Probudil se s pocitem jako by včerejší večer proflámoval. Přitom seděl doma a civěl do zdi. V poslední době to dělá příliš často. V posteli a ještě poslepu se snažil nahmatat Janu. Nebyla tam a teprve pak mu došlo, že prostě někam odjela. Viktor by mu řekl, že správný chlap něco takového nesmí tolerovat a musí si ženskou přitáhnout pěkně na uzdičku a co nejblíž. Jenomže Daniel rád dýchal volný vzduch a to samé poskytnul i Janě. Nemohl si ale už nic namlouvat, jejich vztah se řítil do záhuby. Nevěřil na to, že si dají pauzu a pak se sejdou jako jarní milenci u Máchova pomníku na Petříně. Mučí se spolu, a teď se zarazil, protože sloveso „mučí“ se používá v úplně odlišných souvislostech. Mučí ho Jana? Ne, spíš on mučí ji. Žije s ní docela dlouho a vlastně tak trochu každý bez sebe. Změní se na tom něco? Měl, měl by jí poslat aspoň smsku, nebo mail? Určitě se někdy pohybuje poblíž internetu, vždyť ona bez něj nemůže existovat a hlavně přes maily dostává zakázky k práci.
Protřel si oči a zapnul si notebook. Zároveň si uvařil kafe. Nových mailů na něj vybaflo spoustu, no aby si přiznal, v poslední době je moc nečte. Ale ten nejnovější ho zaujal, v předmětu na něj svítilo „Message from Paris“ a jméno Luisa. Rozklikl ho a mohl si konečně přečíst vzkaz napsaný zvláštní angličtinou: „ Hallo Daniel, you no remember me, but I remember you. Jana visit me and talk with me, that she is pregnant. You are father, congratulation. With kiss Luisa“
Nebyl stejně jako pisatelka žádný jazykový velmistr, ale z těch několika slov pochopil, že je Jana v Paříži a hlavně si tam vylila okamžitě srdíčko jakési Luise a při té příležitosti jí prozradila, že s ním čeká dítě. „Do háje,“ zaklel nahlas, protože s tímhle scénářem nepočítal. Naštvalo ho, že se mu Jana nesvěřila sama a proč dávala Luise mail? Nebo že by si ho ta žabožroutka vzala sama? Vychytralá bude určitě jak stádo opic… Jasně, a on se teď okamžitě vcítí do role nadšeného taťky, bude chodit s Janou na předporodní kurzy a vybírat oblečky na kojence. „Sakra,“ ulevil si, s dítětem nepočítal, nikdy nepočítal, že se stane otcem. V té roli si neuměl sám sebe představit a především pak v této situaci. Během včerejších pár hodin mu totiž došlo, že s Janou nežijí spolu, ale vedle sebe a dávno se vytratilo to, proč se s ní dával dohromady. Ta její dokonalost ho poněkud znepokojovala. Nechtěl dokonalou ženu, chtěl lvici, s níž nebude vědět, co ho čeká v příštích deseti minutách, chtěl jistou nejistotu. Absurdní. Než se však Jana rozhodla, že chce vyvrhnout potomka, mohla to s ním probrat. Cítil to jako jasný podraz. Jo, podtrhla ho. Přiblížil se tím jejich definitivní konec? Zapnul si pro jistotu mobil, protože co když mu Jana volala sama, co když bude mít od ní nepřijatý hovor. Přál by si to, protože pak by se třeba to jejich rozbité pouto dalo ještě nějak poskládat… Během vteřiny ovšem zjistil, že ona se ani neobtěžovala, nadále mlčí a na vyjednávání si asi sjednala Luisu. On rozhodně nehodlá té bláznivé
Francouzce, co se plete do věcí, do kterých jich nic není, odpovídat. Musí si to všechno pořádně promyslet.
Se zpožděním mu na displeji zapípala esemeska: „Už si mluvil s tou Adélou? V.“ Ano, na tuhle „povinnost“ by zapomněl. Možná raději zapomněl. Ale to by si zase jenom cosi namlouval. Na Adélu myslel hned poté, co v sobě pořešil nešťastnou Janu, která mu teď zapíchla kudlu do zad. Jejich vztah prochází krizí a ona se ji rozhodla zažehnat miminem. Dělají to všechny ženské a pak se diví, když je podvedený chlap, protože tohle Danielovi připomínalo skutečně velký podvod, opustí. Jenomže teď na té situaci nic nezmění a nebude jí volat, aby si rovnou v té Paříži vyzvedla v lékárně potratovou pilulku. Očekával totiž slzy, nářky a výčitky. Už v ní určitě začaly pracovat hormony a díky nim se z ní stane naprosto nemyslící bytost. O tom byl zcela přesvědčený. Nechá to tedy plavat? Ne, nechá si pár dnů na rozmyšlenou. Vždyť by nakonec mohl napsat Luise a odletět za Janou, aby se to všechno konečně rozetnulo. I když se mu do toho vůbec nechtělo, protože tušil komplikace a věděl, že by mu Jana nějakým způsobem chyběla. Zvykl si na její přítomnost. Jenomže zvyk nemůže dlouhodobě stačit.
A co tedy udělá? Pojede za Adélou? Měl by, je správně naštvaný a uvědomuje si, že od nynějška věci proběhnou buď a nebo. Prostě nic mezi tím neexistuje. Co kdyby ho ale Adéla odmítla, že čeká dítě s jinou, měla vždycky zásady a hodně pevný charakter… Může mít taky chlapa… Ne, nebude předjímat a vydá se do Kovar. Ačkoliv ho protivně tlačí u srdce… Připadá si jako maturant, jehož čeká neobvykle těžká zkouška.
Do malého městečka Kovary ležícího na dohled Prahy, kam vlak dojížděl jednou za hodinu a po osmé nejezdil vůbec, dorazil úzkokolejkou. Vrátil se tím o pár let zpátky. Na krásně zachovalém historickém náměstí na něj dýchl duch dob minulých. Hned vedle radnice stála nenápadná budova s označením Středočeská galerie Kovary. Hodiny odbíjely desátou, dnes vstával příliš brzy, a tak se rozhodl, že než zkusí zazvonit na Adéliny dveře, podívá se dovnitř. Zajímalo ho, jestli je v místní expozici zastoupena nějakou prací. Vždyť by mohli být pyšní, že tu bydlí a tvoří.
