Martina Bittnerová

V zešeřelé kavárně několik ženských očí dychtivě sledovalo výstup básníka Viktora Ditricha. Když ukončil recitaci výběru ze své poslední sbírky, lehce si oddychl a usadil se vedle mě.
„Vidíš, tak to máme pro dnešek za sebou,“ pronesla jsem formálně, protože s Viktorem jsem se potkávala dlouhé roky při podobných příležitostech, ale zůstávali jsme jen takovými zvláštními známými, kteří o sobě ledacos ví, ovšem na kafe spolu nechodí.
„Jo, čím jsem starší, tím si častěji kladu otázku, jestli to spisování má nějaký smysl. Poezie už dnes nikoho moc nezajímá.
„Prosím tě, co to říkáš, to sis nevšiml těch holek, jak jsou z tebe pořád ještě vedle,“ upozornila jsem ho.
„Myslíš tu zubatou příšeru v těch etno hadrech, nebo tu šedivou intelektuálku s brýlemi? Pokud by zůstaly jako dvě poslední ženské na světě, raděj budu žít v celibátu.  A i kdyby vypadaly jako božské Venuše, po třicítce mě přízeň milovnic literatury nestačí, nebo spíše neuspokojuje …“

» číst vícePetruška – nová povídka o tchyni