Vzpomínka na Frantovky (1997)

Příběh mého psaní začal v hodinách techniky administrativy paní profesorky Foltýnové. Pár let jsem si svoje výtvory (povídky) skladovala v šuplíku a kromě mé kamarádky je nikdo nečetl. A mě nenapadlo je někde veřejně publikovat, protože nepocházím z  umělecké rodiny, matka obchodovala s hnojivy a otec pracoval jako konstruktér. Možná bych se také stala řadovou úřednicí, kdybych jednou v novinách neobjevila informaci o soutěži Literární Františkovy Lázně.

Na jednu stranu mě lákalo zjistit, zda to mé spisování k něčemu je, na druhou jsem se ostýchala své prózy někam poslat. Váhala jsem nad tím dlouho, tudíž jsem opravdu na poslední chvíli kopírovala v zaměstnání svoje texty, které jsem odnesla v  nejkrajnějším možném termínu na poštu. Nevěřila jsem,  že bych mohla nějak uspět. Chtěla jsem si to jednoduše zkusit a nakonec z toho žádné ocenění naprosto oprávněně ani nevzešlo, avšak k mé radosti jsem obdržela pozvánku na setkání snad patnácti (nebo kolika) nejlepších autorů s porotci a tím pádem i na vyhlášení výsledků soutěže. Organizátoři nám hradili ubytování a stravu, což mě příjemně překvapilo, a od té doby jsem to pochopitelně na žádné jiné soutěži nezažila.

Ze samotného průběhu akce si bohužel pamatuji jen drobné střípky.  Utkvěla mi Alexandra Berková, která nás bohužel před lety opustila, a pak herečka Magda Reifová se svým manželem hrajícím na kytaru.

Někteří soutěžící celé setkání asi brali podstatně vážněji než porota, která si spíše hodlala užít okamžiku, ostatně měla tu nejhorší práci za sebou. Na jejich stole se proto skvělo poměrně dost různých nápojů, jimiž si vylepšovali náladu. Tenkrát mě to poněkud otrávilo, a vzpomínám si, že jsem to dost řešila se Zuzkou Vajnerovou, kterou jsem díky soutěži poznala. Zůstala jsem s ní v kontaktu pro několik dalších let.

Z vyhlášení si ještě pamatuji krásné pásmo poezie recitované Ladislavem Mrkvičkou a Martou Vančurovou a rovněž rozevlátou a nezapomenutelnou Andělu Obláčkovou.

Té si nešlo nevšimnout, a doufám, že snad žije, neboť v tehdejších sedmnácti vypadala na třicet. Jedna její báseň, co mi utkvěla, končila slovy „Je třeba dát si heroin“ a víc k tomu snad dodávat nemusím. Někdo mi vyprávěl, že ji pak po soutěži chtěli dostat na autorské čtení v Praze, ale ztratila se mezi svými podobně zaměřenými kamarády.

Samotné město Františkovy Lázně působilo na mě opojně, ale velice mě překvapil vysoký počet dvojic – mladá Češka a postarší Němec, který všechno platil. V mé prosté naivitě dvaadvaceti let mi jaksi nedocvaklo, čím se asi tato vyzývavě oděná děvčata živí. A to vše vytvářelo barvitý obrázek místa, kam si ženy jezdily většinou léčit problémy s neplodností a mezi tím se motaly mladé literární naděje.

Pokud na to přijde řeč, vždycky zdůrazňuji, že svou první účast na literární soutěži považuji za nejdůležitější rozhodnutí svého života. Díky kontaktu se Zuzkou Vajnerovou jsem se totiž dostala k jiné soutěži, kde mi za rok zavěsili dokonce dvě ceny, a nakonec jsem se stala členkou Klubu mladých autorů v Plzni, čímž jsem vlastně otevřela novou kapitolu svého autorského příběhu.

Když nám pak vyprávěl duchovní zakladatel zmíněného klubu, úžasný a nezapomenutelný František Spurný, že sám kdysi stál u zrodu literárních „Frantovek“, napadlo mě jediné – to  všechno nemohla být pouhá náhoda.

 

Martna Bittnerová, 10. 6. 2016

 

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail

2 komentáře u “Vzpomínka na Frantovky (1997)

  1. Moc příjemná vzpomínka, děkuji za ni, protože mi připomněla můj podobný příběh: V 90. letech jsem se totiž LFL zúčastnil dvakrát (v tom “Vašem” roce ale zrovna ne :-)) a byla to pro mě moc zajímavá zkušenost. Původně jsem si myslel, že Františkovy Lázně a spolusoutěžící budou posledními přímými svědky mých drobných literárních pokusů, ale nakonec to dopadlo tak, že posledních sedm let celkem pravidelně bloguji, takže pokusy různého typu neustávají ani po létech. Tak mne tedy těší pomyšlení, že u jiných účastníků LFL to možná probíhá obdobně :-). Přeji krásné letní dny a příjemné psaní!

    • Děkuji za reakci. Já jsem od Frantovek psát nepřestala, bohužel na rozdíl od Vás nemám dar fotografovat. Japonsko Vám v dobrém závidím a mimochodem i já mám ráda Sherlocka Holmese.-)

Komentáře nejsou povoleny.