Zapomenutá křivda – vánoční dárek

Zapomenutá křivda

Martina Bittnerová

Seděla jsem v redakční kanceláři a zírala do prázdné obrazovky. Nechtělo se mi vůbec psát další článek o průběhu senátních voleb, protože ti dva, co prošli do druhého kola, rozhodně nejsou společenským přínosem, natož zářivou vizitkou naší politiky. Bylo mi mizerně, zoufale mizerně. Vnitřně jsem toužila po tom umět zase prožívat kladné emoce, ale ono mi to až bolestně nešlo.

Ručička hodin neúprosně chvátala k číslu dvě a já neměla stále nic kloudného napsáno. Možná bych se v tom utopila, kdyby mě nevysvobodil skřípavý Navrátilův hlas, který se ozval z vedlejší místnosti: “ Už to máte hotové?“
To ten panák neslyší, že jsem zatím do té šedivé klávesnice ani neťukla? Normálně do ní buším jako o závod, kvůli čemuž si mě i s Pokorným docela dobírají. Teď dělá hluchého, blbec!

„Ne, ještě nad tím přemýšlím,“ vymlouvala jsem se, protože kdyby tušil, co se mi honí hlavou, asi by mě na minutu vyhodil.

„Pospěšte si, nebudu na to čekat do večera.“

Kdyby mi to neřekl, tak mě to opravdu nenapadne… Ještě naposledy jsem si pro sebe vzdychla a můj monitor se začal utěšeně plnit jednotlivými slovy a následně celými odstavci.

Sbalila jsem si tašku a přehodila přes sebe sako. Vykročila jsem směrem ke dveřím.

„Kam jdete?“ zastavil mě na odchodu mě Navrátil.
„Ježíš, vždyť mám odevzdáno a spěchám na masáž. “
„No jo, mluvila jste o tom…“
„Službu na telefonu drží Pokorný,“ předešla jsem otázce, kdo zůstane na příjmu, pokud by se něco zásadního stalo.

„Dobrá. A kam jdete na tu masáž. Nějaký materiál by se na léto docela hodil.“ Podíval se na mě přitom trochu prosebně, zatímco já jsem už vztahovala ruku ke klice.

„Nevím, objednala jsem se do toho nového thajského podniku. S Thajkou si asi moc nepokecám.“ Otevřela jsem dveře dokořán, aby pochopil, že už opravdu a definitivně odcházím. Nerušeně však pokračoval v rozběhlé debatě.

„Zaslechl jsem, že tam ten mafián zaměstnává Filipínky a ne Thajky ….

Překvapeně jsem se na něj otočila. „Jaký mafián?“
„Přeci Pařízek, ten bývalej vekslák.“ Připomněl mi jméno našeho nejbohatšího spoluobčana a položil si ukazováček na ústa. Udělal to schválně dětinsky, protože o tom jinak pochopitelně věděli zřejmě všichni kromě mé maličkosti. Já jsem ale toto město a jeho obyvatele ještě stále pořádně neznala.

„Mně je celkem ukradené, kdo mě bude masírovat,“ podotkla jsem.
„Nashle zítra,“

„Nashle…Jo a pozor, prý to částečně funguje jako veřejný dům,“ pronesl ještě docela tiše. Tou poznámkou mě ale odrovnal.

Připomněla se mi přesně ve chvíli, kdy jsem ležela na zemi na prostěradle a někde ze zadní části chodby se ozvaly zvláštní zvuky poté, co se zákazník o něčem anglicky domlouval s masérkou. Zachytila jsem bohužel jen konec krátké promluvy, v níž sdělil něco ve smyslu, že přesně ukáže, jak by si to představoval.

Večer jsem se blaženě rozvalovala na gauči a velebila moudré rozhodnutí udělat taky jednou něco pro sebe, jen pro sebe a ne pro blaho svého vyčerpávajícího zaměstnání, zpovykaného šéfa a dychtivých čtenářů. Pomalu jsem sladce usínala, když se rozdrnčel mobil. Běžela jsem do chodby, protože jsem ho nechala zastrčený v tašce. Byl to bohužel instinkt vycvičený novinářskou otročinou. Události nikdy nespí a spolu s nimi nespím většinou ani já.

„To je dost,“ ozval se známý hlas mého šéfa.
„Ouu, probudil jste mě, “ pronesla jsem rozespale vyčítavým tónem. „A navíc službu drží kolega Pokorný, tak proč…“ Nedopověděla jsem, protože mi skočil do řeči.
„Mimořádná situace,“ téměř zařval. „ Stala se asi vražda. Rozumíte, možná je to vražda, po dvou letech,“ zopakoval nadšeně, jako by ho to potěšilo.

„Vytřískáme z toho obsah nejméně na dva týdny, a když to půjde hladce, budeme z toho živi alespoň měsíc.“

Navrátil nebyl v jádru úplně zkažený chlap, ale působil na mě dojmem oběti svého povolání. Navíc musel pravidelně docházet do luxusně zařízené kanceláře nelítostného vydavatele, v níž si vyslechl vždy přesné a přísné rozkazy.

„Já z toho tedy radost nemám… a vůbec, ať se toho chopí Pokorný. Mně tahle témata nedělají dobře, vždyť víte proč, “ odsekla jsem a s mobilem v ruce jsem si to zamířila zpátky na gauč.

„Pokorný je dobrý, aby psal o dětském odpoledni, to chce trochu šťávy, chápete… Tu šťávu v sobě máte, umíte vyvolat emoce a to teď potřebujeme ze všeho nejvíc!“

Netušila jsem, o jakých emocích vykládá, když jsem se vnitřně cítila doslova zmrtvělá.
„A vůbec, ani se nezeptáte kde a koho zabili…,“ vyčetl mi ještě dříve, než jsem se stačila zeptat.

„Dobrá, koho tedy zabili,“ řekla jsem otráveně.

„Pařízka, zrovna dnes jsme o něm mluvili, a přímo v tom jeho masérském zařízení.“

„Cože,“ ta informace mě donutila opět vstát. „Doufám, že nebudu spadat mezi podezřelé. V kolik hodin ho našli?“
„Někdy večer…Moje známá kamarádí s jednou z těch recepčních…Vím to od ní, ale konkrétní čas neuvedla. Musím to zjistit, “ konstatoval jako by pro sebe.
„Ach jo, ještě kvůli tomu bude muset na výslech,“ poznamenala jsem znechuceně.

„Nebojte. To zvládneme,“ pokusil se mě falešně povzbudit.

„A otvírák si beru na starosti já,“ uložil si první úkol.
„Ještě že tak, já bych do rána nenapsala ani čárku,“ a mohutně jsem zívla, aby pochopil, že se potřebuju vyspat.

„No jo, vy byste jenom spala, ale novinářská práce je o ostražitosti, hbitosti a schopnosti pohotově reagovat,“ vyjmenovával mi jako ve škole.

Opět jsem neslušně zívla.

„Zítra se poradíme, co s tím skvělým tématem podnikneme dál. Počítám ale hlavně s vámi. Dobrou,“ rychle ukončil hovor, protože jsem postřehla ženský hlas, který ho nabádal, aby mluvil potichu, protože děti konečně usnuly.

Zatímco se šéfovic děti oddávaly snění, já se převalovala ze strany na stranu a uvažovala s lehkou ironií nad tím, že ve výčtu mých životních katastrof tato událost skutečně chyběla. Na rozdíl od Navrátila jsem ve smrti nespatřovala žádnou senzaci, nýbrž obyčejnou lidskou bolest pozůstalých. A mně se touto událostí opět nepříjemně ozvala.

Do redakce jsem se dostavila v osm ráno utahaná a s tmavými kruhy pod očima. Šéf s kolegou na tom byli dost podobně. Zřejmě také probděli kus noci kvůli Pařízkově smrti a hlavně jejími důsledky pro naši práci. Ve světle nového dne ale působil tento případ o dost méně dramaticky, než jak mi ho pozdě večer vylíčil nezdravě nadšený Navrátil. Zvláštní se zdálo pouze to, proč úplně zdravý chlap zemřel na pohovce u recepce svého vlastního salónu. Protože alespoň tak to prý policii popsala nebohá recepční. Nedokázala si to vůbec vysvětlit, neboť Pařízek se podle jejího svědectví pravidelně udržoval v kondici, a sama vtipně dodala – nejenom pocením se na těle mladých dívek a žen.

„Asi si budeme muset stejně klasicky počkat, co ukáže pitva. Podle mého názoru jde určitě o vraždu, cítím to v kostech“ spřádal své teorie snaživý Pokorný. Jenomže šéfa tím spíše popudil: “ Až po pitvě? To je pozdě, to je zoufale pozdě,“ téměř vykřikl.

„Čtenáři od nás očekávají bližší informace nejpozději dnes odpoledne, proto nemůžeme čekat,“ zopakoval s patřičným důrazem, jako bychom to ze své redakční praxe neznali.
Pokorný se nedal rozhodit: „Nemůžeme čekat, jenomže kde máme asi ty informace sebrat?“

„Kolega má pravdu,“ vložila jsem se do debaty, „policie nám přeci poskytne jen oficiální stanovisko, což bude počítám tak na dva řádky.“

Šéf zbrunátněl a vypadalo to, že vybouchne, ale udržel se ve společensky přijatelných mezích: „Sakra, to jste u novin týden…My tři se budeme muset pustit do aktivního pátrání, abychom měli o čem psát!“ Pokorný protáhl obličej, protože podobná vyrušení ze žurnalistické rutiny neměl vůbec rád.

Šéf vypjal svou hruď jako Napoleon a zavelel: „Teď musí jít všechno stranou, žádný vítání občánků, žádný lokální politický roztržky. Na to zapomeňte! Pařízka každý znal, byl tu známou a jistým způsobem oblíbenou osobností. A možná mezi námi běhá jeho vrah. To nesmíme podcenit!“

Najednou byl Pařízek oblíbenou osobností. Musela jsem se vnitřně smát. V jiné zemi by jeho příběh asi vzbudil lehké pozdvižení, ale tady v Čechách existovalo takových Pařízků deset do tuctu. On sám, relativně inteligentní syn zakřiknutého obráběče a hovorné prodavačky, vystudoval nejprve místní gymnázium a se vzorným kádrovým posudkem odešel do Prahy na vysokou ekonomickou. Na kolejích se kamarádil se zahraničními studenty a začal kšeftovat s valutami. Řada pamětníků dávala s oblibou do placu vyprávění, jak tento veleúspěšný podnikatel postával kdysi před Tuzexem v typicky černé kožené bundě a nabízel bony, které si kupovali dychtiví nadšenci o koupi vývozního a tudíž exkluzivního zboží. Pařízek takto získaný kapitál investoval po revoluci do hazardu. Otevřel si první luxusní kasino ve městě a vybavil ho červenými koberci a půvabnými krupiérkami. Brzy se stal v tomto směru hotovým králem a byl na to náležitě pyšný. Časem pak kupodivu přešel do oblasti zkrášlovacích a masážních služeb. Zřejmě ale ve skutečnosti vyměnil jen hazard za kuplířství

Tyto poznatky jsem shrnula do stručného medailonku oběti s vědomím, že mi ho šéf nezveřejní. Od vydavatele měl zakázáno publikovat zmínky o problematické minulosti jakékoliv regionální osobnosti. Já jsem si však potřebovala utřídit Pařízkův život.

„Neznal jste náhodou Simonu Pařízkovou, podle živnostenského rejstříku je stejný ročník jako Vy,“ vyzvídala jsem na šéfovi, když se pozdě odpoledne vrátil do redakce.

„To víte, že znal. Její táta mě učil na základce…“
„Cože, ona pochází z učitelské rodiny? Ale vždyť provozuje kadeřnický salón, ne?,“ zeptala jsem se překvapeně a podívala jsem se na fotografii, na níž se zubila žena, jež by zlí jazykové označili výrazem – typická Barbína.

„Jo, i její máma učila… A myslím, že oba dědové. Kdyby se nestala ta tragédie, učila by, myslím, i Simona. Ale tenkrát se to tak divně zamotalo… Opravdu není hloupá, ale jednoduše si nakonec zvolila pohodlnou a zajištěnou existenci vedle Pařízka…, i když teda nápadníků měla plno a o dost slušnějších… A co z toho…nakonec se s Pařízkem stejně rozvedla…,“ skákal nesouvisle v myšlenkách šéf.

„A proč se nestala učitelkou a co se zamotalo?“ nutila jsem ho k přesnějšímu vyjádření.

„Znám to jen z doslechu. Simonin táta byl rovný chlap a nechtěl nikdy podepsat spolupráci komunistům. No a jednou po nějaké příšerné schůzi ve škole skončil v hospodě, kde to trochu přepískl. Opil se a začal drsně nadávat na funkcionáře a vládu. Chlapi se ho snažili brzdit, jenomže si nedal říct. Hospodský by nad tím taky mávl rukou, ale bohužel někdo zavolal policajty… Nevím, co se přesně dělo potom, vím jen, že Simonina otce odsoudili a putoval do vězení. Škola hned poté rozvázala s její mámou pracovní poměr…“
Když to dovyprávěl, postřehla jsem v jeho očích stín smutku. Nebylo divu, i já těžce hledala slova.

„Nechce se mi tomu ani věřit, připomíná mi to spíš padesátá léta, “ podotkla jsem.

„Ale věřte, tady vládly jiné poměry než někde ve velkoměstě. Ředitel naší školy byl největší komunista v celém okrese. Ten to uměl lidem zasolit. Já sám si pamatuji, že jsme nesměli do školy nosit trička se zahraničními nápisy a křížky na krku.“

„Co se dělo se Simonou pak?“

„Pak nastal totální průšvih. Její otec doplatil ve vězení na slabé srdce a asi za půl roku umřel. Máma to dávala všem za vinu a začala ty trable řešit alkoholem. Simoně nakonec pomohla jakási teta, učila na kadeřnickém učňáku, tak si ji tam vzala.“

„Hm, fakt smutný příběh… Stejně si říkám, s čím ale ta Pařízkova smrt vlastně souvisí,“ pronesla jsem do ticha, protože se šéf na vteřinu odmlčel.

„To kdybych věděl,“ vyhrkl bez rozmyslu,“ ale probral jsem to s několika lidmi a tvrdili, že v posledních letech relativně normálně podnikal. Prý s nikým neměl vážnější spory a dokonce se i v soukromém životě trochu uklidnil.

„Takže tu máme vzorného podnikatele se špatnou minulostí a rozvedenou paničkou… To nezní moc dobře,“ shrnula jsem dosavadní poznatky.

Šéf přitakal. „Chtělo by to získat interní informace z policie.“

Rozesmála jsem se, ano nepatřičně, ale úplně mě ta poznámka odbourala.
„Jo, to se lehce poví, ale nemáme přeci žádné páky, abychom se dozvěděli nezveřejněné podrobnosti To by pak zavánělo únikem informací a do toho nikdo nepůjde…“
„Co ten bývalý spolužák, jak jste ho loni potkala. Ten by nám nepomohl,“ připomněl mi jediného známého, jehož jsem tu zcela náhodně objevila.

„To nevím, Daniel chodil do vedlejší třídy. Neznám ho zas tak dobře. Navíc se domnívám, že teď jako policajt má práce nad hlavu a nebude zvědavý na to, abych ho otravovala.“ Šéfa jsem tím ale jen zbytečně popudila. Neudržel se a naštvaně bouchl do stolu.

„Sakra, jste novinářka,“ rozkřičel se, “ probuďte se! My ty informace potřebujeme. Nutně potřebujeme. To, co jsme dali dohromady nám vystačí na dvě čísla.“

„Já ale nechci dělat něco nezákonného,“ bránila jsem se.
„Kdo vás nutí k něčemu nezákonnému. Už jsem dostal echo, že to byla vražda. Jestli tomu policajtovi nezavoláte, můžete si sbalit věci a vypadnout,“ úplně se proměnil a přitom mimovolně zaťal pěst. Někdy jsem si říkala, kde se v něm bere tolika zbytečné zloby.

„Dobře, udělám to,“ podlehla jsem naléhání , abych měla příští měsíc zase z čeho zaplatit složenky.

Daniel naštěstí ochotně souhlasil se schůzkou v místním pivovaru.

Dostavil se usměvavý, navoněný a vůbec celý pěkný. Po dlouhé době jsem postřehla, že to nějakému muži opravdu sluší. . A měl toho hodně na srdci, protože se před půl rokem rozvedl a jeho čerstvě dospělý syn odjel studovat do Austrálie. Když mi o tom vyprávěl, působil kupodivu spokojeně.
„Na co myslíš,“ vpadl mi do vnitřních úvah, protože jsem se asi tvářila trochu nepřítomně.
„Ale promiň, řešíme v práci takovou patálii… Určitě o ní víš. “
„O čem vím?“
„O Pařízkově smrti, asi ji vyšetřujete,“ připomněla jsem mu zbytečně.

„To se vyšetřuje, ale já ze služby před nedávnem odešel, což jsem ještě nestačil říct, promiň“ omlouval se.

„To je v háji,“ ujelo mi.
„Co a proč?,“ divil se.

„Upřímně, doufala jsem, že mi třeba něco prozradíš o té Pařízkově smrti.“

„Hm, šéfovstvo chce abys z toho vytvořila případ století.“

„Jo, musím vytvořit přímo na povel. Ale pochop, jsem sama a potřebuju na složenky…. Mimochodem čím se tedy teď živíš, jestli to není tajemství,“ přeskočila jsem raději k němu, protože rozebírat mou pracovní potupu se mi nechtělo.
„Není to tajné, makám jako soukromé očko, říká se tomu tak… Pro jednu diskrétní společnost.“

“ Čili nevěra a podobné radosti,“ odhadovala jsem pracovní náplň.

„No to vždycky ne. Budeš se divit, ale zrovna teď jsem zainteresován na stejné věci jako ty.“
„Chceš naznačit, že pracuješ na případu Pařízek? To si tě najala Simona?“ Jiná osoba mi totiž nedávala smysl.

„Ne, ta druhá, ale nechci, abys o tom psala.“
„Jaká druhá,“ tlačila jsem na něj… Podíval se na mě trochu tázavě, ale mlčel, protože i soukromý detektiv musí zachovávat tajemství.

„Já vím, že musíš být diskrétní, ale prosím, zůstane to opravdu jen mezi námi…,“ škemrala jsem .

„Dobře, když mi slíbíš, že si to necháš pro sebe… Ta druhá se jmenuje Lenka Kotěrová…“
„Kotěrová? O té jsem ještě neslyšela? Co je zač?“

Daniel začal recitovat jako před tabulí, ale dával si pozor, aby nepadlo už jediné jméno:
„Věk 32 let, zástupkyně ředitele na nejmenované střední škole. V soukromí byla partnerkou zesnulého a zároveň matkou jeho čtyřletého syna. Všude ji mají rádi a vyjadřují se o ní hezky, protože ona úzkostlivě dbá na to, aby si to nikdy s nikým nerozházela. Ráda se schovává za cizí rozhodnutí. „

„Tomu nerozumím.“
„Je to velice prosté. Ty dvě hodiny s ní mi dokonale stačily, abych pochopil, že její chování vykazuje silně manipulativní rysy. Pařízek jí dost podváděl, nakonec i s těmi svými Filipínkami, ale ona mu za to dávala takovou sodu, že by to málokdo vydržel. A podotýkám sodu s úsměvem na rtech, asi se v tom psychickém teroru vyžívala.“

„Hm, v prvé řadě zase jedna z těch, kterým peníze nesmrdí.“
„Rozhodně ne,“ ujistil mě.

„Myslíš, že by ho mohla zabít?“
„Ta? S přehledem, ale zároveň předpokládám, že by se to snažila shodit obratně na někoho jiného. Zkazila by si tím přeci svou pečlivě budovanou pověst. Ale nechtěj na mě informaci, proč si mě najala a co jsem zatím vypátral.

„To ne, však jsem to slíbila… ,“ ujišťovala jsem ho. Daniel vycenil své dokonalé zuby a mnou projel zvláštně hřejivý pocit. Pak se nadechl a přeci jen mi docela užitečně poradil.

„Na tvým místě bych neplýtval silami šťourat se v životě Kotěrové. Spíš doporučuju, aby sis zjistila něco o zákulisí toho Pařízkova salónu.“
„Díky, ale já už o něm ledacos vím. Vždyť já tam ten den, kdy Pařízek umřel, byla. Pohlédl na mě trochu udiveně, protože zřejmě i on zjistil, že salon částečně fungoval jako nevěstinec. Ovšem do těch místností se běžná zákaznice nedostala.

Daniel mě chtěl gentlemantsky doprovodit domů. Zdvořile jsem to odmítla, protože jsem se potřebovala projít a probrat si dosud chaotické myšlenky. Byl vlahý a zasněný večer, v němž se dvojice tisknou v průjezdech. Vyměňují si zamilované pohledy a polibky. Na mě však před domem nečekal milenec, ale policie.

Vyšetřovatel mi na závěr našeho poměrně krátkého rozhovoru věnoval vizitku, poděkoval a odjel. Otevřela jsem si lahev vína a hloubala na tím, kolik lidí dokáže zaměstnat smrt mafiána lokálního formátu.

Abych projevila dobrou vůli, napsala jsem o výslechu svému šéfovi v esemesce. Vzápětí mi zavolal a vyptával se na detaily. Byl podrážděný, protože se snad domníval, že v rámci hovoru s vyšetřovatelem zjistím více. Jednu důležitou věc jsem se ale přece jen dozvěděla, to odpoledne jsem se musela v salónu minout i s Lenkou Kotěrovou a po mně se dostavila dokonce sama Simona Pařízková. Proč tam přišly zrovna ty dvě?

Pokusila jsem se složit si mlhavý obrázek Pařízkova života a hledala v něm něco, co by dávalo jeho smrti smysl. Mohla ho třeba zavraždit některá Filipínka, možná se do něj zamilovala a on jí nasliboval, že opustí Kotěrovou. Známe dost případů, kdy se těhotná milenka zbavila své sokyně. Jenomže pokud by to udělala přímo v salónu, víc by na sebe upozornit nemohla. A můj dobře vyvinutý šestý smysl mi napovídá, že on s těmi svými poddajnými zaměstnankyněmi spíše jen spal, než aby s nimi vytvářel partnerské vztahy. To by mu sebestředná Kotěrová ani nedovolila.

Časně ráno jsem vzkázala šéfovi, ať se mnou na poradě nepočítá, protože jdu znovu do salónu. Kde jinde získat nové poznatky než tam? Navíc jsem doufala, že snad natrefím na bystrou recepční či upovídanou uklízečku, která může být přeci jen sdílnější. Narazila jsem však pouze na nerudnou ženskou, jež mě nechtěla vůbec vpustit dovnitř. A nezabralo ani to, že nejdu psát reportáž, nýbrž se chci objednat na masáž a ráda bych si prohlédla vnitřní prostory. Prý si mám zavolat, nebo provést rezervaci přes internet, protože recepční ještě nepřišla. Ta špatně odbarvená paní v legínách a vytahaném triku se skutečně starala jen o svůj hadr a kýbl. Všimla jsem si, že má na šatech vizitku se jménem Anna Polednovská. V poslední chvilce, kdy už za mnou chtěla naštvaně zabouchnout dveře, jsem si spásně vzpomněla, že nějaká žačka toho příjmení vyhrála okresní pěveckou soutěž. „Paní Polednovská,“ oslovila jsem ji poněkud naléhavě.
„Co ještě chcete,“ nevrle houkla.
„Promiňte, jsem jen zvědavá novinářka, nevyhrála vaše dcera či vnučka náhodou tu okresní pěveckou soutěž?“ Zabralo to, sice mě nejprve probodla pichlavýma očima, ale pak se celá rozzářila.

„Jo, to je naše Nikolka, chodí do ZUŠky a v krajském kole pak skončila čtvrtá,“ vysvětlovala pyšně.

„Tak to je úžasné,“ vydechla jsem na oko obdivně.
„Během prázdnin budu připravovat rozhovory s talentovanými dětmi našeho města. Myslíte, že bych mezi ně mohla zařadit i Nikolku?,“ lhala jsem dál ve smyslu výroku o účelu světícím prostředky.

„Jo, ale v létě mě tu rozhodne nenajdete, končím tady,“ upozornila mě asi i v obavch, aby její vnučka nepřišla zbytečně o svých pět minut slávy.

„Aha, nic mi do toho není, ale copak, že tu končíte. Připadáte mi velice zodpovědná a pečlivá.“

Čímž jsem definitivně zlomila její nechuť. Zavedla mě do jakéhosi kumbálu, kde prý stěny neměly uši a tam se mi svěřila.

Salón opravdu částečně fungoval jako nevěstinec. Nebohé Filipínky se k tomu účelu hodily dokonale, protože přijížděly do Čech za výdělkem. Neznaly prostředí a hlavně jazyk, a proto zůstávaly odkázané na zprostředkovatele.

A zprostředkovatelem se stal pan Pařízek. Podle uklízečky na tomto kšeftu snad spolupracoval s vysokým šedovlasým chlápkem v brýlích, jehož jméno neznala.

Nešťastné Filipínky živořily v jednom společném bytě, kam jim kdosi pravidelně dodával potraviny. Nesměly prý ani do obchodu, alespoň to jednou utrousila jedna z recepčních. Nepřekvapovalo mě to, protože mě už předtím napadlo, proč je na ulicích vůbec nepotkávám.

„Kšeftuje se tu asi s bílým masem,“ pošeptala mi uklízečka,“ ale vode mě to nevíte.“
„Ne, nebojte se, vím, co je mlčet,“ uklidňovala jsem ji.

„A teď jak se to stalo s tím Pařízkem, to mi manžel řek, abych sem od července už nechodila. A taky že nebudu, nejsem blbá, tady jde o krk,“ dodala.

Nakonec se se mnou přátelsky a srdečně rozloučila, aniž by tušila, jak mi rozbourala všechny mé dosavadní teorie.

Se šéfem jsme se shodli na tom, že čtenářům jen něco lehce naznačíme, abychom je udrželi v pozornosti.

Snažila jsem se z toho vybruslit tak, abych se pod text mohla podepsat a zároveň měla od urputného šéfa pokoj. Zajídaly se mi tyhle tance kolem horké kaše a hlavně snaha vytřískat ze všeho co nejvíce senzací. Smrt totiž není senzace, smrt bolí. Tu Pařízkovu jsem pečlivě rozebrala ze všech možných hledisek, přesto jsem stále nenacházela nosný motiv. Pařízek jistě nebyl žádné neviňátko, ale před lety by se našlo mnohem více důvodů, proč se ho zbavit než teď, kdy už dávno neveksloval a nevěnoval se vyloženým černotám. Protože do obchodu s lidmi se pouštěl ledaskdo, nakonec i ty zdánlivě „solidní“ zprostředkovatelské firmy, co sem v hojném počtu lifrovaly ukrajinské pracovníky. Aniž bych to chtěla zlehčovat, děly se tu jednoduše různé a hrůzné věci. A Pařízek v kontextu naší země zůstával jednou z mnoha rybek, co se snaží elegantně proplout systémem a slušně si vydělat.

A tak mi nezbývalo než salon znovu navštívit. Záminku jsem našla snadno, jednoduše jsem se objednala na masáž nohou.

Zpráva o vraždě se pochopitelně roznesla a bohužel i díky našemu plátku, a proto téma v salónu rezonovalo. To mi moc nevyhovovalo, neboť v takové atmosféře se obtížně navazuje kontakt s recepční.

„To je k vzteku, tři záchody a jeden je mimo provoz,“ postěžovala si jistá zákaznice své přítelkyni.
„Jo, to máš Miluš pravdu. Abych tam stála pomalu ve frontě… Ale prej nefunguje od tý Pařízkovo smrti. Asi ho nějaká nána ucpala vložkama,“ přitakala kamarádka, která se rozvalovala na květovaném divanu.

„No, von je tu vůbec nějakej bordel, Hela mi říkala, že tuhle večer tu nad čajem seděla sama. Recepční pořád kdesi lítala a z masérek tu zůstaly jen dvě a ty se někde zašily. Tak se prej Hela bála, aby jí taky někdo nepřepad.“

„Miluš, a ty si myslíš, že toho Pařízka někdo přepad? Já slyšela, že to bylo jakýsi celý divný, protože prej bylo už zavříno.“

„Snad se to brzy dozvíme, ale byl to taky pěknej gauner, “ dodala Miluš a obě se zvedly, protože si pro ně přišly jejich masérky.

Pohlédla jsem na recepční, která se na mě trochu křečovitě usmála. Dala si ruku před pusu a táhle zívla. Pak omluvně dodala: „Promiňte,“ protože si všimla, že ji pozoruju.

„V pořádku. Jste unavená. Znám to důvěrně. Dobrá zpráva ale je, že se pracovní doba chýlí ke konci,“ snažila jsem se ji povzbudit.
„To jo, ale zítra ráno sem musím znovu a pozítří taky a popozítří…,“ posteskla si.

„Znovu? Já myslela, že se s kolegyněmi střídáte.“

„Normálně jo, ale co se to stalo s panem Pařízkem, zůstala jsem tu sama, protože Alenka, co měla ten večer službu, se složila, a Zuzku to taky vzalo, byla jeho příbuzná.“
„To jsem ani netušila, že tu pracovala jeho neteř,“ tipla jsem si naslepo.
„Ne, ona je to příbuzná spíše paní Simony, ale znala ho dobře.“

„To chápu. Taky jsem si něco podobného prožila.“ Recepční pokývala hlavou a náš slibně se rozvíjející hovor bohužel uťala příchozí zákaznice.

Ještě ten večer jsem naklepala chvatně článek o tom, že se Pařízkův podnik vrátil do běžného provozu a jediné, co návštěvníky trápí, tak rozbitý záchod. Té poznámky si povšiml Daniel, který mi zavolal hned, jak se článek objevil v elektronické verzi novin. Chtěl vědět další podrobnosti. Přišlo mi docela hloupé řešit takovou banalitu a ještě s pohledným mužským, ale bývalý policista asi věděl, proč se ptá.

Když jsem s ním domluvila, přišla mi od něj mailem vyfotografovaná stránka z rezervačního systému salónu a to ze dne, kdy zemřel Pařízek. Daniel to zřejmě šarmantně vymámil z mladé recepční, nebo mu to poskytla sama Kotěrová, protože se teď coby poručnice svého syna stala faktickou šéfovou firmy.

Z dostupných objednávek vyplývalo, že těsně před Pařízkem byly na masáži jen dvě klientky, jakási šedesátiletá paní Cinbuchová a jeho bývalá manželka Simona. Obě sem ale docházely pravidelně a to, že se zrovna ocitly na seznamu před Pařízkem, mohla být naprostá náhoda. Nehledě na to, že když jsem zarolovala trochu pod ně, našla jsem tam i sebe a jméno paní Kotěrové. Tudíž hypoteticky se kterákoliv z nás mohla v členitých prostorách salonu schovat a poté vykonat svou pomstu. Pomstu ale za co? Simona Pařízková si očividně vážila zázemí, které jí manžel poskytoval a pak se s ním v naprostém klidu rozvedla. Kotěrová ho dokázala vmanipulovat, kam potřebovala, a ctihodná paní Cinbuchová měla podle zákulisních informací manžela, tři vnoučata i chatu a toto všechno nadevše milovala. A myslím, že ani Pařízka neznala, to samé platilo i pro mě. Posledním neznámým dlouho zůstával šedovlasý společník, z něhož se ale vyklubal jistý Antonín Vykoumal, který se v době Pařízkovy smrti válel prokazatelně na Maledivách. Míval sice prý s nebožtíkem mírné problémy, ale jen proto, že mu Pařízek občas „zapomínal“ vyplácet podíly ze společných kšeftů. Tudíž z nich dvou by se jedině Pařízek mohl chtít Vykoumala zbavit, protože ho zjevně občas slušně odrbával. Opačně k tomu neměl Vykoumal jediný důvod a bylo více než nasnadě, že Pařízkovou smrtí ztratil velice výhodného a pracovitého obchodního partnera a že bez něj na nějaké Maledivy v příštím roce může zapomenout.

Dala se rovněž vyloučit nějaká válka gangů, nakonec nežijeme v Bronxu, ale ve čtyřicetitisícovém okresním městě. Tak kdo, ale sakra, Pařízka zabil? Na papír jsem si kreslila různá schémata pravděpodobnosti toho, kdo mu mohl ublížit, ale pořád mi tam chybělo to podstatné proč.

Šéf svolal poradu, v níž jsme museli předvést ostrovtip a výsledky značně chaotického amatérského pátrání. Já alespoň mohla předložit opis objednávek z rezervačního systému. On do něj snad půl hodiny civěl a pak ho předal Pokornému. Ten jen letmo přehlédl jména a pak nám sdělil: „Stejně je to zajímavá náhoda, že se zrovna v ten den v salónu sešly obě osudové Pařízkovy ženy. “

Dělalo to dojem, že už neví, o čem hovořit. Protože to samé napadlo mě hned ve chvíli, kdy jsem ho četla.
„Jo, a k tomu tam asi rozbily záchod,“ kontrovala jsem poněkud rozverným tónem.

„Vzhledem k tomu, jaká neláska mezi současnou a ex panuje, bych se ani nedivil, kdyby jejich vzájemný souboj odnesl záchod,“ přidal se ke mně kupodivu Pokorný. Šéf se zatvářil velice kysele.

„Já zase slyšela, že Kotěrová na Simonu doslova cukruje – Simonko sem a Simonko tam,“ opáčila jsem.

„Jo, to je její hra, cukruje na každýho, ale je to pěkná mrcha, která se s úsměvem zbavuje všech, s nimiž nemůže manipulovat.“ Pravil Pokorný docela opovržlivě, až mě napadlo, jestli Kotěrová nepatřila do stáje jeho favoritek a jemu jako jedinému nedala. Vůbec bych se jí nedivila, pan kolega rozhodně nepatřil mezi výjimečné krasavce.

‚Místo toho, abyste od nějakého údržbáře zjistili, co se s tím záchodem stalo, hrajete si tady se slovíčky,“ umravnil nás šéf.

„Mě nebaví řešit záchody,“ nečekaně a odvážně reagoval Pokorný. „A jestli mi chcete ukázat dveře, beru kramle a jdu. V salónu jim chybí recepční,“ přidal ještě vzdorně. A vlastně to rozseknul za nás oba, už jsme pociťovali velké vyčerpání. Nebyli jsme přeci žádní detektivové a nebylo naší povinností seznamovat čtenáře s každou titěrnou maličkostí. Navíc jsme tím zase jen dráždili policii a ubližovali lidem, jichž se to týkalo.

Šéf se zaksichtil tak, že kdyby mohl, asi by ho přetrhl, nicméně očima sekl po mně a procedil mezi zuby: „Taky se budete bouřit?“
„Bouřit? Ne, to ne. Ale mimochodem na té recepci jim chybí síly dvě, tudíž mohu pana kolegu následovat.“

Šéf zezelenal, protože si uvědomil, že dvojí přesile se neubrání a bude muset rezignovat. Chvíli se mlčelo a pak smířlivě pravil:
„Já vím, že je toho teď na nás hodně. Jsme pod obrovským tlakem. Ale měli bychom si racionálně domluvit další postup. Policie prý taky stále tápe, protože ty dvě chybějící recepční jsou hospitalizované na psychiatrii a prý ani jedna nedokáže zatím srozumitelně vypovídat.“
„Hm, to je smutné, ale nerozumím tomu, proč se zhroutila příbuzná paní Simony, co ten den neměla službu,“ uvažovala jsem nahlas.
„Ledaže by něco věděla,“ doplnil mě logicky Pokorný.

„Nebo jí něco zpětně došlo.“

„Vidíte, přátelé, jak nám to pěkně kolektivně uvažuje, když začneme rozumně přemýšlet,“ pochválil nás a hlavně sebe šéf.

„Ale co z toho,“ zeptal se ho Pokorný, “ jsou to jen dohady, které nemůžeme zveřejňovat.“

„My si tu správnou cestičku za pravdou najdeme,“ uklidňoval nás šéf a pak nás propustil, abychom se pokusili představit čtenářům nová fantaskní zjištění.

Překvapilo mě, když se v redakci objevil Daniel, vypadal ustaraně, i když v modré košili s vyhrnutými rukávy mi připadal ještě přitažlivější než při naší poslední rozpravě v pivovaru.

„Je to blbý, holka,“ vychrlil na mě bez pozdravu.
„Co je blbý?“‚
„Před hodinou mi telefonovala vyděšená Kotěrová. Už ví přesnou příčinu smrti, Pařízka někdo otrávil. Hrozně se bojí, ale přirozeně o sebe.“
„Jak pak to, že by i paní přemilá a přesladká měla nepřátele, nebo dokonce schovávala kostlivce ve skříni?“

„Pouze bere úplatky od rekreačních zařízení, pokud chtějí, aby tam škola jela na výlet nebo na lyžařský výcvik. Mimochodem kryl jí ředitel, s kterým spávala.“

Náš městský mikrosvět se opravdu zbláznil.
„To snad neměla s Pařízkem po boku zapotřebí…A kdo to na ni vůbec vyšťoural?“

„Přede mnou se samozřejmě kála a vymlouvala, že potřebovala nějaké své vlastní peníze… Práskl to na ni sám ředitel. Školský odbor vzhledem k událostem v její rodině nařídil jakýsi audit, nebo co. A zbabělý ředitel dal přednost pravdě před její intimní blízkostí. I to se v lepších společnostech stává.“

„Tak ta musí být úplně nahraná. “
„To je, dokonce ztratila ten svůj cukrouškovský úsměv ála miluju vás všechny, protože se nejen znemožnila, ale hlavně rozšířila okruh podezřelých.“

„V tom případě do něj náležím i já.“

„Nevím, jestli bych zrovna u tebe našel ten správný motiv mu nasypat utrejch do pití.“

„Počkej, ona mluvila o pití?“
„Už to tak vypadá.“
„V salónu se pije po masáži zelený čaj… Vždycky stojí na stole… Ale jinak, máš pravdu, já bych motiv neměla, ale teď o tom přesvědčuj policii,“ povzdechla jsem si.

„Policajti nejsou přeci blbí. Ti půjdou podle mě hlavně po téhle grácii. Nelíbí se mi od začátku, ale kdo si mě platí, pro toho pracuju,“ konstatoval pragmaticky.

„Ta Kotěrová musí být přeci zdrchaná. Přišla náhle o partnera, do toho problémy v práci, doma malý dítě… Na jednu ženskou mi to přijde jako nadměrná nálož. Vlastně ji docela lituju. Každý na tragédii reagujeme jinak a máme na to odlišné prožívání právo.“
„Z psychologického pohledu ano. Jenomže, aby ona byla zdrchaná…Podle mě to bere až moc racionálně. Nakonec si, myslím, plánovala, že až se ten ředitel rozvede, vezme si ho a zařídí si s ním soukromou školu. Pařízek byl pro ni jen vhodným předmětem manipulace a dalším zdrojem peněz.“

„Netvrď mi, že světem protřelý vekslák si to nechal líbit.“

„Nechal, protože ji asi nějakým zvláštním způsobem miloval a navíc mu porodila jediného syna, pokračovatele rodu. S Pařízkovou měl přece jen dvě holky.“
„Mimochodem a s Pařízkovou si už mluvil?“
„Ano, vlastně to po mně požadovala i Kotěrová. Upřímně vzato, jestli mi někdo připadá zdrchaný, tak právě Simona Pařízková. A když zapomeneš na tu její namalovanou masku, je to docela příjemná a chytrá ženská.“

Pocítila jsem jemný záchvěv žárlivosti, protože ten hezký Daniel přede mnou vychvaloval ozdobu místního společenského života.

„Vlastně se mi zdá, že Pařízek byl vůl, pokud připustil rozvod,“ dodal a plamen žárlivosti ve mně zažehl jako vatra. A nabyla jsem dojmu, že to musel Daniel vycítit, protože se najednou vymluvil na nedostatek času a jak rychle a nečekaně přišel, stejně tak se během okamžiku vypařil.

Jela jsem domů trolejbusem a zabořila zrak do tisíckrát rozečtené a tisíckrát zavřené knihy. Jako bych se nedokázala poučit, že když se zaseknu v první čtvrtině, výtisk uzrál na trvalé odložení. Každý příběh by měl gradovat a nutit čtenáře, aby doslova prahnul po tom dobrat se jeho závěru. Jenomže v tomto případě na to nakladatel nějak zapomněl, přestože jsem titul kupovala s nálepkou bestseller. Bestseller možná, ale v Estonsku. Písmenka mi zmatečně komíhala před očima a já se na ně nedokázala soustředit. Vnímala jsem spíše hovory spolucestujících.

„Tak jsem ti z té zahrady celá rozlámaná. Pepík mi v ničem nepomůže. Ten si zaleze do dílny a tam něco celý dny kutá.“
„To mi povídej, Blážo, já se skoro nemůžu pohnout, protože jsem včera odpoledne plela. Potřebovala bych nějaký lázně… Ale tak mě napadá, vždyť s byla v tom novým masážním salónu, to ti nepomohlo? Já bych taky zašla.
„Prosím tě, já se tam vůbec nedostala. Ale asi jsem měla kliku, nakonec bych se zamotala do tý šlamastyky s Pařízkem,“ odpověděla paní Bláža.
„O tom Pařízkovi mi řikala sousedka…. Ale proč si tam nakonec nebyla?“
„Protože si představ, že večer předtím mi volala recepční, že to její kolegyně spletla a musí mi změnit termín. Prej nemá volnou masérku.“

„Nemá volnou masérku? Tomu vážně nerozumím, sousedka povídala, že tam těch masérek dělá plno,“ podivoval se druhý hlas.

„Já se objednávala na šestou odpoledne a to už asi pomalu zavíraj nebo co. Nevím… To víš, že mě to naštvalo a už jsem další termín nechtěla. Půjdu raděj ke Kmoníčkovi, ten je sice slepej, žádný thajský masáže nedělá, ale taky mi to pomůže. A vidíš, dneska jsem ráda, že mi to v tom salónu zrušili, ještě bych se tam musela dívat na Pařízkovu mrtvolu.“

„Měla sis na tu recepční, co to spletla, stěžovat. To si nemáš nechat líbit.“

Paní Bláža nesouhlasně odfrkla. „Jo, to bych si zrovna pomohla. Domlouvala jsem se původně s tou mladou od Boukala, Zuzkou. Vždycky se mi zdála taková popletená. Chodila s naším Frantou do skauta a upřímně se divím, že ji vůbec někde zaměstnávaj.“

Doma jsem znovu v mailu nalistovala přílohu s kopií objednávek. Žádné jméno Blažena mezi nimi nefigurovalo. Ale co když ho recepční jednoduše rovnou smazala a nahradila jiným? Určitě by se to dalo zpětně zjistit. Jenom ještě vědět, kdy se vlastně objednal do salónu sám Pařízek. V jeho návštěvách totiž nebývala pravidelnost a většinou se rozhodoval zcela spontánně.

Vzpomněla jsem si na Daniela a vytočila jeho číslo.

„Ahoj, nesvěřila se Kotěrová s tím, kdy si Pařízek naplánoval návštěvu salónu? Vím, že tam jako majitel mohl vpadnout kdykoliv, ale prý pořád někde lítal a neměl čas.“

„Zrovna to si pamatovala zcela přesně, den předtím před večeří volal na recepci a zamluvil si tu svou místnost. Naštvala se, protože chtěla jít na jakousi oslavu a potřebovala pohlídat kluka.“

„Hm, to sedí,“ zabručela jsem.

Teď se ale trochu namíchl Daniel. „Co sedí?“
„Do telefonu to vyprávět nebudu, jestli se ti to hodí, přijeď ke mně domů.

„To asi nepůjde, mám něco domluvený.“

„Škoda,“ a zavěsila jsem.

Ráno na mě překvapivě čekal v autě před redakcí. Působil povzneseně a šťastně, jako by prožil slastně romantický večer. Vytasil se úsměvem číslo tři a dotázal se mě, na co jsem přišla.

“ A co za to dostanu, když to povím,“ pokusila jsem se o laškovný tón.

Naštěstí nevyřkl nějakou trapnost o pusách či bonbonech, a vážně prohlásil: „Pochvalu před rozvinutou zástavou.“ Rozesmálo mě to, i když to nebylo samozřejmě nijak objevné a duchaplné. Pak jsem mu stručně převyprávěla rozhovor obou dam z autobusu. Krčil čelo, jak soustředěně přemýšlel.

„Podle rozpisu se na šestou objednala Simona Pařízková,“ připomněla jsem skutečnost, která mu už jistě docvakla.

„Může to znamenat, že recepční paní Blážu odvolala a nahradila ji Simonou, protože do místnosti Pařízka nikdo jiný nechodil,“ doplnil mě.

Znělo to pochopitelně, když to takhle na přímo vyslovil. „Tudíž to vypadá, že se paní Simona chtěla dostat do salónu ve stejný den jako její bývalý manžel,“ pokračovala jsem.

„Jenomže od koho by se o návštěvě svého ex dozvěděla, když Bláže ten večer nevolala zmatená recepční Zuzka, ale její kolegyně. …“
„Poněkud se nám to zamotává, zdá se,“ hlesl Daniel trochu bezradně.

K budově se blížil šéf. Nechtěla jsem, aby nás spolu viděl.. Proto jsem Daniela požádala, aby raději odjel.

Trápila jsem se s dalším článkem o Pařízkově případu. Snažila jsem se přes okno na ulici vyčíst inspiraci, která by mi pomohla smysluplně pokračovat. V tom ale do kanceláře vletěla štíhlá tmavovláska. Nejprve nás oblažila sladkým úsměvem a pak se s pečlivě vystavěným mírným tónem zeptala, kdo to psal a mávala novinami. Šlo o nešťastný kolegův text týkající se oné rozbité toalety.

„Milostivá,“ zvedl se mírně vyděšený šéf ze židle, představil se jí jménem a svou funkcí a vyzval ji, aby i ona laskavě sdělila své jméno.

„Cože, vy mě neznáte,“ divila se přímo až teatrálně, “ jsem nová majitelka salónu a hlavně přítelkyně po zesnulém.“ Zašmátrala v kapse a na tvář si přitiskla papírový kapesník. Na rozkaz šéfa jsem jí uvařila kafe, aby jí vzápětí začal přesvědčovat, že jsme onen článek mysleli především jako morální apel na něžné pohlaví, ať zbytečně neničí soukromý majetek a cizí zařízení. Když vyplýtvala dost ukázkového smutku, uvědomila si, že by si vlastně mohla svým vpádem znesvářit celou redakci, a to nemohla v žádném případě potřebovat.

„Pane šéfredaktore, chtěla bych vás ujistit, že bych sem ze své vůle rozhodně nepřišla. Ona mě k tomu donutila recepční . Řekla mi, že se tak snaží, a někdo pak podobným článkem pohaní její náročnou práci. Já sama se přirozeně domnívám, že tu situaci až zbytečně dramatizuje. Ale nikdo to teď nemáme lehké, “ dokončila svou řeč a oblažila nás nejsladším úsměvem, jaký dovedla.
Šéf ji obratně ubezpečil, že hned po zklidnění situace mě vyšle do podniku nasbírat materiál na co nejpozitivnější reportáž, která přivábí řadu nových klientek. Kotěrová se zatvářila přímo blaženě. Pochválila pak celé naše noviny, nalhala nám, že si bez nich nedokáže představit začátek pracovního dne a potěšená nám podávala ruku na rozloučenou.

Než jsem ji stiskla, napadlo mě se zeptat: „Paní Kotěrová, víte, co by mě zajímalo.“

Znejistěla. „Mě by opravdu zajímalo, proč ten den před vraždou byly v salónu dvě recepční,“ vychrlila jsem bez rozmyslu.

„Asi to tak Pařízek chtěl,“ odpověděla neurčitě.

„Vy to nevíte?“ Mlčela, zřejmě horečně přemýšlela nad tím, na co by se mohla přijatelně vymluvit.

„Dobře, zkusím to jinak, stala se nějaká mimořádná událost?“
„Mimořádná událost,“ zopakovala a dál zarytě mlčela. Znovu jsem důrazně zopakovala svou otázku. Až z ní konečně vypadlo: „No ten zájezd.“
„Aha, čili když přijede zájezd, dvě recepční jsou tam proto, aby ho zvládly?“
„To chtěl Pařízek,“ odvolávala se na něj. „Zeptejte se recepčních a nebo Simonky. Ta tohle pravidlo kdysi zavedla.“
„Pařízkové,“ ujišťovala jsem se.

„Ano…Ale ne, zeptám se Simonky sama a pak vám to hned zatelefonuju.“

„Jste velice laskavá,“ polichotil jí šéf, protože si uvědomil, kam mé otázky míří. A Kotěrová se na něj zářivě usmála.

„Nebudeme vás zatěžovat. S paní Pařízkovou se spojím sám. Budeme tu informaci potřebovat do jednoho článku,“ dodal.

Kotěrová se s námi loučila tak sladce, až jsme se málem proměnili v cukrkandl. Když za ní zapadly dveře, oddechla jsem si.

„Tak s tou bych chtěl spolupracovat a něco důležitého řešit,“ okomentoval ji šéf.

Poskytl mi tím ideální příležitost si rýpnout. „Ale proč, vždyť je u všech oblíbená. Ovšem teď ji odvolali z funkce.“
„Já vím, za ty úplatky, co,“ přitakal šéf.

Zasunula jsem se zpátky ke svému psacímu stolu. Kotěrová však šéfovi zjevně nešla z mysli, protože mi položil docela absurdní otázku: „Myslíte si, že ho zabila?“

„Ona? To asi ne, ale určitě by si dokázala na tu špinavou práci někoho šikovného najmout. Přesto mi něco napovídá, že dokud neměla jinou příhodnější oběť své manipulace, tak Pařízka bytostně potřebovala. Pak by ho jenom vyměnila a vůbec by se jím dál nezabývala.“

Šéf se podrbal za uchem a zadumaně pravil: „Podle vás je ona špatná stopa?“

„Jo, jsem o tom přesvědčená. Ale jednu důležitou věc nám prozradila, den před vraždou byly v salónu obě recepční.“

Sáhla jsem po tužce a začala si kreslit schéma, v němž důležitou roli hrály hlavně ty dvě z recepce. Jedna z nich musela vyměnit v rezervačním systému Pařízkovou za paní Blážu a rozhodně to neudělala z důvodu vytíženosti všech masérek. Nechápu, co tím sledovala Pařízková, ale dost možná si potřebovala s bývalým manželem pouze v klidu promluvit. Ve skutečnosti se tam s ním ale nepotkala, to by na něj musela počkat. Což ale právě neudělala. Ale proč? Rozmyslela si to? Připadalo mi to celé jenom k vzteku, a tak jsem vše napsané přeškrtala.
„Zapoj fantazii, Terezo, máš ji dost,“ poručila jsem si. Dobře, zapomenu teď na zákony pravděpodobnosti a zdravého rozumu. Vydám se čistě hypotetickým směrem. Den před Pařízkovou vraždou seděly v recepci obě dívky, tedy Alenka a příbuzná paní Simony Zuzka. Jedna z nich také mluvila s Pařízkem. A poté se uskutečnil hovor s paní Blážou, která přesunutí rezervace odmítla. Na její místo se s největší pravděpodobností dostala Simona Pařízková. Ta se ale přitom pak s Pařízkem minula, protože se dostavil prokazatelně až po jejím odchodu. A za hodinu a půl po jejím odchodu se našel zhroucený na pohovce. Někdy v té době se také musel ucpat ten zpropadený záchod.

Simonu údajně zahlédla sousedka přijíždět k domu autem, což zároveň vylučuje, že by zůstala v blízkosti salónu. Znělo to logicky, ale něco na tom nesedělo.

Prudce jsem vstala a běžela za šéfem, který si vařil v kuchyňce snad desáté kafe a hořekoval nad tíhou povinností. Trochu jsem ho vylekala, protože jsem se k němu přikradla jak myška.

„Poslouchejte,“ oslovila jsem ho, „nevedou si v tom salónu evidenci závad? Recepční většinou podobné věci zaznamenávají,“ vzpomněla jsem si na svá učednická léta v pětihvězdičkovém hotelu.

„Vidíte, stopa, konečně, stopa! Že nás to nenapadlo hned, hlavně, že Pokorný psal dlouhé litanie o ucpané míse…“
„Mě by to taky normálně nenapadlo, jen jsem si vzpomněla na svou bývalou práci.“

„Na tom se krásně ukazuje, jak je užitečné nedělat jen novinařinu,“ pochválil mě …

A hned navrhl, že zavolá té třetí recepční Elišce, protože má její číslo.

Zavřel se v kanceláři, což běžně nedělal. Bohužel i přes dvojité dveře jsem zřetelně vnímala každé jeho slovo:
„Koťátko, prosím tě, mohla by ses podívat do té tvé chytré knížečky, kdo nahlásil ten rozbitý záchod. Určitě si zaznamenáváte i jméno, ne?“

„Prima, to stačí, děkuju, jsi zlatá… a večer se těším…“

S poněkud zardělými tvářemi mi na papírku podal naškrabané jméno. Byla to, jak jsem předpokládala, Simona Pařízková.

Zkoušela jsem vytočit Danielovo číslo, avšak mobil hlásil, že je nedostupný. Nesnášela jsem tuhle hlášku, protože ve mně vyvolávala úzkost.

„Máme další případ,“ ohlásil Pokorný, když vstoupil ráno do kanceláře
„My žádný případ nemáme, nejsme policisté,“ protestovala jsem, “ jenom tím asi naznačujete, že nám zase na stůl přistane nové senzační téma.“ Otřásla jsem se v obavách, jaký hnus budeme a na koho zase vytahovat.

„Tak tohle si musíte vyslechnout, drahá kolegyně,“ nějaký bývalý policista, najala si ho údajně Kotěrová, se taky šťoural asi přespříliš v Pařízkově životě a v noci dostal nakládačku.“

Zatmělo se mi před očima. Vždyť mluvil o Danielovi.

„Ale tahle šlamastyka nám vystačí jen na dvě vydání. Nechali si ho v nemocnici na pozorování, ale dohromady mu prý nic není, “ postěžoval si Pokorný. Jeho cynismus mi drásal nervy.

„Jo a ještě si představte, že prý šel zrovna z toho Aqua baru, kde měl snad rande s Pařízkovou,“ uchechtl se.

Nepřipadalo mi to zrovna zábavné, ale možná se tím vysvětlovalo, proč měl Daniel v posledním týdnu méně času. Žárlivost jsem ale zahnala ihned, jak se mi snažila ovládnout mozek. Byl to jeho svobodný život, ne můj. A já jsem novinářka, tudíž mi nezbývá než na něj uhodit, aby se přestal trapně vytáčet a začal se mnou jednat na rovinu.

„Jdu do nemocnice,“ ohlásila jsem.

„Pochybuju, že vás za ním pustí,“ ohradil se kolega.

„Ale myslím, že jo. Je to totiž ten policajt, spolužák.

Daniel ležel na nemocniční posteli a jeho tvář i paže zdobilo jen pár oděrek. To mě uklidnilo. Dusil mě však vztek, obrovský vztek. Musel to vědět a líp než kdo jiný.

„Jestli ses zapletl s Pařízkovou, máš velký problém.

„Ty to už víš?“

„Nevím, já to pouze tuším… Tuším, že ho zabila Simona…Přes tu svou příbuznou Zuzku si snadno pohlídala, kdy se Pařízek objedná na masáž. Pravděpodobně ji pak ukecala, aby té paní Bláže přesunuli rezervaci na jiný den. Díky tomu si Simona zajistila, že už pak nikdo další nepřijde. Odhaduji, že po masáži vysedávala v křesle a malovala se, protože se tam potřebovala nenápadně zdržet. A přitom záměrně ucpala záchod, aby na okamžik odlákala recepční, která šla závadu pravděpodobně zkontrolovat. Jenom mě děsí, že nasypala jed zřejmě do konvice a neměla přitom ani jistotu, jestli se Pařízek opravdu napije, a jestli si čaj omylem nenalije třeba masérka či recepční….“

„Promiň, že do toho skáču, ale rád bych poznamenal – když se kácí les, padají třísky..“

„Jo, jenom v tomto případě by se jednalo o naprosto nevinné a nahodilé oběti… Ale chápu, že tě asi paní Simona očarovala.“

Ne, nemusím být takto jedovatá, uvědomila jsem si a nadechla se, abych dokončila svůj rozbor případu Pařízek.

„Když se vrátila recepční z kontroly toalet, Simonu už tlačil čas, zřejmě se spěšně rozloučila a zmizela. Zbytek smutného příběhu dokonale známe. Jen by mě upřímně zajímalo, proč se k té vraždě vůbec rozhodla. S Pařízkem se podle názoru okolí v poklidu rozvedla a dokonce ten návrh na rozvod podala sama ze své vůle. Stávají se mnohem horší věci než rozvod. Pařízka navíc nelze považovat za prototyp n vzorného manžela, tudíž si mohla spíše oddechnout, že se ho zbavila. Byla zajištěná a muži o ní stáli. Proto stále postrádám důvod, proč ho zrovna ona zabila.“

„Hezky si to shrnula, jen ti něco uniklo,“ podotkl Daniel, který mě soustředěně poslouchal.

„Jistě, říkám pouhé domněnky, já s ní nemluvila…“
„Já ale ano,“ hlesl,“ a konkrétně včera se mi přiznala„.

„Ježíšmarjá, a ví to policie?“
„To jsem nechal na Simoně, já ji nehodlám soudit.“
Od bývalého policisty bych podobně laxní přístup nečekala.

„Asi by měla být za tu vraždu potrestána, ne“ připomněla jsem mu základní povinnost ochránce práva a spravedlnosti.
„A co když potrestala svého manžela za mnohem větší zločin?“

„Posaď se tady ke mně na postel, nechci to říkat moc nahlas,“ pobídl mě a poté mi začal vyprávět příběh, který jsem už slyšela. Příběh o utrpení dívky, jejíž otec zemřel ve vězení a ona po dlouhých letech našla odvahu jít se podívat do archivu, aby zjistila, kdo toto utrpení způsobil. Měl přezdívku Student a jmenoval se Denis Pařízek. Nadějný mladý kádr si tím podepsal vstupenku do prosperity. Policie pak laskavě přehlížela jeho valutové kšeftíky, protože s tou tajnou ochotně spolupracoval.

Daniel si promnul oči. Měl je trochu lesklé jako by se ho osud Simony osobně dotýkal, osud krásné Simony se zkormoucenou duší. Někdy se stává, že chápeme víc vrahy než jejich oběti. A přesně tak jsem se teď cítila.