Román M+M – 1. díl: Po ránu

Před pár týdny jsem se s kolegyní autorkou Monikou Petrákovou domluvila na společné práci na románu. Jedinou podmínkou bylo, že se budeme pravidelně střídat  v psaní kapitol a maximálně se snažit navazovat jedna na druhou. A proto přináším první část tohoto společného dílka.

Bylo to jedno z rán, kdy máte pocit, že vylézt z postele je nadlidský úkol. Probudila se jako obvykle tři minuty před zazvoněním budíku, který automaticky zamáčkla a otočila se na pravý bok. On ještě spí…

Prohlíží si jeho záda ve světle šedém bavlněném triku. To, jak klidně, spokojeně oddychuje. Spí schoulený do klubíčka, jako malé dítě. U někoho, kdo má skoro dva metry taková poloha působí při nejmenším zvláštně, možná až směšně. I když na ně nevidí, je si jistá, že má dlaně sevřené v pěst, ruce ohnuté v lokni a pevně přitisknuté k hrudníku.

Chtěla by ho obejmout. Přitisknout se k němu, ale neudělá nic. Jemně si prsty prohrábne své dlouhé kaštanové vlasy a potichu vstane. Ještě váhá, zda jít rovnou do sprchy nebo začít kávou. Kdyby s jistotou věděla, že už mají vybalený kávovar, neváhala by. Ale představa, jak ho hledá v tom neuvěřitelném množství špatně označených stěhovacích krabic, ji přinejmenším odradí. Měla si dát s balením víc práce a každou krabici řádně označit. Na každou fixem napsat, co která krabice přesně obsahuje a ne jen strohá hesla, jako kuchyň, jídelna, ložnice.

Pomalu se loudá do koupelny. Nesnáší stěhování. Ano, je nesmírně šťastná za jejich krásný, nový byt. Čekali na něj přeci tak dlouho, ale než se jí vše podaří zařídit tak, jak chtěla, bude se mezi těmi všemi bílými zdmi cítit osaměle. Až se osprchuje, pustí se do práce. Chce vše vybalit co nejdříve.

Proud vody nechává volně stékat po svých vlasech, obličeji, těle. Budou tu šťastní? Bylo správné rozhodnutí odstěhovat se z jejich malé garsonky na předměstí, kde byli neustále na dosah jeden druhému? Určitě ano. Přesvědčuje sama sebe. Každý si přeci zaslouží mít své soukromí, není jim patnáct. Snila o vlastní pracovně s velkým oknem. Konečně bude mít místo, které bude patřit jenom jí. Ten pokoj bude perfektní.

Ve chvíli kdy vylézá ven ze sprchy a halí se do velké, bílé froté osušky, všimne si ho. Stojí bokem opřený o dveře koupelny a ještě rozespalýma očima si ji prohlíží. Jeho stylový polodlouhý účes se během noci proměnil ve vrabčí hnízdo, ale jeho to zjevně netrápí. Ne teď. Líbí se mu. Líbí se mu moc, i když jí to nikdy neřekl. A proč vlastně? Myslí si, že to není potřeba. Ona to stejně ví. Určitě. Ve skutečnosti nechce, aby věděla, jak mu na ní záleží. Chce být tím, kdo miluje míň. A zoufale se o to snaží. Chce mít převahu. A má ji?

Někdy si myslí, že ano. Jako když odchází z bytu pryč, ona se zeptá kam a on se jen usměje a bez odpovědi odejde. Občas se jde jen na hodinu projít do parku, protože ve skutečnosti nezná mnoho lidí, se kterými by někam chodil. Chce ale, aby si myslela, že to tak je. Že je obklopen stejnou spoustou lidí, jako ona. Že jeho cena „na lidském trhu“ je stejná, jako ta její.

Jediným rozdílem v tom všem je, že ona je skutečně mezi spoustou lidí velmi oblíbená. Je totiž jednou z těch žen, které si velmi snadno zamilujete jen proto, že prostě jsou. Je krásná svým vlastním osobitým způsobem a on si moc dobře uvědomuje, že by pro ni bylo snadné ho nahradit. Alespoň on to tak vidí.

Dojde až k ní, obejme ji a něžně políbí na čelo, na kterém se objevují první vrásky. Zdá se to být nemožné. Jinak je stále jako malá holčička. Právě teď by bylo snadné říct jí, jak moc ji miluje, ale neudělá to. Pustí ji, rychle se svlékne a vleze místo ní do sprchy.

Ona se mezitím oblékne do černého, bavlněného domácího kompletu, rozčeše si čerstvě umyté vlasy a bez snídaně se dá do vybalování krabic popsaných nápisem KUCHYŇ.

Na okamžik se zastaví a zaposlouchá se, jestli uslyší šumění vody. Daniel se vždycky rád a dlouho sprchuje. Když se ho zeptala na důvod, odpověděl jí: „Táta hrozně šetřil a vždycky přísně hlídal napouštění vany. Odmala jsem se proto těšil, až se budu moct sprchovat třeba půl hodiny.“ A jak to vypadá, zatím se toho nemůže nabažit. Jednou namítla, že by nemusel tolik plýtvat, ale on odsekl: „ Jani, teď si přeci účty platím sám, a proto si rozhodnu o tom, za co své peníze utratím.“ Na to nemohla nic říct.

Daniel poskakuje ve sprše a představuje si, že právě na jeho hlavu dopadá tropický déšť. V koupelně ho pokaždé napadají ty nejbláznivější myšlenky. A tady je také sám. Je rád sám, jenomže Jana to nedokáže úplně pochopit. Ona potřebuje společnost a čilý ruch kolem sebe. Někdy si připadá jako Karel Hynek Mácha, ovšem ty pěší pochody směrem k Litoměřicím by asi neustál, stačí mu, pokud alespoň vyběhne na blízký kopec, a nebo se projde. Jenomže ve velkoměstě postrádá opravdovou křehkou a zároveň divokou přírodu.  Občas se ptá sám sebe, proč nezůstal v Brně, odkud měl k lesům o kus blíž. Důvod dobře zná, jen si ho odmítá plně připustit.

Sáhne po sněhové osušce. Jana zbožňuje bílou barvu a do sněhobílého odstínu určitě vyladí celý byt.  Sice jí to občas rozbíjí svou zálibou v zelené, ale vzájemně se tolerují. Ovšem někdy se cítí v tom sterilním hnízdě tak trochu nepatřičně. Na druhou stranu Jana dokáže zachovat vše v naprosté čistotě, čemuž se obdivuje i jeho matka. Na tu ale dneska nechce vzpomínat. Kdyby mu nemluvila do života, mohl mít… Ale to už je vlastně jedno. Jana mu vytvořila zázemí, miluje jí, a proto nechápe, proč se mu stále a neodvratně vrací myšlenky na Adélu. Ne, nebude se tím trápit. Vždyť musí jít vybalovat. Přeci v tom Janu nenechá.

„Jani, kde mám začít,“ zeptá se poté, co se obleče a stoupne si do jejího zorného úhlu. Nejraději by ji pouze pozoroval. Slunce dopadající do místnosti se jí třpytí ve vlasech. Vypadá jako dokonalá socha krásy. Měl by se jí kořit a ne pořád uhýbat stranou a pak mlčet.

„ Kde, prosím tě, to jsou dotazy, máš tu kolem spoustu krabic a můžeš se vrhnout na jakoukoliv z nich,“ odpoví mu a napadne ji, že ti mužští se opravdu občas chovají nemožně.

Daniel se nakloní nad žluté víko, které odklopí a zevnitř vytáhne malý balíček. Píchne ho u srdce. Moc dobře ví, co obsahuje, protože sám ho balil – obrázek se dvěma andělíčky sklánějícími se nad Ježíškem. Když ho objevil v Kalábrii v obchůdku se suvenýry,  kde trávil poslední dovolenou s Adélou, věděl, že si ho musí odvézt domů a Adéla si ho také koupila. Oběma totiž připomněl dětství, kdy nad jejich postelemi u babičky bděla v kulatém rámu Madona s Ježíškem. I když každý z nich vyrostl v odlišném prostředí, pohled na vzpomínku bezstarostných časů je oba dojímal. A od té doby obrázek putuje všude s ním, má pocit, že ho ochraňuje.

Napadlo ho, kam ho v tomto bytě vlastně pověsí. Janě se totiž nikdy nelíbil a dokonce by ho zřejmě klidně vyhodila. Ona k věcem přistupuje spíše prakticky. Právě to na ni obdivuje, tu konkrétnost. Rozháranost ho na něm samotném rozčiluje.

„Jani, potřebuju se s tebou poradit, kam pověsíme tenhle obrázek,“ ukázal jí své andělíčky. Poněkud udiveně na něj pohlédla, protože se jí zrovna podařilo vyprostit kávovar zpoza lepicích pásek: „Já doufala, že jsi ten kýč už dávno hodil do koše. To se nám sem nikam nehodí,“ zakroutila hlavou a jala se cídit přístroj na životabudič, protože se jí zdál ušmudlaný.

Vzdychl si. Nedokáže jí vysvětlit, proč na obrázku tolik lpí. A tak raději nic neříká. Pak zase uteče někam ven, protože to nevydrží. Měl by se naučit větší otevřenosti. Bydlí s dokonalou ženou a někdy to vypadá, že si jí ani neváží. Kolegové mu závidí, známí závidí a jemu se přitom pořád do mysli vtírá Adéla, tolik jiná než Jana. Bohémka s neuspořádaným životem, ale vlastně, čemu se diví, tenkrát jí bylo devatenáct, jemu pětadvacet. On si představoval, že si ji jednou vezme, ona si představovala, že se nikdy nevdá. Teď prý žije kdesi na venkově, stará se o zvířata i zahradu a maluje. Malovala snad odjakživa, jenomže nyní se o její práci občas dozvídá z novin. Změnilo se hodně a změnila se i ona. Přesto když spatřil její současnou fotografii, napadlo ho, že ta jiskra v ní zůstala. Dokonale půvabné Janě svým vzhledem nesahá sice ani po pás, ale měla v sobě a má zneklidňující energii a zvláštní kouzlo, jemuž se podléhá a nejvíc jí to slušelo večer. To vše na něj dýchlo z obyčejné fotky. Musel si vzápětí přiznat, že se z jejich rozchodu vzpamatovával dva roky a ona prý ještě déle. Jediným, komu udělal radost, byli rodiče. Nerozuměl tomu, proč jim jejich známost vadila. S Adélou se mnohdy prudce hádali, každý chtěl něco jiného, ale vřela v nich obou láska a vášeň. Dnes už to ví, věděl to tenkrát? Plně mu to došlo v okamžiku, kdy se musel pro zranění vzdát atletiky. Přitom se mohl chlubit třetím místem na mistrovství republiky a dalšími medailemi, které sbíral od dvanácti let. Ale po rozchodu s Adélou se všechno podivně zamotalo. Najednou si uvědomil, že sport není tou nejdůležitější věcí na světě. Uvědomil si to pozdě.

„Budeš dnes ještě něco dělat, nebo jenom civět do zdi,“ vyrušila ho Jana. Cukl sebou, protože skutečně tupě zíral do nikam.

„Pověsím ten obrázek,“ řekl provinile. „Hm, jsem zvědavá, zda vůbec najdeš kladívko,“ usmála se na něj přívětivěji, než by očekával.

Jo, miluje ji, Janu nelze než milovat, ale Adéla ho pořád v skrytu duše bolí a nedokáže se toho zbavit. Někde četl, že osudový vztah potkáme pouze jednou v životě. Ale přeci by na prahu čtyřicítky nezačal věřit časopisům.