2. díl: Obrázek

No jistě… I kdyby si měl vybrat jedinou věc ,které se nevzdá, určitě by to byl ten pitomej obrázek. Pomyslí si Jana a třískne horními dvířky u kuchyňské linky hlasitěji, než by chtěla. Naštěstí ji nevnímá. Samozřejmě… Jak by mohl.

Už asi dvacet minut se tu pitomou věc snaží pověsit v předsíni na místo, které všichni uvidí jako první, hned jak vejdou do bytu. Ach jo… Myslí si asi, že je úplně pitomá. Že to nevidí? Občas je přece úplně mimo… A určitě je to kvůli ní. Kvůli Adéle… Ještě že už je pryč z města.

Jenom potenciální možnost, že by ji potkal na ulici… A Janě se při té představě svírá hrdlo. Na okamžik ztrácí svou obvyklou a tolik obdivovanou vyrovnanost. Zády se opře o linku a zadívá se z okna na rozkvetlé třešně.

Jako malá holčička se jich několikrát tak přejedla, až se pozvracela. Prostě si nedokázala říct dost. A občas to neumí ani teď. Jako minulý pátek, když Daniel znovu odpoledne odešel neznámo kam. Snědla celou bonboniéru Lindt, kterou jí Patrik přivezl z Ženevy.

Šla si pro ní hned potom, co za sebou Daniel bez odpovědi na její otázku, kam jde, potichu a klidně zavřel dveře. Doslova z ní servala obal, schoulela se do svého velkého, starého křesla a začala se cpát, dokud krabička plná pralinek nebyla zcela vyprázdněna.

Uvědomuje si vůbec, jak moc jí někdy svým chováním ubližuje? To, že se nerozpláče jako pětiletá holčička ještě neznamená, že je vše v pořádku… „Jani, jsi v pořádku?“ Vytrhne ji z toku jejích myšlenek Daniel. Stojí před ní trochu vyděšený, bezradný… V jedné ruce kladívko, ve druhé hřebík.

Jana jen rukou mávne do prázdna na znamení, že to nestojí za řeč. „Doufám, že ses za tu chvíli nestačil probourat k sousedům.“ Pronese laškovně. „Tak pojď, pověsíme to spolu.“ Chytne ho za loket, postaví se na špičky a krátce ho políbí. Někdy vypadá, jakoby mu bylo pět. Napadne jí.

Jana odpoledne vyčerpaná z vybalování usne v obývacím pokoji na jejich nové kožené sedačce, kterou zdobí bílé polštáře, které tak dlouho a pečlivě vybírala. Daniel nikdy nepochopil, co jí může trvat tak dlouho, na výběru mezi bílým a jinak bílým polštářem. Její vášeň pro bytový design nesdílel.

Rozhodne se, že vybalí poslední dvě krabice s nápisem LOŽNICE. Jsou plné do nejmenšího detailu perfektně vyžehleného ložního prádla, ručníků a vonných svíček, které Jana před spaním tak ráda zapaluje. Většina z nich je višňových.

Když ukládá poslední komínek prostěradel do zásuvky blízko Janina nočního stolu, všimne si čouhajícího lístku ze zavřené knihy, kterou má právě rozečtenou. Za normálních okolností by si něčeho takového vůbec nevšiml. Tak proč právě teď? Když zavře zásuvku, dojde až ke stolku na kterém kniha leží. Milan Kundera – La Lenteur. Jana ji čte v originále…Jako tlumočnice se začala živit hned potom, co dostudovala na filozofické fakultě překladatelství.

Pomalu vezme knihu do ruky a opatrně ji rozevře na stránce, ze které čouhá malý, nažloutlý papírek. Je na něm úhledným rukopisem napsáno:

TU LUI AS DÉJÀ DIT SA? P.

„Hm, to je hezký, ale nerozumím tomu ani slovo,“ pomyslí si a knížku zaklapne. Spíš by ho zajímal Janin pracovní program. Říkala, že by měla jet zase do Paříže. Kolikrát ji prosil, aby ty dny, kdy je pryč, psala do kalendáře. Vlastně o nic nejde, ale chce vědět dopředu, kdy bude doma sám. Na ten klid se totiž těší, protože mít v bytě každý den návštěvy, které tu jí, dívají se na televizi a řeší své potíže, ho unavuje. Snaží se na všechny ty Peťulky, Lindičky a Zuzanky usmívat, ale jejich pseudoproblémům většinou nerozumí. Jana jim ve své dobrotě ale nikdy nezavře dveře před nosem, má pro ně připravenu spoustu vlídných slov a pochopení. Znovu mu zrak zavadí o Kunderovu knihu. Četl od něj Směšné lásky a to samozřejmě v češtině. Téměř nic si z nich nepamatuje.

Bere další kolekci bílých utěrek do náruče a ukládá je do skříně. Jeho otec by to nazval „ženskou prací“, ovšem proč by nemohl Janě pomoct? Uprostřed cesty mezi krabicí a skříní zakopne a bouchne se do nohy.

Jana se okamžitě probudí:
„Co se stalo,“ ptá se rozespale.
„Ale nic, jsem jako tradičně nešikovnej, spi dál.“
„Dane, kolik je vlastně hodin?“
„Bude půl jedný,“ odpoví ji a pohladí po čele.
„Ježímarjá,“ vymrští se z postele, „ve čtvrt na dvě máme sraz v Baronu. Já na to úplně zapomněla.“
„Tys to nezrušila?“
„Ne, proč bych to dělala, vždyť jsem to bandě slíbila.“

Obědy v restauraci Baron nenáviděl. Ačkoliv tu nevařili špatně, vadila mu společnost u stolu tvořená Janinými bývalými spolužačkami, jejich partnery a dalšími exoty, kteří se na ni přilepili během posledních let. A to  banda spolu ještě ke všemu jezdila na společné víkendy a dovolené, čemuž se on striktně vyhýbal. Musel však Janě slíbit, že jí bude doprovázet alespoň na tyto hromadné gastronomické orgie.

Jana se nemusela příliš šlechtit, aby vypadala půvabně. Stačilo, když si přejela rty, učesala vlasy a natáhla bílé šaty. Pochopil, že se bude muset obléknout, protože tepláky by mu určitě neprošly. Nasoukal se do včerejšího trika a lehce oválených džín.

„Takhle chceš jít?“ vyděsila se.
„A co bych si měl podle tebe brát na sebe?“
„Něco slušnějšího ne, když jdeme do společnosti,“ namítla.
Chtělo se mu zabručet, že je to její společnost, kterou mu vnutila, ale raději to polknul.
Ona mu mezitím vybrala světlé kalhoty a tmavou košili a pomyslela si, že muži se opravdu chovají jako malé děti. Poslušně se ustrojil a konečně mohli vyrazit.

Facebooktwitterredditpinterestlinkedintumblrmail