Na této knize mám taky svůj podíl, což je zajímavá okolnost, protože jsem jinak spíše múzický než technický typ. Ale byla to zajímavá spolupráce. Pjeer van Eck stojí za naším filmem Život s gamblerem a je hlavním autorem zmíněné publikace. Vyzpovídala jsem ho a ten rozhovor už vyšel na internetu. Souběžně ho uveřejňuji i sem na svůj web.
Pjeer van Eck: Kniha o Běchovicích mi pomohla utřídit život
Když Pjeer van Eck zadal do umělé inteligence heslo „Areál výzkumných ústavů Běchovice“, algoritmus ho s naprostou jistotou posílal do Polska. Tehdy pochopil, že ho čeká práce, kterou za něj žádný stroj neudělá. A tak vznikla publikace Areál Praha Běchovice, která zaplňuje prázdné místo v paměti české vědy. I já jsem k ní přispěla, ale o tom jsme se s Pjeerem nebavili. Tentokrát šlo o to, přiblížit svět, který už částečně zmizel.
Kdo vznik knihy inicioval?
S tou myšlenkou mě oslovil starosta Běchovic Ondřej Martan. Dodnes si pamatuji větu, kterou mi řekl: „Vy jste jediný člověk, který to může napsat.“ Určitou roli sehrálo, že v areálu pracovali jeho rodiče, ale také to, že jsem už měl za sebou několik podobných projektů, například knihu o sídlišti Černý Most nebo Příběh Prahy 14.
Jak těžké bylo otevřít ucelený příběh místa, kde v dobách největší slávy pracovaly tisíce lidí?
První, co jsem udělal, bylo zadat do umělé inteligence heslo Areál výzkumných ústavů Běchovice. Zkoušel jsem různé varianty, ale nejčastěji mě posílala do Polska, do ústavu zabývajícího se výzkumem hnojiv. Tehdy jsem pochopil, že stojím před tématem, které dosud čeká na své zpracování.
Nicméně můžeš prozradit, co to pro tebe znamenalo osobně? Protože ty jsi na začátku v areálu taky pracoval…
To ano, ale pak přišlo složité období. Po třiadvaceti letech jsem odešel z laboratoře vysokých napětí a krátce nato se rozpadlo i moje manželství. Psaní knihy se tak stalo nejen prací, ale i způsobem, jak si utřídit vlastní život.
V publikaci propojuješ lokální dějiny Běchovic s globální historií vědy – od rudolfínských alchymistů až po Teslu nebo Edisona. Proč pro tebe bylo důležité zasadit český výzkum do tak širokého kontextu?
Zajímalo mě, odkud se v českých zemích vlastně vzala tradice vědy a technického myšlení. Když se člověk začne ohlížet do historie, dojde k době Rudolfa II. Přenesením císařského dvora do Prahy vytvořil právě Rudolf II. prostředí, které přitáhlo tehdejší evropskou vědeckou elitu. Na tuto tradici pak navázala průmyslová revoluce a generace Františka Křižíka, Emila Kolbena nebo Františka Lista. Právě z tohoto prostředí nakonec vyrostly i poválečné výzkumné ústavy v Běchovicích. Byly pokračováním mnohem delšího příběhu.
Jenomže tato část historie zůstává trochu ve stínu. Nemyslíš?
Ano, připadá mi trochu zvláštní, že naše společnost věnuje pozornost politickým dějinám, zatímco dějiny vědy a techniky zůstávají často stranou. Přitom právě technické objevy a průmyslové inovace zásadně proměnily způsob, jakým dnes žijeme. Chtěl jsem proto čtenáři ukázat, že běchovický areál není izolovaným místem na okraji Prahy. Je jedním z článků dlouhého řetězce, který začíná dávno před jeho vznikem a pokračuje dodnes.
Výzkumný areál se rozvíjel hlavně v 50. letech, kdy byl hlavním motorem pokroku souboj technologií v rámci studené války. Jak moc tahle politická atmosféra a izolace tehdejší běchovické vědce ovlivňovaly?
To byla jedna z nejtěžších kapitol celé knihy. Snažil jsem se držet faktů a nechat čtenáře, aby si názor vytvořil sám. Studená válka byla především soutěží vědy, průmyslu a technologií. Politika samozřejmě ovlivňovala každodenní život i možnosti mezinárodní spolupráce, zároveň ale vznikala pracoviště, která dosahovala velmi kvalitních výsledků. Komunistický režim dobře věděl, že moderní energetiku nebo strojírenství nelze budovat jen ideologií. Potřeboval špičkové odborníky.
Je něco, co tě při hledání reálií z padesátých let zarazilo?
Překvapilo mě, že jsem nenašel jedinou zdokumentovanou návštěvu stranické nebo vládní delegace v areálu. Měl jsem spíš pocit, že se zde pracovalo v určitém klidu a že odborná práce byla často důležitější než politická hesla. Dokonce i lidé, kteří měli jinde s režimem problémy, zde někdy našli prostor pokračovat ve své profesi.
Ale určitě se to neobešlo bez nějakých restrikcí…
Samozřejmě existovala omezení, zejména v přístupu k západním technologiím nebo výpočetní technice. Kupříkladu vzpomínky Ing. Jiřího Šmída na tehdejší výpočetní techniku působí skoro úsměvně. Přesto areál dokázal vytvářet aplikovaný výzkum, jehož výsledky nacházely uplatnění v československém průmyslu i energetice.
Kdybys měl jmenovat nějaký konkrétní významný objev, jehož počátek najdeme v Běchovicích, který by to byl?
Běchovické ústavy rozhodně nestály na jednom převratném objevu, jenž by změnil svět. Jejich síla spočívala v něčem jiném – v aplikovaném výzkumu. Proto bych ani nevybral jediný „největší“ běchovický vynález. Význam areálu vidím spíš v součtu tisíců projektů, které po několik desetiletí pomáhaly rozvíjet československý průmysl.
Když odhlédneme od té technické stránky, kniha mapuje i každodenní život výzkumníků. Jaká v areálu vládla atmosféra? Byla to uzavřená komunita s vlastním mikrosvětem, nebo areál žil společně s obcí?
Každé ráno sem z celé Prahy přijížděly desítky autobusů, zaměstnanci chodili do společné jídelny, potkávali se na chodbách i v laboratořích. Samozřejmě lidé věděli, co se smí a co ne, existovala určitá pravidla i opatrnost. Přesto z vyprávění pamětníků cítím, že vedle práce vznikala i obyčejná lidská společenství. Slavily se narozeniny, navazovala přátelství a někdy se hledalo i rozptýlení od každodenní rutiny.
Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad toho rozptýlení?
Jedna z historek vypráví o skupině výzkumníků, kteří si chodili během pracovní doby zaběhat do Xaverovského háje. Vedoucí z toho příliš nadšený nebyl, ale podobné příběhy dokreslují tehdejší atmosféru.
Po roce 1989 prošel areál obrovskou proměnou a dnes funguje jako Technologický park. Dokážeš ve zkratce přiblížit náročnost přechodu z plánovaného socialistického hospodářství do tržní ekonomiky? Přežilo z toho původního výzkumu vůbec něco?
Výzkumné ústavy se musely během krátké doby naučit fungovat v prostředí, které bylo úplně jiné než to, na jaké byly desítky let zvyklé. Některé ústavy zanikly, jiné byly privatizovány a část areálu postupně získala nové využití. Přesto se podařilo zachovat to nejcennější. Laboratoř vysokých napětí i zkratovna si dokázaly najít své místo na mezinárodním trhu a dodnes patří ke špičkovým pracovištím ve svém oboru.
Ale našly by se určité stíny. Protože řada odborníků odešla. Přihodilo se ještě něco, co se podle tebe stát nemělo?
Spolu s institucemi mizely archivy, technická dokumentace a tisíce výzkumných zpráv. Právě to považuji za jednu z největších ztrát. Dnes, kdy se stále více mluví o digitalizaci a umělé inteligenci, si uvědomujeme, jak cenné mohly být i informace o slepých cestách vývoje. I ty jsou součástí poznání.
Rozhovor uveřejněn na: Pjeer van Eck: Kniha o Běchovicích mi pomohla utřídit život | i60
Zdroj fotografie: Knihkupectví Karolinum | Areál Praha Běchovice. Výzkum, věda, vývoj
