Když si vysušil čerstvě oholenou tvář, podíval se na sebe zálibně do zrcadla. „Není to špatné, tedy až na to jméno,“ pomyslel si, protože dnes ho zase bude muset vyslovit celé – Arnošt Šmelhaus. S velkou nechutí ho říkával ve škole a jen s vyloženým odporem ho zapisoval do úředních listin. Po revoluci k nim přijel na návštěvu jakýsi strýček emigrant z Francie. Při pohledu na svého nejmladšího příbuzného rozradostněně zvolal: „Vypadá jak Tony Scotti“. A to Arnošta zachránilo. Tony mu zůstal. Až mnohem později zjistil, o koho se vlastně jedná. Onen dvojník, herec a producent, si vzal hvězdnou zpěvačku Sylvii Vartan.
Bohužel se Arnošt neoženil s pařížskou superstar, nýbrž se zdravotní sestrou dermatovenerologického oddělení. Po šestnácti letech oboustranného utrpení svazek s úlevou rozpustili.
Otevřel tašku a vytáhl z ní nejčistší a nejméně zmuchlané tričko. Naposledy mu žehlila Eliška, ale to zpíval labutí píseň svých dlouhodobých vztahů. Přijal totiž za vlastní myšlenku – mládí můžu dohnat. Proto se rozhodl, že se bude věnovat parašutismu a začne cestovat. Po několika turbulentních letech ale zůstal sám a po čase mu to připadalo drásavé. Kolegyně v práci mu poradila, aby zkusil online seznamky. Vždyť ona tam sbalila všechny své partnery a momentálně pořádala konkurs na toho desátého v pořadí.
Myšlenka to byla pěkná, ale vůbec si ji nedokázal představit. S děvčaty se doposud potkával někde mezi barem, cestou do Ostravy a spolubydlením, teď by měl někam dávat svůj portrét a něco o sobě psát? Nakonec se přemohl a profil vyplnil.
Vrátil se do koupelny, aby si přičísl značně prošedivělé vlasy. A ještě si pro jistotu opláchl obličej, protože potřeboval smýt zbytky prachu umolousané kanceláře.
„Prosím tě, budeš v té koupelně ještě dlouho,“ zavolala na něj sestra, ke které dorazil na víkend. „Jdeme s Frantou na zábavu,“ ráda bych se nachystala.“
„Promiň,“ hlesl omluvně a vyšel ven.
Sestra si ho znalecky ohodnotila. „Ty ses nějak vyfešákoval. Máš rande, nebo co?“
„Něco jako…“, zareagoval lhostejně.
„Počkej, to mi musíš vyprávět.“
„Zatím není co.“
„A kdes k ní přišel,“ sondovala.
„Nevyzvídej, pak ti to třeba povím. Musím letět.“
Do jihlavské kavárny na náměstí vstupoval v 16. 49. Objednal si limonádu, protože horko se už nebezpečně hlásilo o slovo, čekal, až se objeví. ONA. V 17. 07 se rozletěly dveře a do prostoru se vsunula špatně obarvená kyprá blondýna středního věku v květovaných šatech a s obřími slunečními brýlemi. Nebylo jí téměř vidět do tváře. Zamířila si to přímo k němu a poté sundala mohutná skla.
V hlavě mu začalo naskakovat: „laminace obočí, prodloužené řasy, permanentní make-up, výplň rtů…“ Přesně takhle jeho exmanželka komentovala ženy. Ach jo. Nějak moc si to pamatoval.
Kamarád Leoš by to přitom shrnul lakoničtěji: „Barbína v posledním tažení.“
Barbína si mezitím sedla a napřáhla k němu ruku: „Dana.“
Sakra, zas to přišlo….zas přišlo jméno… „Tony,“ tak mi všichni říkají.
„Hm, z toho každý hned pochopí, že žiješ v Praze. Tady by na tebe volali – Tonda,“ ujistila ho. Ohnul koutky úst nahoru. Působilo to křečovitě. Vtipkování na svou rodnou vizitku ale vážně nesnášel.
„Nedáš si něco k jídlu,“ zeptal se, aby odvedl hovor jinam. Nestihl se totiž pořádně najíst a tady nabízeli lákavé palačinky, sendviče, saláty a polévky.
„Něco malého možná ano,“ usmála se. A objednala si salát.
Proč všechny ženské na rande chřoupou salát? Aby vypadaly štíhlé a zdravé? Vždyť Danu by spíš odhadoval na konzumentku vepřového se zelím. Ale dobré jídlo naštěstí odbouralo bariéru. Dana švitořila o sobě. O své práci v bance a o všech letních dovolených, protože si přečetla, že rád cestuje. Pak mu na mobilu ukázala asi pětileté děvčátko, jemuž chyběl přední zub. „To je moje vnučka. Jmenuje se po mně,“ dodala pyšně.
Protože se zrovna napil vody, začal se okamžitě dusit.
„Ty máš vnučku?,“ zopakoval hodně špatnou otázku, když popadl dech.
„Jasně, já maturovala s břichem. Dcera bakaláře taky dokončovala s kočárkem.“
Arnoštovi do smíchu najednou moc nebylo. Nenapadlo ho, že by se měl s případnou partnerskou rolí ujmout i té dědečkovské.
„Mimochodem dnes nemám moc času. Musím jet hlídat. Dcera tu bydlí kousek v jedné vesnici,“ povídala dál, jako by se nechumelilo. S tím taky Arnošt nepočítal, ale při Danině hovornosti mu to asi bude stačit.
„To nevadí,“ ubezpečil ji nahlas,“ já sem jezdím dost často.“
„Prima,“ vycenila na něj zuby a ve sluneční záři si povšiml, že jí ústa lemuje sice tuna make-upu, ale pod ní prosvítá zvláštně kráterovitá pleť. Ale jinak ho hovor s ní těšil. Všechno mu odkývala, opravdu se snažila vzbudit v něm pocit, že o něj stojí. Naslouchala mu. O sobě toho zase vlastně tolik neprozradila. Jinak ovšem plácala páté přes deváté, ale hlavně o druhých. Zároveň docela mlžila ohledně svých vztahů.
„Proč se vlastně rozvádíš,“ vypálil. Na vteřinu ztratila glanc, zašklebila se. Vzápětí nasadila povinný úsměv.
„Tohle byl můj druhý manžel, poznala jsem ho v bance….“ zablekotala trochu nelogicky. „Takže to není otec tvé dcery?“
„Ne, s tím jsem vydržela asi pět let. To víš, vzali jsme se hrozně mladí….“
„To se stává,“ přitakal. „ Pak jsem se seznámila právě s druhým manželem. Měl dobré postavení, dokázal se o nás skvěle postarat. Jenom…“
„Jenom?“ „Těch dvacet let věkového rozdílu jsem sice tehdy neřešila, ale teď po letech se to projevilo.“
„V čem?“
„V čem asi? Už mi nestačí!“ Arnošt na ni vrhl trochu nechápavý pohled.
„Nó, už mu to nefunguje.“ Arnošt znovu bezradně polkl.
„Peníze jsme si rozdělili, nechal mi chatu a byt… Já si nestěžuju,“ dodala sebevědomě. „Hm,“ vydralo se mu z krku. Na nic víc se nevzmohl. Jeho pasivita ji vyprovokovala k akci. Naklonila se k němu a spiklenecky pravila: „ Sex je snad nejdůležitější, ne?“
Podíval se na její masité tělo a nechtěl si to snad ani představovat.
Večer seděl u sestry na zahradě. Zatímco jeho příbuzní jásali v rytmu rocku, usilovně přemýšlel nad setkáním s Danou. Něco ho strašně odpuzovalo, něco jiného ho k ní vábilo. Hlavně rozum mu diktoval: „Ale vždyť je taková jasná, přehledná, nekomplikovaná. Tohle sis přece představoval, ne? Toužíš po zázemí a po klidu, aby ti někdo vařil a žehlil trička…“ Ale stačí to? Vnucoval mu ten čert, jenž se vždycky hlásí o slovo.
V deset mu přišla zpráva: „Děkuji za krásné odpoledne. Ozvi se. Dana.“
Nechtělo se mu odpovídat. Potřeboval si to v sobě poskládat. Když se druhý den jeho sestra probrala z kocoviny, provedla klasický ženský výslech. Arnošt jí tedy ve stručnosti vylíčil průběh setkání s Danou.
„A jak vypadá?“ Strčil jí mobil před nos.
„Já ti nevím…. Ještě se ani nerozvedla a rychle hledá nějakýho chlapa? …Jak myslíš.“
Jak myslíš – to konstatovali všichni, s nimiž to posléze probíral.
Leoš se navíc a samozřejmě vyjádřil velice sarkasticky: „Tak tahle holubička už má teda pěkně nalítáno.“
Arnošt se jí pochopitelně zastal: „Prosím tě, my taky nemládneme. Tvou optikou už jsem šedivej tetřev.“
„Náhodou ještě držíš pohromadě,“ utěšoval ho.
„Já vím, ale mám víc chodit do posilky,“ odtušil klasickou Leošovu radu.
„Nemusíš, ovšem v tomhle případě sis, kamaráde, voči i mozek vrazil do zadnice.“
x
Za dva týdny opět v pátek zazvonil Arnošt na zvonek se jménem Dana Nováková. „Pojď nahoru“, zaskřípal na něj z dálky její hlas. Celou cestu si sumíroval, co jí pěkného řekne, ale …. v chodbičce běžného panelákového bytu se mu zjevila v lehkém krajkovém župánku přepásaném zlatým páskem. Zase se mu chtělo kuckat, zase málem zavrávoral. To si na sebe namotala záclonu z dětského pokojíčku? Vzala ho za ruku, odvedla ho do obýváku a posadila ho před dokonale vysoustruženou bábovku.
„Jé, ty jsi pekla,“ zvedlo mu to náladu.
„Jasně, každý čtvrtek večer peču. Vnučka bábovky miluje,“ připomněla mu člena své rodiny.
„Tak to ji asi nemůžu jíst,“ zapochyboval.
„Neboj, upekla jsem dvě.“
Potom ještě přinesla chlebíčky, ovšem ty koupila, a lahvinku vínka.
„Dáme si, ne?“
Chopil se otvíráku a postupně naplnil obě skleničky barví krve.
„Na nás,“ vyzvala ho k přípitku.
„Na nás,“ snažil se, aby to neznělo sklesle. Nevnímala ho. Otočila se k přehrávači a pustila Sinatru. Usrkla si vína a začala se k němu nebezpečně vinout.
Podcenil situaci? Vždyť si přišel jen popovídat…. Za pár minut už měl ale rozepnuté kalhoty a za dalších pár ho zavalila lavina.
„Nemůžeš otěhotnět, že ne,“ ujišťoval se, když si zase navlékal civilizovanou podobu. „Po třech dobrovolných potratech asi těžko,“ vydechla trochu jedovatě a přitáhla si opasek župánku. Poté vzala do ruky lahev, trochu ji naklonila a se smutkem prohlásila: „Vypito.“ „To nevadí, já stejně půjdu. Slíbil jsem švagrovi pomoc se zaléváním zahrady. Mají ji obrovskou.“
Neprotestovala. Na rozloučenou k němu přitiskla své velké tělo a vlepila mu vlhký polibek. Byl vysvobozen?
Mnohem později do něj švagr lil jedno pivo za druhým, až se Arnošt málem neudržel… Málem se svěřil… Ale naštěstí to polkl. Bůh ví, jestli by to Franta pochopil. Přece jen vletět hned na druhém rande do postele?
X
„Co děláš v sobotu,“ uslyšel Danu v telefonu. „Nic,“ zareagoval popravdě. „Výborně, půjdeš se mnou na oslavu. Příbuzný zeťáka má zlatou svatbu.“
„Proč ne,“ dodal srdnatě.
V sobotu se sešli před klasickým vesnickým kulturákem. Dana mu představila vyvdanou rodinu své dcery a sama zaujala čestné místo u prostřené tabule. Jak už to při takových příležitostech bývá, alkohol tekl snad i z bot a všude to vonělo domácími lahůdkami. Na kraji parketu zaujal místo jakýsi DJ s úkolem hrát osazenstvu do tance.
Sálu vévodilo pódium s klavírem, jež odkrývala z levé strany nedovřená opona. Občas tu totiž vystupovali ochotníci, nebo umělci z Prahy. Tentokrát bylo místo využito pouze k tomu, aby z něj všem zamávala oslavující dvojice a symbolicky si s nimi přiťukla. Poté vypukla nefalšovaná divočina. Arnošt neměl k pohybu úplně odtažitý vztah, proto ho po několika panácích fernetu napadlo, že by se šel protáhnout do kola. Dana se však držela vína a přitom ho neustále sledovala jako kobra. Skoro se v tom hluku neslyšeli a občasné pokusy sousedů o konverzaci vyznívaly do prázdna. Když se Dana přiblížila k limitu půl litru, vstala, protože seděl naproti ní, vmáčkla se vedle něj a velmi zřetelně mu sdělila: „Tony, já mám chuť. Akutní chuť.“ Její hbitá ruka zajela neslušně pod stůl, aby ho nenechala na pochybách, že si nechce dát pizzu, nýbrž něco zcela jiného.
Hbitě opáčil: „Ale tady? To nejde. A auto parkujeme u tvé dcery.“
Dana se zatvářila kysele, možná ji napadlo, jak nechápavého chlapa si zase pro jednou našla.
„Myslím, tady a teď,“ zopakovala. Začal se potit. Zároveň v něm vzrůstalo pnutí, protože Dana se pod ubrusem činila. Náhle ho popadla za ruku a táhla ho směrem k pódiu. V tom hluku a kouři se prostě ztratí. Opřela se zády o klavír a Arnošt musel opět dokázat, že je na tom podstatně lépe než její starší manžel. Bohužel přitom oba jaksi zapomněli na rozevřenou oponu. Neuvědomili si, že každé cuknutí ji ještě víc rozhrne.
Arnošta pak zarazilo, když se na ně někteří tázavě dívali. Ale Dana nad tím mávla rukou… Protože ať! Aspoň mají co závidět, že jim to v jejich věku tak jde!
X
V pondělí ráno ve školce malá Danuška potkala spolužáka Filípka.
„Danuško, já jsem slyšel maminku, jak vyprávěla tatínkovi, že viděla v sobotu tvoji babičku.“
„A kde?“
„Tam, kde jsme měli besídku,“ vysvětloval jí.
„Aha.“
„A maminka říkala, že tam tvoje babička skákala s nějakým strejdou.“
„Skákala se strejdou,“ divila se Danuška, „myslíš přes švihadlo?“
„To já nevím,“ pokrčil Filípek rameny. A šel si hrát s autodráhou.
Danušce to však celé dopoledne šrotovalo v hlavičce. Ten dům, v němž zpívala před Vánoci, se nachází přece kousek od školky. Jestli se tam něco babičce stalo, to by mohla vědět i paní učitelka?
„Paní učitelko,“ osmělila se Danuška po obědě, „Filípek mi povídal, že moje babička v sobotu skákala s nějakým strejdou. Paní učitelko, prosím, co to znamená?“
Učitelka, k níž dávno místní tamtamy onu příhodu dopravily se všemi podrobnostmi, nejprve zezelenala, potom zbělala, ale pak se k tomu postavila pedagogicky: „Danuško, skákala, ale to ti bude muset babička vysvětlit sama.“
Další povídky najdete tady v Aktualitách a taky v mých knihách jako třeba v Na nevěru se neumírá.
Zdroj obrázku www.pexels.com
