Snažím se prolomit další tabu a to narcismus v rodině. Napsala jsem o tom článek na svůj blog a přidávám i k dokreslení povídku o dalším členu příbuzenstva s názvem: Můj děda Automobil, která vyšla v knize Na nevěru se neumírá.
Říkala jsem mu Automobil. Nepovažovala jsem ho za opravdového dědečka, protože mě nehoupal na kolenou a nevyprávěl pohádky. Naopak byl svým způsobem výstřední a zvláštní. Měl rád víno, ženy a zpěv. Snad proto jsem mu vymyslela zmíněnou přezdívku. Její prapůvod ale vězel v embéčku šedomodré barvy, s nímž vyrážel na výlety za něžným pohlavím.
Žil v přízemním domku přímo pod nemocnicí a z kuchyně mohl pozorovat hlavní dopravní tepnu Nového Města na Moravě. Skoro každý tudy projížděl, nebo procházel pěšky. Automobil s oblibou chodce odměňoval řízným pozdravem, který hřměl ulicí. Kdo se této nadbytečně halasné povinnosti chtěl vyhnout, snažil se často nenápadně proplížit pod okny. Na takové nezdary si ale spolehlivě počíhal a neváhal za nimi vyběhnout z branky. Tudíž mu téměř nikdy, pokud zrovna seděl u okna, ke své smůle neunikli.
Ženská část naší rodiny mě spíše nechtěla svěřovat Automobilovi do péče. Babička se s ním totiž před mnoha lety rozvedla, a proto ho využívala jen coby záložního opatrovníka. Ovšem on se na hlídání pokaždé pečlivě připravil, neboť se na mě těšil, a dokonce mě měl svým zvláštním způsobem rád. Docela slušně vařil a choval holuby. Tím pádem jsem věděla, že mi s největší pravděpodobností připraví holoubě s rýží. Kupodivu tehdy mi tento pokrm ještě chutnal. Dnes bych ho nepozřela.
Opeřené obědy mě těšily přesně do doby, než mě vzal na půdu, abych se podívala na živá holoubátka. Krčila se v hnízdečku a připadala mi ve svém něžném ochmýření více než roztomilá. Dovolil mi je trochu pošimrat na hlavičce, čímž pro mě veškerá poetika dne skončila. Automobil nepatřil mezi ohleduplné a romantické duše, protože jedno odrostlejší mládě vzal do ruky a zakroutil mu přede mnou krkem. V tom okamžiku mi holoubátkové hody nesmírně zhořkly. Pamatuji si, že z půdy vedly nesmírně prudké schody a já, naprosto otřesená vraždou zvířete, jsem z nich málem spadla. V pěti letech jsem koloběh života prostě vůbec nechápala.
Vedle holubů si Automobil vykrmoval i králíky. Postavil jim poměrně pohodlnou králíkárnu a byl na ni náležitě pyšný. Možná u něj se zrodila moje láska k ušákům, která mě drží dodnes. Tenkrát jsem je naštěstí mohla brát do náruče a hladit je. Když ale ramlice vrhla mláďata, nesměla jsem se jich ani dotknout. Vnímala jsem to úkorně, až někdo vymyslel namluvit mi, že kdybych na ně sahala, umřela by. Automobil zalepil mou dětskou bolístku ohrádkou, kterou jsem si postavila na trávník a různě ji přesunovala. Většinou jsem do ní zvládla umístit maximálně tři dospělé králíky. Ovšem uhlídat je se někdy zdálo nad mé síly. Vykrmení cvalíci vážili téměř polovinu mé váhy a oplývali nezdolným temperamentem. Navíc jsem si je nikdy neužila podle svých představ, neboť tuto mou zábavu obvykle násilně přerušilo Automobilovo volání, abych je uklidila a běžela vstříc příchozí babičce.
Tudíž mě občas napadalo, proč u Automobila nemohu zůstat déle. Jednou se na mě ale usmálo štěstí. Babička, jinak povoláním zdravotní sestra, dostala v nemocnici dvě noční služby za sebou, a já mohla v Automobilově ráji strávit dva dny. Nehledě na to, že očekával návštěvu svého syna, tedy mého strýce, jehož jsem tehdy měla ještě ráda. Celé to dovršilo hezké letní počasí, které dávalo naději na nerušené odpoledne strávené s králíky v ohrádce. Má představa se naplnila. Kalila ji jen skutečnost, že jsem musela poslouchat Automobilovo cholerické řvaní. Odmítla jsem totiž sníst jablko i s ohryzkem, což prostě nesnášel. Za pár minut se k mé radosti uklidnil a předvedl mi nové lyže na zimu, jež pro mě složitě vyhandloval. Po svých rodičích podědil obdivuhodný a nevšední obchodní talent, který ovšem za socialismu nemohl legálně rozvíjet. Přesto dokázal sehnat a vyměnit téměř cokoliv.
V parném létě jsem však nedokázala lyže plně ocenit, respektive jsem podle něj nereagovala dostatečně nadšeně. Proto se opětovně rozeřval, vyhnal mě za králíky a přikázal mi je dát do kotců a ohrádku uklidit. Mí malí kamarádi se mezitím rozutekli, a naháněla jsem je v obavách ze všech koutů. Podařilo se mi je vrátit do králíkárny a s napětím jsem očekávala, co si na mě Automobil zase vymyslí. Na důkaz vzdoru jsem mu tajně vytáhla ze zahrady nedozrálé mrkve a propašovala je k mlsným ušákům. Kdyby to zjistil, asi by mě zabil vzteky.
Automobil mě při tomto zločinu naštěstí nechytil, naopak až po drahné době mi triumfálně oznámil, že dozrál rybíz a angrešt, ať si očešu a sním, co se do mě vejde. a já si smím očesat a sníst, co hrdlo ráčí. Neměla jsem vůbec chuť a jen jsem si zobla.
„Vezmi si co nejvíc, nebude,“ zaburácel Automobilův stín.
Nechápala jsem ho, vždyť keře se prohýbaly pod tíhou plodů a těžko se mohly přes noc ztratit. Úroda slibovala slušný hodokvas i nazítří. Přesto mi důvody jejího možného zmizení mi blíže nevysvětlil a nasadil mi tím brouka do hlavy.
Z přemítání mě vyrušilo až chrchlání embéčka, a tvář se mi stáhla do úšklebku. Výlety s Automobilem jsem nenáviděla. Otevřel vrata od garáže a zaburácel, abych nechala rybíz rybízem a nastoupila, protože si musí něco rychle vyřídit. Poslušně jsem si dřepla na koženkou čalouněné sedadlo a napadlo mě, do jakého venkovského zapadákova asi vyrazíme tentokrát. Něco zařídit totiž v překladu znamenalo, že se chystá osobně si domluvit rande s některou ženštinou z přilehlých vesnic. Často jsem se tak za odpoledne ocitla i ve třech zcela odlišných domácnostech. Samotné návštěvy probíhaly většinou obdobně a zhruba podle následujícího scénáře. U vchodu do průměrného krabicového domu nás málem pokousal domácí psík. Po zazvonění se rozletěly dveře a vylezla z nich dáma mezi čtyřiceti až šedesáti, obvykle oděná v barevné zástěře. Pohlédla na Automobila a na tváři se jí rozlil unifikovaný vítací úsměv.
Hovory dospělých se uskutečňovaly výhradně za mými zády. Automobil mě totiž zahnal do pokojíčku k vnoučatům dotyčné, kde bohužel z podivné hamižnosti a šetřivosti scházely pořádné hračky. Právě sem nám obvykle jiná a mnohem mladší paní donesla silně přeslazený moučník. Zbytek času jsem měla vyplnit hrou. Mé pokusy o navázání hovoru s dětmi dopadly až na pár výjimek katastrofálně. Já, už velkoměstská slečinka, jsem se pokoušela mluvit o zoologické zahradě, loutkovém divadle a knížkách. Ovšem tato nebožátka znala nejlépe rybník za lesem a tím jejich obzor mnohdy končil. Jelikož jsem moučníky obvykle pohrdla, shlíželo se na mě jako na rozmazlené dítko násilně přesazené do Prahy.
Jinak mě bavilo jezdit v embéčku, protože jiný blízký příbuzný auto nevlastnil. Každopádně mě nelákaly, ba přímo odpuzovaly cíle našich cest.
S upatlanýma rukama od rybízu jsem dospěla k další návštěvě přesně podle popsaného scénáře. Tentokrát jsem ke svému údivu narazila na bystřejší holčičku, a dalo se to přežít. Přesto jsem se těšila zpátky ke králíkům a angreštu. Ze všeho nejvíce jsem totiž nenáviděla pokusy mě skamarádit s krávou či pašíkem, k čemuž se mnohé ženy uchylovaly v domnění, aby pražské děvčátko poznalo kouzlo venkova. Děsila mě představa exkurze za býkem, který zuřivě bojoval se směšně tenkým řetězem a tvářil se velmi naštvaně. A kam jinam pak poslat děvče z metropole než k němu a pozorovat jeho vystrašené reakce. Jim se to zdálo zábavné, mně odporné.
Na jaře jsem se přitom opravdu těšívala na kačenky, kuřátka a housátka, ale k velkým zvířatům jsem cítila respekt.
Při této povedené návštěvě jsem zobla i do koláče, protože mi nějak vyhládlo, tudíž jsme mířili domů v dobré náladě, tedy hlavně Automobil. Aby ne, když o mně dvě hodiny nevěděl. Za odměnu jsem směla sama nakrmit holuby. Rozhazovala jsem nadšeně obiloviny po dvoře a z dálky poslouchala spílání, že je nesmím házet na jedno místo. Po splnění úkolu jsem se navečeřela a musela na kutě. Byla jsem unavená, ale cítila jsem se docela spokojeně.
Ráno na mě čekalo hned několik překvapení. Když jsem bosýma nožkama tlapkala do koupelny, uhodil mě už na chodbě do nosu podivný nasládlý pach. Ve vaně ležel v lavoru zkrvavený a stažený králík. Jelikož stál záchod až za vanou, nemohla jsem utéct a vyhnout se mírně hororovému výjevu. Ranní hygienu jsem si protrpěla nad králíčkem a uvědomila si, že asi přijel strýc. Automobil totiž králíky zásadně nezabíjel a tuto povinnost nechával na synovi.
V kuchyni ani v obýváku jsem nikoho nenašla. Na stole mě čekala snídaně. Tu jsem rychle zhltla, převlékla se a vyběhla ven. Zahrada zela prázdnotou. Nejistě jsem zavolala:
„Je tu někdo?“
Ozval se Automobil z nitra garáže. Tak jsem se vydala za ním a nalezla ho v neobvyklé póze, skláněl se nad podivnými skleněnými demižony, v nichž plavalo drobné ovoce.
Nechápavě jsem zakroutila hlavou a němě ukazovala na obrovské nádoby.
„Co se divíš, vždyť jsem ti včera říkal, aby sis vzala co nejvíc, že nebude,“ reagoval Automobil.
Nechtělo se mi věřit, že všechno skončilo utopené za sklem. Vydala jsem se proto přesvědčit, zda na keřích přeci jen něco nezůstalo. Bohužel nikoliv, skutečně vše poctivě očesal.
Když se dostatečně polaskal s budoucími pálenkami, zmizel do kuchyně, aby mi připravil další oběd. Osaměla jsem, bez rybízu a bez angreštu jsem tupě zírala do zdi, neboť mě ten proradný chlap zase podvedl. Ani na králíky jsem neměla náladu. Litovala jsem jenom chudinku z koupelny. Zvědavost mě ale přemohla a po zběžném obhlédnutí kotců jsem pochopila, který z mých favoritů se stal strýcovou obětí. Ještě včera jsem mu dávala pusinky na čumáček. Bylo mi do breku.
Při obědě jsem opravdu nemohla myslet na to, co jím. Připadalo mi to mnohem horší než poprava anonymního holouběte a pečínka z něj. Strýc s Automobilem se samozřejmě tvářili, že se nic neděje. Mě ale svíral pocit, že právě baštím nejlepšího kamaráda.
K večeru mě konečně vysvobodila babička. Vypadala jsem asi dost zničeně, protože mi cestou d ní do bytu slibovala, že k Automobilovi nepůjdu, pokud sama nebudu chtít. A já ke své hanbě přiznávám, že jsem už nikdy nechtěla.
