V zešeřelé kavárně několik ženských očí dychtivě sledovalo výstup básníka Viktora Ditricha. Když ukončil recitaci výběru ze své poslední sbírky, lehce si oddychl a usadil se vedle mě.
„Vidíš, tak to máme pro dnešek za sebou,“ pronesla jsem formálně, protože s Viktorem jsem se potkávala dlouhé roky při podobných příležitostech, ale zůstávali jsme jen takovými zvláštními známými, kteří o sobě ledacos ví, ovšem na kafe spolu nechodí.
„Jo, čím jsem starší, tím si častěji kladu otázku, jestli to spisování má nějaký smysl. Poezie už dnes nikoho moc nezajímá.
„Prosím tě, co to říkáš, to sis nevšiml těch holek, jak jsou z tebe pořád ještě vedle,“ upozornila jsem ho.
„Myslíš tu zubatou příšeru v těch etno hadrech, nebo tu šedivou intelektuálku s brýlemi? Pokud by zůstaly jako dvě poslední ženské na světě, raděj budu žít v celibátu. A i kdyby vypadaly jako božské Venuše, po třicítce mě přízeň milovnic literatury nestačí, nebo spíše neuspokojuje …“
Pochopila jsem rychle, že Viktor se právě nachází ve svém depresivnějším období, což nepřinášelo ideální podmínky pro nezávaznou konverzaci, přesto jsem si neodpustila: „A co vztahy, máš nějakou?“
„Ježíšmarjá, ani mi nemluv. To jsem zase dopadl,“ reagoval a já tím pochopila důvod jeho teskné nálady.
„Jestli o tom nechceš mluvit…“
„Proč bych ti to nesvěřil, stejně to nemohu s nikým pořádně probrat… Raděj bych však někde v ústraní,“ podotkl a teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila, že nás poslouchá několik zvědavých osob opačného pohlaví. K jejich nelibosti jsme se s Viktorem sebrali a vzdálili do malého salónku, jenž už v této době zel prázdnotou.
„Tak jsem si před dvěma roky našel ženskou, trochu mladší matku malého kluka, opravdu kus. Vypadalo to celý velmi nadějně. A pak se to asi po roce začalo pomalu sypat, prvně jsem si zlomil nohu natolik blbě, že jsem musel chodit dlouho na rehabilitace, pak skončil seriál, pro který jsem psal scénáře a nakonec se ke mně nastěhovala matka i s mou jedenáctiletou ségrou.“
„Jak to? Vždyť tvoje máma měla manžela ne?“
„Jo, právě, že měla. Vypakoval ji,“ dodal s patřičnou ironií.
„Hm, a jak je to teď,“ vyzvídala jsem.
„Sylva, tedy ta moje přítelkyně mi vytkla, že se ze mě stal bručoun, co jí v ničem nepomáhá. Ona prý potřebuje, aby se o muže mohla opřít, a aby jí přinášel do života radost a rovněž jí finančně podporoval. Ale já opravdu dlouho chodil o berlích. Taky jsem měl čtvrt roku problém s penězi, než jsem se dal dohromady.“
„To zní jak ze špatného románu. Trochu nerozumím, proč nenašla alespoň trošku pochopení pro to, že ses dostal holt do špatného sledu událostí. Přeci se to může přihodit každému,“ namítla jsem.
„Víš, ona dost pracuje, musí se věnovat klukovi a ještě si teď pořídila koně. Já se jí ani nedivím, proč už se mnou odmítla trávit večery. Je dost vytížená a se mnou si v poslední době moc zábavy neužila,“ omlouval ji.
„Nezlob se, přijde mi, jako by toho koně vyměnila za tebe,“ neodpustila jsem si tento upřímný názor, i když se na mě Viktor za něj ošklivě zašklebil.
„Abych to dokončil, Sylvě začalo vadit i to, že s klukem nemůže jezdit za mnou do bytu, když se tam rozpínají mé příbuzné a začalo jí vadit v podstatě všechno. Nakonec mě ujistila, že náš vztah úplně neuzavírá. Stanovila ale jasně daná pravidla. Smím jí volat pouze jednou denně a dvakrát týdně přátelsky navštěvovat.“
„To myslíš vážně? Kdo ji opravňuje k tomu dávat podobné rozkazy,“ položila jsem zbytečnou otázku.
„Náhodou minulý týden jsem jí viděl třikrát, protože potřebovala pohlídat kluka, “ pochlubil se něčím, čím se chlubit ani nedalo.
„Hm, moc hezký a nemusíš jí taky hlídat koně,“ rýpla jsem si.
Vůbec to nepochopil a vysvětloval: „Ne, ten se hlídat nemusí, občas ho chodím krmit, když třeba jede s klukem na výlet.“
Musela jsem si pořádně protřít oči, abych se přesvědčila, že tu přede mnou sedí stále ten Viktor Ditrich, sebevědomý, chytrý a pěkný chlap a ne uzlíček nervů, který se nechá takhle manipulovat. Jenomže když člověk někoho miluje, snese ledacos, uvědomila jsem si a rozhodla se přehodit řečnickou výhybku. Zajímala mě totiž i Viktorova matka, s níž mě kdysi svedla dohromady práce, asi rok jsme se vyskytovaly u stejného zaměstnavatele. Naštěstí jsme každá obývala jinou kancelář a já s ní pouze občas musela řešit různé administrativní záležitosti.
Zatímco Viktor byl totiž dospělý a samostatný muž, jeho máma se chovala často jako nezodpovědné děcko. Měřila sto padesát centimetrů a zakládala si na tom, že je malá, roztomilá dívenka a nechala se titulovat zdrobnělinou svého křestního jména. Povinně jsme ji museli oslovovat Petruško. Což o to ve dvaceti se to snese, ale kolem padesátky to působí trochu podivně.
Petruška se vyznačovala především tím, že se potřebovala snad od puberty pověsit na osobu opačného pohlaví, aby přejala její životní styl a záliby. V osmnácti se její obětí stal Viktorův otec, s nímž tato absolventka Střední ekonomické školy začala pěstovat horolezectví, pro které jí sice chyběly patřičné fyzické předpoklady, ale vždycky se na příslušné výpravy šikovně vnutila, a malého syna odložila k rodičům. Když Viktorův otec pochopil, že chce po horách bloudit bez ní, okouzlila na poště, kde zrovna pracovala, mladšího kolegu. Ten kvůli ní odvážně opustil svůj dětský pokojík u maminky, najal si s ní byt a vydržel až do Viktorovy plnoletosti. S mladším partnerem se Petruška zájmově přeorientovala na skákání padákem, kdy se záhy stala postrachem sportovních letišť. Viktor vzpomínal a ne zrovna nadšeně, jak sedával nad jednou limonádou v restauraci a čekal, až matku skákání protentokrát omrzí.
Za jediné štěstí pro nás obyvatele Země považuji, že se nikdy nezamilovala do chirurga, protože i v této oblasti by jistě hledala vhodné uplatnění, a se svou pílí a šikovností by zamotala už tak zmatenému zdravotnictví hlavu. Bohužel ani mladší přítel nedokázal Petruščinu svéráznou osobnost vydýchat, a tím se na scénu dostal inženýr Krupp, jehož jsem několikrát potkala. Inženýr Krupp měl jediného koníčka a to fotografování mikroorganismů v přírodě. Do Petruščina života vstoupil v pravý čas, protože předchozí sportovní aktivity Petrušku zmáhaly. Teď si mohla konečně v klidu domova patlat fotky a obesílat fotografické soutěže. Svými výtvory samozřejmě zdobila i stěny své kanceláře. K dokonání vší partnerské shody a radosti porodila panu inženýrovi už v dosti zralém věku dceru Denisu. Denisa se pak stala cílem její opičí lásky. Petruška s oblibou vyprávěla: „ Já jsem na synka neměla moc času, ale dcerka je vymodlená, tu si moc užívám. Pořád s ní někam chodím, vyprávím si s ní… Snažím se jí maximálně věnovat.“ Ano, podobnými vyprávěnkami nás v práci oblažovala neustále a chránila si tím pověst nejvzornější matky na světě.
Pravda byla taková, že Viktora vychovávaly spíše babičky, neboť Petruška se ve své starostlivosti zrovna nepřetrhla. Viktorův otec proto zařídil, aby si jeho syn mohl brzy hospodařit sám a po maturitě mu koupil vlastní byt.
„Ty jsi naštvaná,“ vytrhl mě Viktor ze vzpomínek na jeho matku, jež se mi v hlavě valily jako nekončící proud. Až v tu chvíli mi to docvaklo. Vždyť už drahnou chvíli mlčím, tupě zírám do stěny a usrkávám limonádu.
„Nejsem vůbec naštvaná, přemýšlela jsem o tvé mámě. Vždyť s tím Kruppem vypadala docela spokojeně.“
„Jo, spokojeně, ty neznáš Denisu. Vyrostla z ní sobecká, do sebe zahleděná holka s nataženou rukou. Krupp se jí snažil alespoň trochu k něčemu vést. I když ho podezřívám, že ho ty jeho mikrohouby, mikrokytky a nevím co mikro, zajímalo víc než celá rodina dohromady. Nejspíš asi v průběhu let rezignoval. Neumíš si totiž představit, co máma vyváděla. Denisa jí už ve školce začala řídit život. Ovšem máti to docvaklo přesně v okamžiku, kdy Denisa přinesla z vyučovací hodiny první poznámku. No a Krupp to jednoduše neustál a doslova je vyexpedoval. Takže proto bydlí obě u mě, matka mi tenkrát bulela do telefonu, co jsem měl asi jinýho dělat… A teď mi tam tvrdnou přes rok… A větší peklo jsem nezažil. Denisa má neuvěřitelný množství krámů, s nimiž se nastěhovala. Bydlím ve dva plus jedna a sotva jsem pro sebe uhájil ložnici. Normálně mi do ní nanosila mé věci z obýváku, aby si udělala více místa. Myslel jsem, že ji zabiju, a když jsem jí chtěl vynadat, dostala matka hysterák, že ubližuju její dcerce.“
„A co to Denisa vlastní za poklady, prosím tě,“ divila jsem se.
„Máma, Krupp i prarodiče jí pořád něco kupují a ona to vše schraňuje a teď bohužel v mém bytě. “
„Nemohl bys jim najít podnájem,“ navrhla jsem opatrně.
„Umíš si představit, že by moje máma měla žít sama, o všechno se sama starat a zařizovat? Ona nezvládne ani jít do školy na třídní schůzky. U všeho vzdychá, jaká je chudinka slabá a nemocná… Jsem rád, že uvaří a vypere. I když u toho kňourá, kolik jí to dá práce.“
„Hm, jsi v pěkné kaši, zdá se mi a na všech frontách,“ konstatovala jsem a Viktor jen pokrčil rameny. Pak se omluvil, že už bude muset běžet. Před odchodem se mě zeptal, jestli bych s ním náhodou nezašla na kafe.
„Na historicky první kafe po patnácti letech, nebo jak dlouho se známe,“ smála jsem se, protože jsem chtěla to jeho předchozí neveselé vyprávění odlehčit.
„No, kdyby sis troufla jít s největší troskou široko daleko…“
„Jakou troskou, ty si pako…Ale jo, mail na mě máš, tak co…“ a tím jsem se s ním rozloučila.
Dopadlo to, jak jsem očekávala, dlouho se neozval. Nakonec ani já jsem nechtěla řešit cizí problémy, ten večer, kdy se mi svěřil, jsem brala jako výjimku zpravidla a víc se tím nezabývala. Po čase jsem se od společných známých dozvěděla, že Petruška kdesi přes seznamku omámila dalšího chlapa a hodlá se k němu nastěhovat. Pak se mi donesla ještě zpráva, jež hovořila o definitivním konci Viktorova vztahu se Sylvou. Kůň zřejmě zvítězil. Ba ne, oddala se jednomu movitému pánovi, který sponzoroval velkou stáj a rozhodl se podobným způsobem saturovat i svou novou přítelkyni. Prý byl dostatečně veselý, večery rád trávil se sklenkou šampaňského na honosných večírcích a Sylva se jistě obdobně radovala i po jeho boku. Tento drobný příběh by se dal shrnout obligátním výrazem šťastný konec. Ovšem to by do něj nesměl patřit Viktor. Nakonec se mi totiž ozval a netvářil se, jako by se nechumelilo, jen tiše podotkl: „Potřeboval jsem čas.“
A pak na mě nepřipravenou vybalil otázku, proč my dva kolem sebe léta chodíme, otravujeme se pochybnými známostmi, když jsme si vždycky rozuměli a já jsem podle jeho slov stále vzhledově zachovalá ženština.
„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně, „nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“ Sarkasticky konstatoval, že je asi lepší, když ženská nepřemýšlí a poté proběhlo kafe a asi dalších padesát, než se přede mnou otevřely dveře jeho bytu. Petruška ho opustila asi před pěti měsíci, přesto mě v první chvíli přepadl pocit, že jsem se ocitla v dobře zásobeném skladu hraček a dětského harampádí a ne v bytě dospělého muže. Všude, kam mé oko dohlédlo, se válely roztodivné předměty. Jen ložnice, kde pobýval Viktor, zůstala trochu uklizená, i když i tam jsem si málem zlomila nohu o dětský kočárek. Pokud se chtěl našinec kupříkladu vykoupat, musel nejprve z vany odstranit asi deset žlutých kačen, pět různých lodiček a dvě plastová mimina. Na otázku: „Proč to nedáš pryč,“ Viktor suše konstatoval, že opravdu neví kam. Musela jsem souhlasit, byt praskal ve švech. V obývacím pokoji se doslova vršily hromady panenek, ale nejvíc mě zarazilo, když na mě z jedné hromady vypadla chrastítka a různá pískátka, co se kupují batolatům.
„Proč si to neodstěhují, proboha, copak je Denisa kojenec,“ neudržela jsem se, „ vypadá to, že tu veškeré krámy nechaly.“
„Máti slíbila, že něco prý vytřídí.“
„Jak vytřídí, to chce vyházet komplet, vždyť Denise jde na dvanáct let,“ vztekala jsem se, protože mi právě podjela noha na sbírce dětských leporel.
„To nejde, Denisa by měla záchvat, že ty věci potřebuje a hledá…,“oponoval mi.
„Dobře, proč si to tedy neodvezou do svého nového domova…,“
„On to tam její přítel nechce,“ pokrčil rameny.
„To je ohromný, a ty abys tady v té džungli žil.“
„A co s tím, já se s nima hádat nechci,“ dodal smířlivě.
Asi za týden se dostavila Petruška s Denisou. Účel návštěvy byl jasný, debordelizace Viktorova bytu. Výsledek dopadl tristně, přestože se tam prý doslova dřely pět hodin, odnesly si dvě tašky, což v tom množství absolutně zaniklo.
„A kdy přijdou znovu,“ nenechala jsem se odradit.
„Máma říkala, že netuší,“ odpověděl mi poněkud bázlivě Viktor.
Adrenalin ve mně stoupal a přemýšlela jsem, proč si to nechá líbit. To ony se sem nastěhovaly a nechaly mu tady takový nepořádek. Nemělo smysl se rozčilovat, nýbrž vyčkat na příležitost, která přišla poměrně brzy. Viktora nečekaně zavolal kamarád, jenž potřeboval nutně přestěhovat nábytek. Ujistila jsem ho, že mi to nevadí a zůstala v jeho hnízdě sama. Okamžitě po zaklapnutí výtahu jsem se vrhla do úklidu, vytřídila různé čmáranice, papíry, letáky, a další nesmysly. Srovnala drobné hračky do tašek a krabic a pokusila se tím uvolnit trochu prostor a pokusit se o jakýsi řád. Nikdy jsem si na uklízení nezakládala, ale to, co měl Viktor v bytě, jsem v životě neviděla. Připravila jsem tedy v podstatě část věcí tak, aby si je mohla Petruška, nebo kdokoliv jiný odvézt. Při pohledu na hračky mě totiž napadlo, co by za ně například daly maminky v azylových domech, s tím jsem musela na Viktora pozvolna.
Když se zhruba po třech hodinách vrátil domů, doslova užasl.
„To jsi všechno stihla za tu dobu, co jsem byl pryč? Nechápu. Máma by to uklízela týden.“
„Hm, a to jsem si dělala přestávky a do popelnic jsem vynosila asi čtyři obrovské tašky papírů.“
„Jsi šikovná, prokouklo to,“ pochválil mě.
„Stačí, aby přijela tvoje matka a řekla, co s tím podniknout dál. Denisa si s tím stejně přeci dávno nehraje. Dalo by se to třeba darovat na dobročinné účely,“ navrhla jsem opatrně.
„Jo, to by mi dávalo smysl, jenomže to záleží hlavně bohužel na Denise.“
Za dva dny mi Viktor zavolal do práce a dost rozlíceně vyčítal: „Ty jsi prý vyhodila Denise nějaký leták s panenkami Barbie, ona si na něj vzpomněla a teď ho tady dvě hodiny hledala. Dostal jsem šíleně vynadáno.“
„Víš, co, aby se Denisa nepo…“ Samozřejmě podobné konverzace k ničemu nevedou, tedy jen k hádce. Viktor se tudíž na oko urazil, ale pak sám na Petrušku zatlačil a ona skutečně odvezla mnou nabalené tašky, údajně je věnovala sousedům s malými dětmi. Zaradovala jsem se nad tímto drobným vítězstvím a už si plánovala další pokračování, dokud z celého bytu neodstraním všechny ty plastové krámy. Vlastně až nyní jsem si uvědomila, že všichni výrobci tvoří pro holčičky hračky růžové barvy. V případě pár kousků působí roztomile, v množství více než obrovském to dělá dojem cukrové invaze. Bohužel moje bohulibé plány zhatila jedna lékařka, jež si usmyslela poslat mě před Vánoci na operaci. Trochu mě to mrzelo, protože svátky jsem chtěla trávit v pořádku, nehledě na to, že v lednu jsem se měla za Viktorem přestěhovat. Končil mi podnájem a ztrácelo smysl platit dál dva nájmy. Petruška byla s tímto vývojem událostí obeznámena, ale neučinila pochopitelně nic proto, aby nám bytové prostředí zpříjemnila. Viktor se však vzmužil a během mé nepřítomnosti n další várku Denisiných hraček, které si měla Petruška na Vánoce odvézt. Když zjistila, že jsem v nemocnici, a na svátky mě čeká rekonvalescence, ujistila Viktora, aby se neobával, protože se postará o štědrovečerní večeři. A nechala mě velmi vřele pozdravovat, což činila pokaždé, když s ním mluvila.
Viktor si mě po návratu ze špitálu odvezl rovnou domů, aby se o mne patřičně postaral, odstranil z podlahy kolem postele dům pro Barbíny a plastový hrad zařezávající se mi svými věžičkami do chodidla. A já si mohla konečně trochu vydechnout. Prostředí, v němž se člověk nachází, tedy bydlí, vyvolává většinou nějaké pocity a v mém případě se jednalo o deprese, za nimiž stála docela obyčejná beznaděj. Začínala jsem se totiž pozvolna vzdávat myšlenky, že se stane zázrak a všechny krámy odtud zmizí.
Petruška Viktorovi volala denně a neustále švitořila, jak na nás myslí, a abych se brzy uzdravila, protože se velmi těší, až nás navštíví o Štědrém dnu. Já jsem se těšila hlavně na to, až si odnese další tašky.
Třiadvacátého se mi trochu zdravotně ulevilo a zeptala jsem se Viktora v mírných obavách, jestli nemám uvařit sama a nespoléhat na ochotu jeho matky.
„Neboj, máti jako tradičně připraví horu řízků a filé. To se pomějeme.“ Dala jsem na jeho slova, což se ukázalo jako chybné rozhodnutí, měla jsem spíš spolehnout na svůj instinkt a osobní zkušenost, kterou jsem si s Petruškou odnesla především z našeho společného zaměstnání.
24. prosince po obědě poněkud nervózní Viktor volal Petrušce, kdy k nám hodlá dorazit. Ona však hovořila poněkud nesouvisle a lkala do telefonu, že Kunc se ještě nevrátil s vánočním stromečkem. Kunc byl její přítel a ona si samozřejmě nevěděla vůbec rady. Viktor neváhal ani vteřinu, protože vytušil blížící se katastrofu. Sebral tašky a promptně se vydal za matkou. A já se těšila na řízky a filé. Když už jsem hlady téměř šilhala, objevil se ve dveřích a netvářil se příliš nadšeně. Vlastně spíš to vypadalo, že se vrací z pohřbu. Ani jsem se nemusela na nic vyptávat, vychrlil to na mne sám a bez váhání.
„Tak já přijel za máti, našel jsem ji v pyžamu v sedačce, s téměř vypitou flaškou koňaku na stole. Ten její Kunc má totiž zálibu, víš v čem…“ Jistě, nemusela jsem hádat třikrát, prostě trochu bumbal a koňak a ona tohle hobby okamžitě převzala.
„Řízky neměla obalený, ani bramborový salát nedodělala,“ pokračoval,“ čili jsem vzal zástěru a šel vařit. Pak jsem jí tam trochu uklidil a pro jistotu vypadnul, protože Denisa mi začala vyčítat, že jsem jí vyhodil jakousi plyšovou příšeru.“
„Fajn, tak hlavně, žes to zvládl a co neseš, tedy.“
„Hm, moc toho nenesu… Máma totiž koupila akorát čtyři řízky a salátu bylo tak pro dva. On je Kunc totiž trochu…“
„Šetřílek,“ doplnila jsem ho, „ nediv se, pak by neměl na ten koňak.“
„Někdy mě napadá, že ta moje matka je opravdu dílo,“ vzdychl si Viktor.
Chtělo se mi zajásat – konečně ti to začíná docházet. Avšak raděj jsem zvolila jinou strategii, kdy jsem se ho snažila utěšit: „Zítra si to vynahradíme a nenecháme si kvůli tomu zkazit svátky.“ Usmál se a jal se prohrabávat zásoby v mrazáku, z nichž jsme si druhý den připravili nejen řízky, ale i improvizovaný salát.
Po této příhodě jsem však věděla, že ve svém boji s Denisinými krámy rozhodně nepolevím, navíc se blížil datum mého stěhování, jenž mě nutil k ráznému zásahu.
Vytočila jsem Petruščino číslo, abych si to vyřídila přímo s ní.
„Ahoj Petruško, tady je Marta.“
„Jé, zlatíčko, krása, že voláš, tolik jsem na tebe myslela, už jsi zdravá? Viktorek tvrdil, že ano,“ cukrovala sladce.
„Ano, jsem, kvůli tomu ti nevolám. Jde o ty Denisčiny hračky, co jste u Viktora nějak pozapomněly.“
„Já vím, on mi Viktorek říkal, že bych to měla dát celé do pořádku. Jenomže mám tolik práce. Teď chodím tak, unavená, zlatíčko, to si neumíš představit,“ vymlouvala se jako obvykle.
„Podívej se, chtěla jsem ti navrhnout, že vše zabalím do pytlů a Viktor ti to odveze. Nemusíš pro to hnout prstem.“ Poté jí na okamžik došla slova, vzápětí se vzpamatovala: „Kdyby se jednalo o mně, já bych s tím souhlasila, zlatíčko, to jistě, ale musím se zeptat Denisky, jde o její věci a ona je velmi deprivovaná, když jí někdo něco vyhodí. Je tak citlivá… To zdědila po mně, chudinka.“
„Jo, jale já se budu k Viktorovi stěhovat.“
„Vím, zlatíčko, Viktorek mi to svěřil, já nevím děti, jestli jste to trochu neunáhlily. To si nemůžeš najít nějaký byt a s Viktorem se jen dál navštěvovat.“
Věděla jsem dobře, kam míří. Nechávala si u Viktora otevřená zadní vrátka.
„Petruško, řekla bych, že to je naše věc. Tudíž ptám se znovu a přímo, kdy ty věci může Viktor odvézt a dost to spěchá, upozorňuji.“
„Zlatíčko, ty jsi taková hr…I v práci si všechno chtěla mít hned hotové. …Viktorek si přeci o svém bytě může rozhodovat sám. Raději se s ním poradím a s Deniskou. To nemůžeme uspěchat.“
„Ale musíme,“ vyslovila jsem rázně a poté jsem hovor ukončila.
Petruška by si stále mlela to své a k žádné akci by stejně nedošlo. Tímto rysem se vyznačovala od chvíle, kdy jsem ji poznala. Hlavně nic nedělat, a pokud musím, u všeho si stěžovat, naříkat a lkát. S touto strategií oslavila úspěšně dvaapadesáté narozeniny, protože jí na to pokaždé nějaký dobrák skočil. A já jsem po hovoru s ní zase pro změnu skočila na Denisčiny krámy, vytáhla černé pytle a házela do nich všechno, co se mi dostalo pod ruku.
Viktora pohled na vyrovnaná černá monstra překvapil a chtěl se se mnou hádat. Stoupla jsem si bojovně před výsledek svého snažení a vyřkla jasné ultimátum – buď poputují pytle z bytu anebo já. Z pochopitelných důvodů upřednostnil mně, a tudíž se nám v krátké době podařilo jeho byt konečně uklidit a odstranit z něj vše, co do něj nepatřilo.
V azylovém domě, kam dětský odkaz své dospívající sestry nakonec dopravil, vypuklo veselí, protože to množství stačilo na to, aby se dalo spravedlivě rozdělit mezi přítomné ratolesti. Žádnou maminku by jistě ani nenapadlo, že to hračkářství pochází od jedné rozmazlené holky.
Denisa si na své poklady po této zásadní akci brzy vzpomněla a dožadovala se kočárku, poté oblečků na Barbíny a na závěr chtěla cédéčka s Medvíkem Pú. Viktor jí s klidným hlasem sdělil, že nic takového u nás bohužel nenajde. Zřejmě nabírala do hysterického pláče, neboť jsem ho zaslechla říkat: „Ségra, měla jsi s máti dost času na to, abyste si odtud vše odnesly.“ A pak se zálibně roztáhl na gauči, který už nebyl z valné části zarovnán časopisy pro dospívající dívky.
Denisa si samozřejmě za tepla postěžovala Petrušce a ta s námi přestala mluvit. Mě to rozhodně nemrzelo, navíc jsem tušila, že se stejně po nějaké době ozve. Přihlásila se přesně v okamžiku, kdy milovník koňaku Kunc hodlal po vzoru svých předchůdců vyloučit Petrušku ze svého života. Upřímně jsem se vyděsila, aby se opět nenastěhovala i s Denisou do našeho obýváku. Avšak Petruška nezaváhala a rozhodila sítě, až se nad ní slitoval jeden fešný pětačtyřicátník, kterému podle jejího názoru Kunc nesahal ani po paty. A tak se Petruška s příchodem pětapadesátých narozenin začala nadšeně učit na snowboardu.
4.12.2018 Martina Bittnerová
