První kapitola

(z knihy Můj život s gamblerem)

 

Když jsem odjížděla na listopadové besedy, svíral mě divný pocit. Dva týdny předtím z Honzy totiž vypadlo, že zase recidivoval. Vyhodil z okna další neskutečné peníze. Týdny se přetvařoval a lhal mi. Nezbývala ve mně už ani špetka síly to řešit a z  nervového vypětí mě přepadla chřipka. Ta mě během posledních deset let potkala snad jen jednou. On také onemocněl. Proto jsme poslední společný týden strávili spolu. Já jen brečela, občas vyčítala a nakonec prohlásila: „Ty jsi ten náš vztah už dávno prohrál.“ Zatvářil se nešťastně a nevěděl, co kloudného na to má odpovědět.

Jak mi později svěřil jeho bývalý spolupacient, Honzu ten hazard prostě bavil. Nahrazoval si jím nejspíš všechno, co mu v životě chybělo. Pocházel z rodiny, která znala jen dvě věci: těžkou dřinu a peníze. Tam nebylo ani pomyšlení na běžné radosti, které každý z nás potřebuje. Jinak to neuměli a ani mně se nepodařilo Honzu přesvědčit, aby zkusil hledat jiné cesty. Nechtěla jsem ho předělávat. Šlo mi o to, aby pochopil, že bez chvilkového pocitu štěstí se žije těžce. A přitom se nedá ničím nahradit, natož mamonem, po kterém tolik toužila a touží jeho matka.

Nemoc mi kromě času na přemýšlení přinesla i přívaly vzpomínek na dětství. Trpěla jsem celou dobu marodění ještě větším nechutenstvím než kdy dřív. S nechutenstvím vlastně bojuji už od útlého dětství. Dlouhou dobu mě matka krmila podivným mixem banánů s piškoty, protože všechno ostatní jsem odmítala. Musela mě prý vyloženě přemlouvat, abych si vzala pár lžiček normálního jídla. Pamatuju si moc dobře na školy v přírodě. Než zkrátka sníst něco, co mi nechutnalo, to raději hlad.

Někdy si říkám, že mě to utrpení těšilo. Možná šlo o nějaký způsob sebemrskačství. Možná to byl projev neutěšených podmínek. První dva roky mého života jsme strávili ve dvoupokojovém bytě spolu s matkou, babičkou a jejím přítelem. S otcem jsme se začali sbližovat až později a nikdy se nám to úplně nepodařilo. Ty dva roky tam prostě chyběly. On si navíc s holkou nevěděl rady. Vždycky chtěl syna, který by s ním lepil letecké modely a četl knihy o druhé světové válce. Každý rok mě brával do Technického muzea, stejně jako na letecký den ve Kbelích. A tak i dodnes mám tendenci obdivovat vojenskou techniku. Přestože nesnáším násilí a války, armádní vozidla mě fascinují.

V pondělí, po přednášce o Máchovi, mě něco nezvykle táhlo domů. Jenomže já měla naplánovanou ještě další cestu přes Vysočinu. Ta je pro mě tou nejkrásnější krajinou na světě. Krajinou mého dětství. Cestou vlakem jsem z okna pozorovala světla setmělých vesniček, míjela lesy a vnímala obrovskou tesknotu po tom, že tady nebydlím. Že žiju vykořeněná v Čechách, kde se mi ani nelíbí, a kde to nemám ráda. Vždycky otevřeně říkám svoje názory, tudíž mi vyhovuje ta ryzost a upřímnost, s níž se právě na Vysočině setkávám.

Přes den měl Honza vypnutý telefon a jenom mi poslal esemesku. Tvářil se, že je náramně v pohodě. Ve skutečnosti vše jen předstíral.

Před odjezdem jsem chtěla vědět, jestli to zvládne. Probírali jsme spolu možnosti terapie. Jeho problémem nebylo jenom samotné hraní, ale také ty věčné úzkosti. V práci ho dusil jeho nadřízený. Pro mě to pak celé vyvrcholilo okamžikem, kdy jsme o dovolené vystoupili z auta v polském Kladsku. Když mu náměstek popřál do telefonu hezkou dovolenou, hned s ním začal něco řešit. Stála jsem na polské ulici a čekala, až se dohodnou. Napadlo mě, jestli chci takhle dál. Jestli pořád chci žít s tou jeho pitomou nemocnicí v patách. Jestli chci znát podrobnosti o tom, jak se vyřizuje ministerská vyhláška a ještě ke všemu se nechat otravovat pseudostarostmi ženských, které si vůbec nevážily toho, co doma mají. Běhaly za ním a on pro ně byl obyčejnou vrbou. A já to pak musela doma poslouchat. Někdy mě napadalo, že jediné, co ještě neznám, je velikost jejich spodního prádla. Štvalo mě to o to víc, protože on se musel sám vypořádat s tolika problémy. Ovšem ostatní lidé to nevnímali. Jenom ho využívali. Byl přitom uvnitř tak slabý, že se jednoduše nechal.

Bohužel jeho úzkosti se týkaly i dalších záležitostí. Dluhů a peněz obecně. Jeho matky se nad každou vydanou dvacetikorunou zmocňoval hysterický záchvat. Vychovala syna v přesvědčení, že jenom peníze nám zajistí spokojenost, a proto se musí maximálně škudlit. Jednou jsem jí vyprávěla příběh Dalidy, svého času populární zpěvačky, která vlastnila obrovské jmění. Tleskali jí diváci po celé Zemi. Po padesátce spáchala sebevraždu, protože tu samotu nedokázala už snést a unést. Tchyně na mě tehdy hleděla a absolutně nechápala, o čem to hovořím. Když měla přece Dalida tolik peněz, musela být logicky přešťastná.

Díky takové výchově se Honza nikdy nedokázal naučit zdravě a normálně zacházet s financemi, které měl k dispozici a které přitom dokázal vydělat. Jenomže vzápětí i klidně utratit a to ve stonásobném množství.

K hazardu ho přivedl kolega z práce. Když Honza přinesl domů první výhru, nikoho z rodičů nezajímalo, kde vzal těch deset tisíc. Zato vypuklo všeobecné nadšení, že přinesl takovou úžasnou částku. A jemu se od rodičů konečně dostalo uznání. Doposud o něm totiž vždycky tvrdili, že je nešikovný a matka na něj kladla naprosto neúměrné nároky. Klasicky si chtěla splnit své neukojené ambice. Odvážně prohlašovala, že z medicíny odešla z finančních důvodů. Šlo o pouhou výmluvu. Nikdy mu nedokázala říct: „Mám tě ráda, protože jsi můj syn.“ Po bytě si stavěla oltáře z fotografií své vnučky, ale fotku syna by každý návštěvník hledal marně.

A on přitom pořád čekal na objetí, na kousek uznání a pochopení. Toho se mu ale nikdy nedostalo. Jistě, mohl se s tím v dospělosti vyrovnat, jenže to nedokázal. A to pitomý hraní mu v životě nahrazovalo všechno ostatní. Na něm si vybíjel svou frustraci, vztek a pak i vyhoření z práce.

V úterý večer mi po besedách volal. Díval se na fotbal a zase byl jak mílius. Podvědomě jsem však vnímala, že se něco děje. Na mou přímou otázku odpověděl výmluvou: „Všechno je v pořádku, dívám se přeci na televizi.“

Nevím, jestli mě to mělo uchlácholit, rozhodně se to už nedalo takhle na dálku řešit. Navíc jsem mu řekla, ať volá, kdyby cokoli.

Měla jsem to vymyšlené náramně: Půjde do Bohnic a já získám tři měsíce na to, abych se rozmyslela, kam se odstěhuju a co podniknu dál. Dosavadní život s hazardem v patách mě postupně ničil a ubíjel.

Ve středu ráno mi o půl sedmé napsal esemesku, že odchází do zaměstnání. Věděl, že budu mít čas kolem poledne. Moje přednáška ale neplánovaně skončila dřív a já se mu pokoušela dovolat. Zase bezúspěšně. Měl vypnutý telefon. O půl jedenácté si ho na chvíli zapnul, ale já se mu opět nedovolala. Nesnáším vypnuté a nedostupné telefony. Kolikrát jsem už tohle zažila a kolikrát jsem se o něj bála. Bylo to přitom nesmyslné, protože se mi stejně nepodařilo nakonec ničemu zabránit.

Zkoušela jsem mu telefonovat i na tablet, ale nikde nic. A pochopitelně mi docvaklo, kde asi je. Ve vlaku cestou domů jsem to napětí nevydržela a zavolala do jeho kanceláře. Vzala to sekretářka a sdělila mi, že nepřišel a že „je mi to líto.“ Sakra, co jí může být tak líto? Co ona o tom všem může vědět? Pak mě kontaktoval jeho náměstek a radil mi, abych zavolala policii. Mně se žádnou policii volat nechtělo. Honza se rozhodl a je za sebe plně zodpovědný.

Při výstupu z autobusu u nás na náměstí jsem se rozhlédla kolem. Tušila jsem, že tu někde ještě je, ale příčilo se mi jít ho hledat. Nikdy jsem neobcházela herny. Dodnes vlastně nevím, kam přesně chodil. Ale teď už na tom nesejde.

Zpětně jsem vypátrala, že v tom čase skutečně ve městě byl. Tomu zjištění jsem se ani moc nedivila. Můj šestý smysl mě nezradil. Bohužel ho ne vždycky poslechnu.

Doma měl králík prázdnou misku s vodou. To by Honza nikdy ve své zodpovědnosti nedopustil. Také se tam na talíři válelo nedojedené jídlo, špinavé nádobí a lahev od vína. Bylo mi naprosto jasné, že zas lítá v totálním průšvihu. Přesto mě zoufalství, jak je to pořád dokola, vlastně rozesmálo. Doufala jsem, že se určitě ozve. Že mi nakonec jako dřív pošle esemesku, třeba. Ačkoliv byl náš partnerský stav v jistém ohledu už dávno mrtvý, na něm jako na člověku mi nesmírně záleželo.

Do rána jsem toho moc nenaspala a v půl šesté zavolala policii. Ty starosti se nedaly vydržet. Hlodala ve mně pochybnost, jestli už není pozdě. Hned poté jsem zatelefonovala tchánovi, aby počítal s tím nejhorším. V poledne mě zavezl na policejní stanici sepsat výpověď. Honza se posléze dostal do celostátního pátrání. Já umístila výzvu na svůj facebookový profil, kterou sdílelo snad 900 000 lidí. Nějaký mladík našel jeho klíče od auta a od kanceláře v Písku.

Policisté se mě ptali, jaká měl oblíbená místa, kam rád jezdil. Oblíbili jsme si Litoměřice. Hlavně cukrárnu na náměstí. Byli jsme tam o muzejní noci, mimochodem po jedné z jeho recidiv. Nedokázal se jindy odreagovat, než po recidivách. To pak se mnou ochotně chodil na různé kulturní akce. Jindy se vždy vymlouval na práci, na povinnosti. Když jsem chtěla, abychom spolu šli do divadla, vymlouval se na únavu. Potom ale vesele vyrazil se svými obchodními přáteli na večeři. Já do toho jeho nablýskaného světa, kam se řadili lidé, pro něž jedinou hodnotu znamenají peníze, nepatřila. To nebyl můj svět. Koneckonců i on sám později zjistil, jakou že se to vlastně obklopil verbeží.

Jenomže tihle všichni mu půjčovali peníze na hraní. Drželi ho tím v šachu, jednoduše si ho zavazovali. S jedním člověkem, který ho později vydíral, jsem měla tu „čest“ setkat se osobně. Říkal mi, jak se mu se mnou hezky povídá. Svěřil se, že aby přežil pracovní stres, každý večer vypije litr vína. Varovala jsem ho: „Dejte si pozor, abyste neskončil jako alkoholik.“ Honza na mě za to vrhl káravý pohled, abych mistrovi takové věci neříkala. Jenomže mně byl lhostejný. Ať se mistr klidně uchlastá. Kdybych jen tušila co je zač, ani mu nepodám ruku. A to jinak ctím zásady slušného chování.

Litoměřice mám spojené s Máchou, o němž také přednáším. Mám je spojené i s malebným historickým náměstím.

V pátek večer, kdy mě stále ještě hřála jistá naděje, kdosi zazvonil. Vyběhla jsem na zahradu. U branky stáli dva muži v tmavých oděvech. Policie. Pamatuju se, že jsem tiše řekla: „On se zabil, že jo?“ Jeden z nich přikývl a požádal mě, jestli bych je mohla pustit domů.

Policejní psycholog se mnou hovořil velice vlídně a klidně. Vedle něj seděl mladý policista, který se tvářil trochu vyděšeně. Zdálo se mi, že jim na vdovu asi připadám trochu mladá, i když mi teprve nedávno naskočila čtyřicítka. Psychologa jsem požádala, aby mě ušetřil detailů ohledně Honzovy smrti. Chci si na něj zachovat ničím nezkalenou památku. Odmítám si představovat, jak se zabil a jak moc v těch okamžicích trpěl. Musela bych to nést před očima celý život. Psycholog mě pak nabádal, že musím žít dál, že mám ještě všechno před sebou. Při jeho slovech jsem však kolem sebe vnímala jenom černočernou tmu. Nešlo mi ani z toho obrovského šoku plakat. To nastalo, až když se za nimi oběma zavřely dveře. Nechali mi kontakt na vyšetřovatele a psycholog mi dal vizitku, abych klidně zavolala i o půlnoci. Jejich chování bylo naštěstí profesionální a citlivé. Psycholog mi především doporučoval, abych nebyla sama, abych si k sobě někoho zavolala. Jenomže koho chcete volat v pátek v sedm večer? Každý má svůj program. A se mnou tu žila jenom jedna činčila a králík, který cítil, že se něco stalo a lízal mi ruku.

Policisté mi nabídli, že tu nešťastnou zprávu sdělí jeho rodičům oni. Z jisté lidské ohleduplnosti jsem se rozhodla zavolat jim sama. Dnes to považuji za hodně špatný nápad. Je totiž pouze zajímalo, kolik prohrál, a požadovali okamžitě kontakt na vyšetřovatele. Trochu zvláštní reakce na to, že jim právě zemřel jediný syn. Pak jsem tu smutnou zprávu napsala i Honzovu náměstkovi, jeho sekretářce a kolegovi a také na facebook s poděkováním všem za sdílení. Ozvalo se mi hodně lidí, kteří mi nabídli podporu nebo pomoc. Já ale přes slzy skoro neviděla. Potom se mi udělalo hrozně zle. Raději jsem si na radu své kamarádky vytočila rychlou. Přijeli dva záchranáři v letech, píchli mi oblbovací injekci a chvíli si se mnou docela obyčejně lidsky povídali. V jejich očích se zračilo zase to známé překvapení. Na vdovu je příliš mladá.

Taky mi napsala sousedka a zvala mě k sobě. Nechtěla jsem však svým smutkem nikoho obtěžovat. Samota mi v tu chvíli vyhovovala. Bohužel injekce nezabírala a já ještě ani o půl desáté nespala. Hodila jsem na sebe kabát a nakonec zaklepala na sousedčiny dveře. Do té doby jsme si nebyli nijak blízké, teď mě ale sevřela mateřsky v náručí, což jsem právě od své mámy ani neznala. Pak mě donutila sníst polívku a povídala si se mnou. Takhle jsem k ní chodila první dny poté, co se to stalo.

V sobotu ráno přijel tchán s přívěsným vozíkem a začal brát věci. Sekačku a další přístroje, které by se daly prodat. Jeho chování mi dost přitížilo a zaskočilo mě. Vždyť ta událost mi vzala domov a budu se muset vystěhovat, ale kam? Tchán se však zajímal jen o Honzův rodný list a vůbec mě nevnímal. Z posledních sil jsem napytlovala Honzovo oblečení. Plná skříň mi ho totiž připomínala, protože spoustu oblečení z jeho šatníku jsme vybírali společně. Tchán všechno naložil a odvezl. Spolu s oblečením mě Honza opustil definitivně.

Náš králík přitom seděl věrně u pytlů na chodbě, jako by věděl, že něco odchází. Pak taky jistou dobu hlídkoval u Honzova křesla a vůbec neposlouchal má slova: „Páníček už se nikdy nevrátí.“ Od té doby nesnáší, když odcházím z domu. Bojí se, aby mě také neztratil. A protože je to holka, vždycky jí opakuju, že já ji určitě neopustím.

Zašla jsem zase k sousedce na tu její výbornou polévku. Když mě míjelo auto, projelo mi hlavou, že kdybych skočila, nemusím mít už žádné další starosti. Nemusím se zaobírat stěhováním a všemi dalšími záležitostmi. Už se mě nic nebude týkat, už mě nic nebude bolet. Všechno zmizí pryč. Možná by někomu bylo třeba smutno. Minimálně tomu králíkovi. Kdo by se o něj postaral?

Často bývá spíláno sociálním sítím, ale ty mě skutečně zachránily. Zachránili mě lidé, kteří si se mnou dlouhé hodiny povídali. A hlavně mám na facebooku své holky z Palaty, s nimiž mě spojuje pobyt v psychoterapeutickém stacionáři s názvem Horní Palata. Před mnoha lety jsem tímto způsobem řešila potíže spojené s chronickým únavovým syndromem. V průběhu stacionáře se ale otevřely staré rány z dětství. Všechny špatné zážitky ve mně zůstaly do té doby pevně zamknuté. Měly upadnout v zapomění. Hlavní bylo přežít výchovu manipulativní matky a otce, který mě dost bil. V útlém věku jenom rukou, později umělohmotným klepačem na koberce. Sestru nikdo nemlátil, protože pro rodiče znamenala tu povedenější dceru. A já se přitom na rozdíl od ní dobře učila a vyhýbaly se mi jakékoliv kázeňské potíže.

Po onemocnění zápalem mozkových blan mě přestal otec fackovat. Mlácení ale nepovažuju za to nejstrašnější, co se může stát. Mnohem víc bolí psychické trýznění, které dokonale ovládala moje matka. Tohle všechno se na Palatě otevřelo a probudilo. Celou noc jsem pak doma prozvracela. Kruté okamžiky z dětství a dospívání mi běžely před očima jako hodně mizerný film. Tehdy jsem spařila malou samu sebe, s rukama přivázanýma k posteli, abych si neškrabala ekzém. Viděla jsem se, jak brečím, jak bezmocně kopu nohama, ale nikdo mi z toho sevření nepomůže.

Matku na mě zřejmě nejvíc dráždilo to, že mě nikdy úplně nezlomila. Od malinka ve mně vězela malá jiskřička odporu a špetka jakési vnitřní svobody, kterou mi nemohli vzít. Nikdy mě proto úplně nezlomili a to považovali za mou největší chybu. Sami se utápěli v manželství, s nímž si nevěděli rady a nevěděli si rady ani sami se sebou. Nesli si v sobě spoustu vlastních problémů a nad mou postýlkou si možná často položili otázku, jestli neměla jít matka raději na potrat, když se to už domluvilo.

Oni bohužel nedokázali být jinými, lepšími a hodnějšími rodiči. A já z toho důvodu vlastně od nich jenom utíkala. Celý svůj dosavadní život hledám skutečnou lásku. Začínám chápat, že ji třeba nikdy nenajdu. Naštěstí už se ale nedomnívám, že si ji vůbec nezasloužím.

 

Facebooktwitterredditpinterestlinkedintumblrmail

Komentáře nejsou povoleny.