Kapitola 2: Galerie

„Jo, máme, za chvíli vyrazím,“ pronese Daniel takřka lhostejně.
„No, a kdo tam bude,“ pokouší se Jana zachovat téma, ačkoliv do galerie by ji mezi tu partu bohémů nedostali ani párem volů. Stačí jí, když jim občas pomáhá tlumočit při návštěvách zahraničních tvůrců.
„Nějakej Luboš Čivrník dnes otvírá svou výstavu.“
„Tak mi přines obraz, něco by se nám na tu prázdnou stěnu v ložnici hodilo,“ prohlásí Jana trochu rozverně.    
„O tom bych pochyboval, protože na ty mastný fleky bych se dívat každý den nemohl.“
„Aaa, pan Čivrník náleží do řad moderních umělců?“
„Jasně, Jani, jdeme přeci s dobou,“ směje se na celé kolo Daniel.

Kdyby se dokázal smát a bavit i v jiných souvislostech než s galerií, napadne Janu. Často si říká, že na ty bývalé sklepní místnosti začne snad žárlit. Jana si vzdychne. Práci se opravdu nevyhne a venku přitom svítí sluníčko. Teď by jí i ta cesta na výstavu nevadila, jen kdyby nemusela sedět až do večera se slovníkem v ruce a ťukat splašené věty do notebooku.

„Jani, jdu,“ otočí se na ni oblečený Daniel, pohladí po tváři a za okamžik za ním zaklapnou dveře.

Nastal čas věnovat se povinnostem. Jana si znovu vzdychne a zavírá se v pracovně.

Daniel venku zhluboka nasaje vzduch, jako by se mu odchodem z domova ulevilo. Uvědomuje si, že se tam cítí hrozně sešněrovaný a sem tam ho přepadávají kacířské myšlenky, jestli by mu nebylo samotnému líp. Jenomže sám by žít nechtěl…

„Zdar, stará vojno,“ vítá ho Viktor, majitel galerie a kamarád v jedné osobě. Co se přestěhovali, má to sem Daniel skutečně pár kroků. Říká se, že do kšeftu přátelství nepatří, ovšem Daniel tu funguje dobrovolně a pomáhá jenom s tím, co ho těší, a nudným povinnostem se cíleně vyhýbá. Viktor se z počátku pokoušel mu jeho snahu finančně kompenzovat. Nutil ho, aby s ním vycestoval do Thajska, další rok do Saúdské Arábie, ale Daniel se drží svého přesvědčení, že civilizace končí na jihu Francie a dál ho proto Viktor ani na své náklady nedostane.

„Nazdar, jak to dneska vypadá,“ prohlásí Daniel spíše formálně, protože se mu zatím nestalo, že by vystavovaný umělec na vernisáž nedorazil.
„Jo, dobrý, Čivrník sedí u baru,“ pronese zvesela Viktor a s Danielem usedají ke kulatému stolu, u něhož vždycky probírají všechno podstatné. Viktor připadá Danielovi mírně nervózní. Třeba mu chce něco důležitého říct, ale neví, čím začít.
„Tak, co máš na srdci, vidím, že to z tebe budu tahat jak z chlupatý deky,“ vybízí ho Daniel hned, co se usadí.
„V první řadě ti musím oznámit, že na říjen nám vypadl Žihla,“ pronese Viktor s lehce tragickým výrazem.“
„Fotograf Žihla,“ zopakuje Daniel, potřebuje se ujistit, jestli oba myslí na stejného.
„Jo, ten fotograf.“
„A proč ta tragédie v hlase, vždyť jeho nahotinky nahradíme něčím lepším. Hlavu vzhůru, můžeme si vybírat,“ snaží se povzbudit kamaráda a zároveň ho napadá, jestli už někdy Viktor nezačíná dělat z komára velblouda.
„No, prostě, ten parchant Žihla sehnal nějakej kšeft v cizině, a vrátí se prej až v prosinci. Mně by na tom tolik nezáleželo, ale já slíbil pár chlapům akty, takže by se z toho něco prodalo,“ stěžoval si Viktor.
Daniel nerozuměl jeho rozpoložení, ale poplácal ho kamarádsky po rameni a pravil:  „Přeci se mi tu nebudeš kvůli Žihlovi hroutit, prosím tě. Projdu pár katalogů a určitě najdu zajímavější náhradu.“
Viktor se usmál, prohrábl si svého prošedivělého ježka a otevřel ústa, ale vzápětí je zavřel a raději se napil. Daniel vycítil jeho neklid.
„Jdu zkontrolovat Čivrníka,“ pověděl, a na okamžik se vzdálil. Rád odchází z tísnivých situací.

Když se vrátil za Viktorem, zdál se mu  klidnější. Mezitím ho napadlo, že by možná Viktor sám rád přednesl svůj návrh ohledně říjnové výstavy, ale z nějakého důvodu se ostýchá.
Pokusil se ho proto pobídnout:  „Nenapadá tě náhodou nějaké jméno místo Žihly.“
„No, jo, bral bych tu Apltauerovou, co ty na to,“ chytil se Viktor okamžitě na vějičku.
„Apltauerovou? Tu neznám.“
„Znáš, vždyť si mi kdysi vyprávěl, že si s ní chodil,“ a přitom sáhl kamsi za sebe a vytáhl lesklý katalog.
Daniel však trval na svém: „To příjmení mi nic neříká.“
Viktor zalistoval katalogem a ukázal ji na fotografii.
„Ježíš, ano, znám ji. To je přeci Adéla, ale za svobodna Klánová, to se vdala,“ divil se Daniel.
„Máš recht, tady se uvádí obě příjmení s pomlčkou,“ Viktor zapíchl prst na příslušný řádek.
Daniel se podíval, jestli se mu to nezdá. Ne, nezdálo. Adéla se musela vdát a on to ani nezaregistroval.
„Já si toho nevšiml, víš, víš, ona…,“ blekotal.
„Aby sis toho všim, když všude vystavuje jen jako Adéla. Já  sleduju ještě tři výtvarnice Adély a sám pro sebe si je rozlišuju příjmením,“ vysvětluje mu Viktor.   „A tahle Apltauerová z nich maluje nejlíp,“ dodal.
„To jo,“ musel souhlasit Daniel a vzal si od Viktora katalog a trochu v něm zalistoval.
Viktor si jeho zájem vyložil po svém: „Takže jsme se na ní shodli. Seženu  adresu a ty za ní zajedeš, aby ses s ní domluvil.“
„Ale, já já já…,“koktal Daniel, protože se mu Viktorův návrh absolutně nezamlouval.
„Co blbneš, když se znáte, půjde to hladce,“ nenechal se Viktor odradit od svého záměru.
„To nepůjde, protože já s ní nemluvil strašně moc let, máš smůlu“ odmítl to Daniel rezolutně.
„Ještě to proberem, teď se musíme věnovat Čivrníkovi,“ prohlásil Viktor a spolu s Danielem odkráčel do místnosti, kde se konal program dnešní vernisáže.

Daniela polévalo střídavě horko a střídavě zima. Všechno, co se ten večer dělo, vnímal mlhavě a své proslovy odříkával jako automat. Usmíval se povinně na Čivrníka, na hosty i na barmana, ovšem nic srdečného v tom nebylo. A nakonec si, bůh ví proč, vzpomněl na Paříž. Chtěl do ní vzít Adélu, ale nepodařilo se.  Přitom právě ve městě milenců se poprvé potkal s Janou. Tenkrát sem sice přiletěl po boku své aktuální přítelkyně, nebo spíše milenky, bohužel ta se během třech dnů urazila a odcestovala domů.
A proto pak bloudil uličkami sám. Z této samoty ho vysvobodila až Jana.

Facebooktwitterredditpinterestlinkedintumblrmail