladní vyběhla ven a rozhodla se, že ho bude provádět, připadal jí zřejmě jako cizí a nebezpečný element. Byla to téměř šedesátiletá vysušená žena s naprosto tupým výrazem, u níž okamžitě vytušil, že nerozezná Renoira od Rembrandta a že bude lepší s ní udržovat naprosto minimální konverzaci. Přesto podobný typ lidí, obvykle naprosto nekompetentní, hrozně rád dráždil. Něco ho donutilo, aby tentokrát vydráždil i ji.
„Zajímalo by mě, kde bych našel obrazy Adély Apltauerové.“
„Koho,“ zarazila se ženština, u níž by se dalo vytušit zaměstnání účetní, než práci v oblasti umění.
„No, malířky a grafičky paní Apltauerové, vždyť tady v Kovarech žije!“ Žena se nenechala zastrašit a hbitě reagovala: „Ale my vystavujeme pouze známé umělce.“
Měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas, protože ho odtáhla k hanbatým, jiný výraz by proto hledal těžko, amatérským patlaninám populárního herce Tomka, aby mu tím dokázala kovarskou světovost.
Tomek vyprávěl v televizních show dvacet let staré historky z natáčení, a vedle toho si maloval, bohužel tato jeho zábava způsobila, že hlavně okresní galerie měly tu potřebu vystavovat ho a nakupovat jeho výtvarné pokusy v duchu – co je v televizi, je vlastně nejlepší.
Vysušina si to zajisté myslela. Stoupla si totiž před Tomkovo veledílo a vydechla: „Pan Tomek je mimořádně nadaný umělec.“ Daniel formálně přikývnul, ale znovu zaútočil. „A to tu skutečně nemáte jediný obraz od Adély Apltauerové, to jste ji nikdy nevystavovali a nemáte něco od ní ani v depozitáři?“ Žena pochopila, že na tuto konverzaci nestačí a sdělila mu s patřičným důrazem: „Moment, přivedu paní ředitelku a ta vám odpoví.“ Za chvíli se vrátila a celá rudá mu oznámila: „Paní ředitelka se právě připravuje na komentovanou prohlídku pro žáky místní základní školy a může se vám věnovat až za deset minut.“ Taky by chtěl být podobně důležitý… Zasmál se však jen pro sebe. Dosáhl však toho, že se vysušina stáhla do své kabinky a jenom ho po očku sledovala, jestli se nechystá strčit si nějaký skvost pod tričko. Netušila, že on by si tady rozhodně nevybral…
Asi za čtvrt hodiny před ním stanula osoba, která jako by vypadla z filmu o Praze osmdesátých let – na hlavě blonďatý květák a v uších velké zlaté kruhy. Sjel ji pohledem až dolů, takže zjistil, že na něj koketně civí podprsenka zpoza lesklé halenky a poměrně značnou ředitelčinu zadnici obepíná černá kožená minisukně doplněná o síťované punčochy zastrčené v botách na podpatku. Odhadnout věk u této existence se mu zdálo takřka nemožné, okamžitě mu zapadla do oblíbeného šuplíku – něco mezi čtyřiceti a smrtí.
Vyděsila ho však ještě více, protože na své zmalované tváři vyloudila nejsladší úsměv, co dovedla a přelíbezně se mu představila a přitom natáhla svou pravici: „Jsem Miluška Votavová, ředitelka této galerie, paní Šůrová mi říkala, že se mnou potřebujete mluvit. S čím vám tedy mohu pomoci.“ Poté roztáhla ústa do ještě sladší grimasy a tvářila se přitom jako koťátko, které se dožaduje pohlazení.
Daniela to překvapilo a na okamžik oněměl. Pak ho ale něco uvnitř nakoplo, vzmužil se a zopakoval jí dotaz, jenž předtím položil její podřízené.
„Je mi to strašně líto, že vám nemohu úplně vyhovět,“ mňouklo přestárlé kotě.
Určitě chrápe s okresním tajemníkem – prolétlo Danielovou hlavou, ale vzápětí musel připustit, že už tato funkce dávno není a navíc by pan okresní musel trpět slepotou…
Kotě ale do jeho myšlenek okamžitě zasáhlo: „Paní Apltauerová je jistě vynikající umělkyně, ale u nás o ní není jednoduše zájem. Kovarští občané si oblíbili práce pana Tomka, tudíž paní Apltauerovou jsme přivzali pouze na soubornou výstavu místních umělců.“ „To je trochu zvláštní přístup, když vystavuje po celé republice,“ utrousil Daniel. Vysušená Šůrová na něj vrhla pohled ve stylu – co si vůbec dovoluje něco takového vyslovit nahlas.
Její nadřízená však nesundala svůj přeslazený výraz z obličeje a naopak na něj šibalsky zamrkala: „Protože jste mi sympatický, mohu vám prozradit, že obrazy paní Apltauerové má doma několik kovarských občanů, ale koupili si je přímo od ní.“ Za prosklenými dveřmi se srotil dav pubescentů a Daniel si uvědomil, že se hrnou na onu avízovanou prohlídku.
Ředitelka se podívala na dav a pak na něj a oznámila mu: „Velice se omlouvám, ale dostavila se třída na prohlídku, tudíž se vám již nemohu věnovat, ale velice mě těšilo a budu moc ráda, když nás opět navštívíte a …“ Daniel příval jejích sladkých a neupřímných řečiček uťal prostým děkuju. A Votavová zmizela k sobě do kanceláře přerovnat si trvalou. „Vlídná svině. Taková škodí nejvíc,“ zabrblal si pak pro sebe.
Šůrová pochopila, že nadešla její slavná chvíle, kdy může být zas jednou za důležitou a přísně mu nařídila: „Dávám vám ještě deset minut, pak galerii pro veřejnost zavírám.“ Třída se nahrnula dovnitř. „Dobrý den, pane řediteli, pozdravila Šůrová stopadesáticentimetrového trpaslíka a div si neotloukala mozek o podlahu, jak se ukláněla na všechny strany. Trpaslík se zatvářil blahosklonně a utíkající dětičky ho málem ušlapaly. Daniel se jim ani nedivil. Chlapecká část třídy se nahrnula k Tomkovu obrazu a jala se ho hlasitě komentovat.
„Ty vole, ta má kozy jak dva vozy,“ ozývalo se z hloučku čumilů. „Ty vole, tu bych si dal,“ ozval se jiný hlas duchaplně. „Se běž vystříkat na hajzl, kreténe,“ poradil mu spolužák. Šůrová se zatvářila sice trochu překvapeně, ale nedovolila si hlesnout. S otazníkem v očích se podívala na ředitele. Ten se však nadále tvářil blahosklonně, přeci nebude své žáky stresovat napomínáním. Může z nich vyrůst dobytek, což naše rozvíjející se demokracie potřebuje… Na Daniela toho bylo nějak moc. Srážka s takovou tupostí, omezeností a pravděpodobně i závistí ho zaskočila.
„Paní Šůrová, já už půjdu, můžete za mnou zamknout?“ Šůrová s komisním „prosím“ mu osobně otevřela dveře. Asi se radovala, že se toho divně vyptávajícího se návštěvníka konečně zbaví.
Daniel se ve dveřích ještě otočil, ukázal na puberťáky u aktu a pronesl: „To vám jejich chování nevadí?“ Paní Šůrová se nenechala vyvést z míry a nasadila ten nejtupější pohled, který uměla. Šťastná to žena, řekl by spolu s Boženou Němcovou, té zjevně nedochází, co se kolem děje a chodí sem jako do fabriky.
Daniel mávnul rukou a s úlevou vyšel ven. Po téhle kulturně barbarské sprše potřeboval kontakt s někým normálním jako sůl.
Na náměstí samozřejmě chyběly ukazatele, a proto si uvědomil, že bude trochu oříšek najít Adélin domov. Jeho směrem si to naštěstí šinula postarší penzistka s taškou na kolečkách. Ta by mu mohla poradit. Snažil si dopředu vsugerovat, že to bude jistě milá paní. „Dobrý den, mohla byste mi poradit, kde najdu Chelčického ulici, bydlí v ní malířka Adéla Apltauerová,“ oslovil ženu. Baba se zastavila, a zkoumavě si ho prohlédla. „Jak je to jméno,“ zakrákorala. „Adéla Apltauerová.“ „Milej pane, tak v Chelčického bydlí akorát kadeřnice Kopáčková, co má dceru Adélu, o žádný další nevím. „No to nevadí, můžete mi aspoň ukázat, kterým směrem mám jít do té ulice.“ „Tadyhle kolem lékárny doprava,“ máchla prstem do vzduchoprázdna. „Tak děkuju mockrát.“ „Není zač,“ opáčila baba a šinula se zase dál.
Daniel osaměl a pochopil, že setkání s Adélou se nevyhnutelně přiblížilo. Cítil mírný tlak v žaludku, a kdyby mohl, raději by sedl na vlak a ujel. Stejně by ho zajímalo, jak se Adéla ocitla v tomto tmářském místě, kde lišky dávají dobrou noc a kde se čas zasekl před třiceti lety…
