Martina Bittnerová

spisovatelka

Ukázka z knihy Na nevěru se neumírá

Povídka s názvem Tchyně na prodej

Nejtrapnější chvilky zažívám tehdy, když se mám seznamovat s matkami svých partnerů, tedy potenciálními tchyněmi. Většinou se setkávám s usedlými dámami, které se obětují pro blaho rodiny, a především svého synka. Dávají to samozřejmě všemožně verbálně najevo. Občas se ale najdou vzácné výjimky a Pavlova stvořitelka mezi ně rozhodně patřila.

Když mi sdělil, že jeho matka zatoužila po seznámení s mou maličkostí, málem jsem se udusila koláčem, kterým jsem se právě cpala. Po nezbytném vydýchání se jsem si neodpustila přihlouplý a zbytečný dotaz:

„To snad není nutné. Ještě pár měsíců by vydržela, ne?“

„Nevydržela, v sobotu nás očekává v jednu hodinu na oběd,“ pronesl Pavel s úsměvem vítěze.

Výborně, tudíž do soboty mohu přemýšlet nad tím, co si na mě připraví.

„Pavle, upozornil jsi ji na to, co nejím?“

„Neboj, uvaří něco vynikajícího,“ chlácholil mě.

„Tak dobře,“ rezignovala jsem. Pavel se zatvářil blaženě a dále se nerušeně věnoval sledování televizní obrazovky.

Večer pak nacvakal přezdívce Miloušek, za níž se skrývala jeho pětačtyřicetiletá matka, vzkaz přes komunikátor ICQ. Tím pro něj také veškeré přípravy na událost skončily. Ne však pro mě. Upřímně řečeno o Milouškovi jsem měla sice jen kusé zprávy, ale stačily k tomu, abych k němu nezahořela láskou. Milouška totiž nejprve opustily děti, posléze prchl i samotný muž. Tudíž se nacházel ve stavu absolutní deprese. Občas nám zpestřoval večery povídáním na téma sebevražda, kdy vydíral, prosil a žaloval na bývalého manžela. Pavel to snášel těžce a často nemohl pod tíhou starostí ani usnout.

Můj návrh návštěvy psychiatrické ordinace neprošel, protože se Miloušek obával, aby se to nějakým záhadným způsobem nedozvěděli u něj v zaměstnání. Tudíž nemělo smysl nic řešit, a navíc se Pavel snažil zmíněným výlevům vyhýbat.

Ovšem nyní temná strana síly udeřila. Respektive Miloušek si našel ve svém nabitém kalendáři čas a pozval nás blahosklonně na návštěvu.

V sobotu jsem zavěšená do Pavla stepovala před Milouškovým barákem. Za plotem se líně protahoval kocour a po jeho paničce jako by se slehla zem. Pavel nervózně pohlédl na hodinky. Ukazovaly za deset minut jedna.

„Neboj, máti dorazí. Možná se vydala jen na procházku,“ uklidňoval mě.

„Na procházku? Hm, na jejím místě bych dřepěla na židli v očekávání synka a snachy,“ dodala jsem ironicky.

„No, ona je taková,“ pokrčil rameny.

Výborně, napadlo mě, ale nechala jsem si to pro sebe. Nechtěla jsem se handrkovat.

Přesně v jednu hodinu se na začátku ulice objevila osoba v upnutém dresu s helmou, která si to k nám štrádovala na bruslích.

Skvělý úvod, obzvláště pro snachu mého typu, která sport snese maximálně v tisku.

Brzy přistála až u nás. Podala mi upocenou ruku.

„Ahoj, jsem Míša,“ představila se rázně.

„Dddobrýý den,“ zablekotala jsem údivem.

„Žádné dobrý den, tykej mi,“ poručila.

„Ale mně trvá, než si na tykání zvyknu,“ oponovala jsem.

„Jak chceš, ale budu ti tykat. Vždyť jsem starší jen o pár let,“ konstatovala a významně se protáhla.

Nevím, jestli lze označit čtvrtstoletí termínem pár let, ale nehodlala jsem se s ní přít a cokoliv jí vyvracet.

„Pavle, co tady stojíš, půjdeme dovnitř, ne?“ poručila.

„Hm, mami, víš co, taky bys mi mohla dát klíče.“

„Jo, klíče, ani náhodou, co kdybych tu někoho měla!“ zaševelila.

Mlčky jsem ty dva následovala a modlila se, abych dnešní odpoledne zvládla bez duševní újmy. Do cesty se mi nacpal kocour, který měl sice papíry, ale připadalo mi, že pravděpodobně na hlavu, protože se mi pletl mezi nohama a odmítal mě pustit k botníku.

Míša alias Miloušek mi se smíchem řekla: „Co se divíš, Arníček tady bydlí. Lezeš mu do jeho teritoria. A pokud nechceš mít počůraný boty, nedávej si je na zem.“

Když mi Pavel boty umístil na věšák hned vedle Míšiny goretexové bundy, uvedl mě do kuchyně.

Ihned jsem si všimla obrovské fotografie, na níž stvoření podobné Milouškovi, ovšem výrazně objemnější, pózovalo s kolem. Obrázek visel na lednici zřejmě pro výstrahu.

Míša se mi záhadně objevila za zády a zaregistrovala směr mého zájmu, což ji motivovalo k přednášce o hubnutí, zdravém pohybu a úsporném jídelníčku.

Pak si mě prohlédla a s úšklebkem odvrátila zrak. Vzápětí se mi svěřila, že se jí před třemi roky podařilo výrazně zeštíhlet. Tím pádem se ústředním motivem její existence stalo nekonečné rozebírání zdravého stravování a sportovních výkonů. Čili zatímco já jsem se ládovala knedlíky k obědu, Miloušek se odměňoval obyčejným tvarohem a ke svačině se necpal buchtou, nýbrž ovocem.

Pavel mi v nestřežené chvíli zašeptal, ať si toho nevšímám, protože se matka trochu zbláznila. Výraz trochu se mi zdál dost nepřiměřený.

Když jsem na talíř obdržela polévku od nejmenovaného výrobce, který ji prodává pod reklamním sloganem „Jako od babičky,“ opustil mě hlad. Ze slušnosti jsem do ní zabořila lžíci a vzpomínala přitom na své čerstvé vývary.

„Nestihla jsem uvařit. Ale přidala jsem do ní brambory,“ prohlásila Míša na svou obranu.

„Brambory!“ vykřikla jsem nahlas.

„Mami, proboha, Klára má na ně alergii,“ zařval Pavel.

 

(v knize se dozvíte, jak tato zvláštní návštěva dopadla)

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail

2 Comments

  1. Milá paní Bittnerová,
    díky za odkaz na Vaši knihu, z níž jsem si se zájmem přečetla ukázku o Milouškovi:-) Úžasný! Objednala bych si jich více pro naše zařízení ve Smečně, které znáte.Je to opravdu vtipné a pravdivé:-)
    Mějte se pěkně a přeji Vám hodně spokojených čtenářů a nadšených, vtipu a vtipného je kolem nás tak málo
    Ludmila Janžurová

  2. Martina Bittnerová

    17. 4. 2013 at 11:26

    Paní Janžurová, děkuji za komentář.-). Máte pravdu, že důvodu k zasmání je kolem nás nějak čím dál tím méně. Tak jsem se pokusila s tím něco udělat.-).

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

© 2017 Martina Bittnerová

Správa a tvorba webů Martin Bugnernahoru ↑