Kapitánovi Fialovi se spolu s kormidelníkem Rakušanem podařilo za poměrně krátkou dobu infikovat veřejný prostor výrazem „dezinformace“, což po nich mnozí spoluobčané nadšeně opakují. Musí to být hodně těžké živobytí, pokud se někdo budí v každodenní hrůze ze střetu s nesouhlasným stanoviskem. A na základě toho pak utahuje šrouby a zakazuje nejen jednotlivá slova, nýbrž celé myšlenky.
Žádné dezinformace přitom nejsou, jsou jen pravdivé, méně pravdivé a nepravdivé informace. Přičemž platí staré pravidlo – objektivní pravda neexistuje. A skutečná demokracie se vyznačuje především tím, že různorodé názory bez problémů unese. V momentě, kdy se řada témat dostává na index a média o nich mlčí, logicky to začne živit všemožné spekulace. Když to převedu do srozumitelné řeči, kdyby náš kormidelník nezaváděl tvrdou cenzuru, ubylo by různých dohadů a nesmyslů ve veřejném prostoru. A možná by si mnoho lidí zase dokázalo sednout v hospodě k jednomu stolu a docela klidně si popovídat. Tuto schopnost jsme téměř ztratili. Naše společnost je od covidu velice rozdělená, což asi dělá dobře jenom těm, kteří naši loď kormidlují do přístavu zkázy.
Jsem Husákovo dítě, tudíž si pamatuji socialismus a musím konstatovat, že docela dobře. Čím dál častěji proto cítím mrazení v zádech, když čtu vyjádření našich současných politiků. Ten jejich úderný boj s dezinformacemi mi totiž nápadně připomíná obdobný boj s názory „přisluhovačů kapitalismu a válečných štváčů …“ Stačilo by otevřít dobové Rudé právo a ta rétorika je naprosto totožná. Ovšem zásadní odlišnost vnímám v tom, že se současní tvůrci staronových hesel považují za liberální demokraty.
Já jsem přitom onu skutečně svobodnou dobu v devadesátých letech zažila. Přestože se děly mnohé nehezké věci, kdy tehdejší pánové u vesla zahájili rozkrádání státního majetku, tak nálada ve společnosti byla přece jen uvolněná. Dnes ale vnímám především napětí, strach, smutek a šeď stejně jako v osmdesátých letech. A to nepovažuji za přívětivou atmosféru, v níž by se dalo nějak radostně dýchat. A do toho nás ještě ke všemu plundruje ČEZ a rovněž neobratné postoje našeho vrchního kapitána, který se rozhodl, že nepojedeme na krásném výletním parníku, ale povozí nás na svém Titanicu.
Už jsem se vnitřně srovnala s tím, že v malém družstevním kamrlíku platím jen za zálohy na energie a vodu téměř pět tisíc měsíčně, i když zároveň nevidím jediný důvod, proč bych měla platit takové pálky za něco, co ve skutečnosti nemá ani třetinovou hodnotu. Mnohem hůře se mi smiřuje s tím, že se rozmáhá práskání, tedy docela obyčejné udávání, jež náš kapitán s kormidelníkem očividně vítá a podporuje. Kam udávání vedlo nám přitom mockrát názorně ukázala historie. Za druhé světové války skončily tisíce lidí v koncentračních táborech, stejně tak v letech 1948-1989 řada lidí přišla vězněním o zdraví či o život. Stalo se to i mému dědovi, který slovně pohaněl v hospodě státníka, což by v normální době a společnosti vyvolalo pouze to, že nad tím ostatní mávnou rukou. Bohužel doba nebyla normální, tudíž ho napráskal (doslova) jeho soused a děda šel do komunistického kriminálu, kde málem zemřel. Do konce života trpěl těžkým astmatem a měl řadu dalších potíží.
Nikdy jsem proto nechápala, co je to za radost někoho udat, způsobit mu nepříjemnosti, jež ho třeba dostanou až do vězení. A už vůbec jsem nechápala, proč někoho udávat za odlišný názor? Ten druhý má na něj přece právo stejně jako my ostatní. Nemůžeme jen tak kriminalizovat něčí myšlenky kvůli tomu, že s nimi nesouhlasíme. V totalitě se to samozřejmě děje běžně, ale co v tolik adorované demokracii? Ta přece umírá v okamžiku, kdy se začne podporovat udávání. A práskání je teď v České republice bohužel opět na vzestupu. Spousta lidí se i na sociálních sítích chlubí tím, že někoho nahlašuje, nebo sepisuje trestní oznámení. A ještě se přitom považuje za zastánce té jediné správné demokracie. Tak přesně z toho mě jímá úzkost.
Samozřejmě práskání nikomu zakazovat nemůžu a ani nechci, jde o svobodné rozhodnutí dotyčného člověka, který si to musí srovnat s vlastním svědomím, pokud nějaké má. Ale mohu jen zopakovat, že udáváním se demokracie nebuduje, tím se pouze celá společnost potápí na dno nefalšované totality.
Zdroj obrázku: www.pexels.com