Kapitola 2

Konečně se jim podařilo vybalit. Po těch pár zoufalých dnech, kdy se přehrabovali v krabicích, je byt až sterilně čistý. Jana se spokojeně posadí do křesla ve své malé pracovně s velkým oknem do zahrady. „Konečně…“ Oddychne si polohlasně.

Měla by se vrhnout na jeden z překladů, které musí do pátku odevzdat, ale nechce se jí. Zvláštní… Je zodpovědná, dochvilná, ale občas se v jejím přesně nalajnovaném životě vyskytne pár dnů, kdy se jí nechce vlastně vůbec nic. Nebo spíš pár dnů, kdy by nejraději hodila několik triček do batohu a odletěla jen tak, třeba na jih Francie. Bez předem stanoveného cíle… Bez plánů.

To je jedna z věcí, kterou na Danovi tolik miluje a zároveň naprosto nesnáší. Že neplánuje. Žije tím, co je právě teď a proto je nesrovnatelně spontánější, než Jana. Bohužel to ale v jeho případě také znamená, že nikdy neplánuje ani společnou budoucnost s ní. „Teď jsme tady a je nám dobře. Co chceš víc?“ Odpoví podrážděně pokaždé, když Jana naznačí, že stojí o vizi vzdálenější budoucnosti. Co chci víc? Trochu jistoty… Chtěla by na něj zařvat. Jistoty, že mě miluješ stejně tolik, jako já tebe. Ale nikdy to neudělala. Ví, že scény ničemu nepomohou.

Možná i proto začala v posledním roce trpět nevysvětlitelnými úzkostmi. Dokonce začala tajně chodit k psychologovi, ale že by se cítila lépe, se říct nedá.

Po pár minutách zbytečného přemýšlení o tom, co je a bude, se její oči zastaví u pravého rohu desky stolu, kde leží stříbrná spona do vlasů ve tvaru motýla. Dárek od Patrika. Koupil jí v malém krámku na rohu Rue Danton, kousek od stanice metra Odéon. Paříž… Ty dva semestry, které tam strávila… Bylo to jako ve snu.

Natáhne se pro sponu a své dlouhé vlasy sepne do nedbalého uzlu. Zahraje si… To jí určitě pomůže. Ještě že už má chello ve své pracovně. Několik dní bylo obestavěné ze všech stran krabicemi plnými značkového nádobí.

Ale co? Ne, nemusí váhat. Je to jasné… Bach. Svita č.1 G dur. Tu skladbu miluje od prvního momentu, kdy se jí podařila zahrát. Má pocit, že každá nota vystihuje jí samotnou. To, jakou se cítí být. Její podstatu. Zavírá oči a plně se soustředí na přesné tahy smyčcem.

Hudba jí odvádí daleko od reality, zpátky do Paříže. Na rybí trh, kde poprvé potkala Dana. Stál na okraji hloučku turistů a příšerně se šklebil, kvůli všudypřítomnému zápachu rybiny. Jana šla skoro jako každé čtvrteční dopoledne nakoupit s Luisou čerstvé mušle do její vyhlášené polévky. Návštěvy u Luisy milovala a dokud to bylo možné, navštěvovala ji v jejím maličkém podkrovním bytě v jedenáctém okrsku i na několik týdnů.

Dnes už je to jiné, Luisa má za manžela Paula a tři krásné děti. Přestěhovali se na venkov a mají plnou hlavu rodinných starostí… Teď musí své vzájemné návštěvy plánovat měsíce dopředu.

Znovu se v myšlenkách vrací k Danovi… K rybímu trhu… K tomu, jak si myslel, že je Francouzka… Někdy by chtěla vrátit čas.

Dan si zívl, i když má rád, když Jana hraje, teď ho ta skladba nudila, nebo její projev, prostě mu něco strašně vadilo. Cítil se neklidný. Nejraději by si sedl k počítači a zkusil po delší době nějakou pořádnou střílečku. Občas ho přepadává „gamblení“ a Jana ho pak nemůže dostat ani k obědu.

„Jdeš psát,“ zeptá se jí nejistě, protože co jiného by v tuhle dobu mohla podnikat. Ptá se e proto, aby se už asi po stopadesáté ujistil, že Jana potřebuje překládat v klidu a nikdo a nic ji nesmí rušit.

„Jo chystám se psát, myslela jsem, že máte dnes v galerii akci,“ a doprovodí to svým neměnícím sladkým úsměvem. Docela by ho zajímalo, jestli se vůbec dokáže vnitřně naštvat, kromě toho, když se vzteká kvůli jeho špinavým ponožkám zakopnutým hluboko pod postelí. Občas mu to s úklidem jednoduše nevychází, tedy spíš vlastně permanentně.

Facebooktwitterredditpinterestlinkedintumblrmail