„Není těžké chytat krysy, zapískáte a ony jdou,“ říká Krysař ve stejnojmenné novele. Její autor Viktor Dyk, jinak také básník, dramatik, politik a novinář, přišel na svět v Pšovce, která dnes spadá pod město Mělník, 31. prosince 1877. Narodil se tudíž v předvečer vstupu do roku následujícího, což ho možná později předurčilo k tomu dráždit lidskou pohodlnost, faleš a lhostejnost.
Václav Dyk, básníkův otec, byl schopným správcem lobkovického panství. Miloval knihy a snad proto naivně doufal, že oba jeho nadaní synové, starší Ludvík a mladší Viktor, půjdou studovat. Měli k tomu všechny předpoklady. Jenomže Ludvík z práv odběhl k novinařině a Viktor na gymnáziu málem propadl z matematiky. Jeho srdce totiž hořelo pro literaturu a především pro vlastní tvorbu. Studium opravdu mnohdy jelo po boční koleji. Dyk starší si přirozeně zoufal nad tím, co z chlapce vyroste. A tak se svěřil s obavami jednomu pražskému příbuznému. Ten v úřadě sdílel kancelář s Antonínem Klášterským, jenž ve volném čase také sloužil múzám. Navíc se znal osobně s Aloisem Jiráskem, profesorem gymnázia v Žitné ulici, kam docházel právě Viktor Dyk.
Klášterský okamžitě slíbil, že se pokusí zjistit, jestli v mladíkovi dřímá skutečný talent a pokud ano, pokusí se za něj u Jiráska přimluvit. Kdyby se ale nadání neprokázalo, chtěl pan otec Viktorovi literaturu definitivně zatrhnout. Klášterský neotálel a brzy si pozval k sobě domů hocha, jehož popsal jako „hezkého, trochu zavalitého a buclatého“, aby se mohl blíže seznámit s jeho literárními pokusy. Naštěstí ho zaujaly a on se stal prvním rádcem a Dykovým autorským patronem. Bůh ví, kudy by se odebíral Dykův život, kdyby se nepotkal s trpělivým Klášterským. Viktor ho totiž neúnavně a pravidelně zásoboval svými ještě dosti nedokonalými dílky. Klášterský ale dobře znal starou pravdu, že každý diamant se musí nejprve pořádně obrousit. A tak se nakonec postaral nejen o to, aby mladému aspirantovi literatury vyšly první tři básně pod pseudonymem Viktor Souček, ale především o Jiráskovu přímluvu u profesora matematiky. Ten se nad Dykem blahosklonně slitoval, přestože si Jiráskovi postěžoval, že Dyk „ty verše ve škole píše hlavně na mne.“ Zřejmě našel ale pro kritičnost dospívající duše velkorysé pochopení a zřejmě byl i rozumným kantorem.
Viktor však propadl ještě jedné velké vášni, v níž vynikal nad ostatní, a to hře v šachy. S oblibou drtil své méně zdatné soupeře na půdě literárního a řečnického spolku Slavia. Seznámil se zde i se svou osudovou ženou Zdenkou Háskovou. Ta ale šachům moc neholdovala. Později mu dokonce v jedné vztahové krizi vyčetla, že má v hlavě pouze šachy a nic jiného se tam nevejde.
Vešla se tam ovšem minimálně literatura. Tudíž v době, kdy mohl jen s ironickým úšklebkem vzpomínat na své gymnaziální zápasy v počtech, rozhodl se požádat už v pozici poměrně známého autora o členství ve spisovatelském spolku „Máj“. Tehdy třiadvacetiletý student práv Dyk působil na své okolí prý jako aristokrat – „a vskutku jím byl, zjevem, chováním i oděvem.“ Aristokrat však v „Máji“ nepochodil, protože ho „plebejští kolegové“ odmítli. Spisovatel Karel Vika zaznamenal i postranní důvod tohoto prvního neúspěchu: „…Dyk je rejpal, jde z něho strach, podá si, koho mu napadne, vidíte, ani Macharovi nedá pokoj a ani z „Času” nemá vítr, zkrátka příliš si dovoluje, a to v našich českých malých poměrech nejde…” Ano, v malých českých poměrech se musí i v současnosti chválit a nadšeně plácat po zádech, protože se to očekává a musí.
Historka s „Májem“ mi mimochodem připomněla pradávný blog spisovatelky Ireny Fuchsové, v němž se otevřeně podělila o zvláštní zkušenost, kdy ji rada „Obce spisovatelů“ nepřijala mezi své členy. Historie se očividně opakuje a nikdy ne jednou.
Možná to Irena mohla vyřešit po Dykově vzoru, který o dva roky později založil s kolegou Hanušem Jelínkem „Kruh českých spisovatelů“. Nicméně jak jsem trochu Irenu poznala, o metály rozhodně neusiluje. A nestál o ně ani Dyk, protože jinak by nezůstal až do konce svých dnů neúprosným kritikem, jenž rozhodně nečeřil vlny na klidné vodě pro nic za nic.
Přesto druhá část jeho osobnosti zůstávala před veřejností skrytá, což jsem naznačila i v knize Utajené životy slavných Čechů:
„Viktor Dyk je znám jako politik a zastánce nekompromisních postojů, které dokázal tvrdě obhajovat. V mnohých svých článcích i básních se dokázal opřít do protivníků tak tvrdě, že si příště rozmysleli, zda se s ním pustí do debaty. On přitom jen hledal ideál absolutní slušnosti a cti, za nímž odhodlaně a nezlomně kráčel. Tuto jeho tvář znala veřejnost a vážila si jí. V té odvrácené, symbolické říši za zrcadlem, schovával svou duši.“
Tak jsem viděla Dyka téměř před deseti lety, tak ho vnímám i teď. Ale nejde pouze o jeho pozoruhodnou osobnost, nýbrž o jedinečný literární styl, kdy obdivuji jeho úsečnost, sžíravou ironii a citovou jemnost, která z jeho prací nevyskakuje na „první dobrou“. Plně sdílím také jeho lásku k naší vlasti. Uměl ji mistrně vkládat do nádherných veršů: „To je ta vyvolená země/to je ten vyvolený luh/ hovoří s nebem vrchů témě/z hořících keřů mluví bůh.
Žijeme doslova v rozedrané době. Dyk si rovněž prošel mnohými otřesy a svedl řadu nerovných zápasů. Za to, za co se pral tenkrát, musíme často bojovat i dnes. Vždyť vztah k rodné zemi je základním předpokladem toho, aby měla nejen přítomnost, ale také nějakou budoucnost.
Zdroj obrázku: obálka knihy – Spisy Viktora Dyka
