Letadlo přistálo na ranvej pařížského letiště přesně na minutu. Jana cití ohromnou úlevu ihned, jakmile vystoupí z letadla a zamíří z zavazadlovému prostoru. Trochu se bojí létat. Vlastně trochu dost se bojí létat, ale stydí se to přiznat. I proto se zatím brání zimní dovolené v nějaké exotické destinaci.

Ano, bylo by krásné zamíří ke Karibiku, zatímco jiní budou mrznout v péřovkách v Praze. Ale těch hodin v letadle… A co všechno se může stát… Vlastně ji ani tak neděsí to samotné vědomí smrti, jako to, že by se nestačila a nemohla rozloučit se všemi, které má ráda… A co by jim řekla?

Zatímco čeká na kufr přemýšlí, jak by se asi Dan zachoval, kdyby se dozvěděl, že náhle zemřela při leteckém neštěstí a ano… teď to může už s jistotou přiznat … a těhotná. Dnes ráno obdržela email od svého lékaře, kde jí potvrdil, že je v osmém týdnu těhotenství. A Daniel zatím nic neví, nejspíš ani netuší. Bříško má stále perfektně ploché, ale sama uvnitř sebe tu změnu vnímá. Uvědomuje si, že je milionkrát citlivější, než dřív. Ano, je přecitlivělá. Ale to i proto, že neví jestli vůbec a pokud ano, tak jak to Danielovi říct.

O dětech spolu nikdy seriózně nemluvili. Oba se současně pohoršovali nad chováním nevychovaných dětí svých přátel a teď… Teď by měli být rodiči. Jana polkne na prázdno a ucítí palčivé sucho ve svých ústech. Hned, jak sundá z pásu kufr, zajde si koupit něco k pití. To je tím zatraceným letem… člověk je úplně dehydrovaný.

V příletové hale na ni už čeká rozzářená Luisa. Obejme ji a pevně tiskne, jakoby se neviděly sto let. Když ji pustí, pohladí ji po tváři stejně, jako ji kdysi hladívala babička, to byla ale ještě malá holka.

„Tak jaký byl let a jak se cítíš?“ Zjišťuje. Ano, Luisa by neváhala. Je pro dítě si nechat všema deseti. Však on se k tomu Dan chlapsky postaví, bude muset. Napsala ji minulý týden jako odpověď na email, kde se jí Jana svěřovala s obavou, jak takovou zprávu Daniel přijme. Ano… materiálně jim nic nechybí…

„Let byl úplně v pohodě. A co děti? Kde je máš? Myslela jsem, že na mě bude čekat celá vaše tlupa…“

„No jo, zůstali na pár týdnů u mé tchyně, chce si je užít a já si mám čas alespoň trochu odpočinout a nebo kdo ví, možná taky zapracuje na rozšíření našeho klanu.“ Hlasitě se rozesměje…

Taky bych chtěla být tak vyrovnaná a neustále nad věcí… Napadne Janu při pohledu na její jiskřící oči. Možná jí tenhle výlet prospěje a možná by tu mohla zůstat delší dobu, než jen pár dní. Pokud bude Dan chtít, mohl by přiletět za ní. Možná by bylo snazší, říct mu všechno tady, než doma. V jiném prostředí…

S luisou u oběda rozebírají všechny podrobnosti týkající se jejich společných přátel. Že Janett se rozvádí, nikoho nepřekvapuje, žijí s manželem už minimálně dva roky odděleně a proslýchá se, že při odchodu z tohoto poněkud “nerovného” manželství, dostane pořádný balík peněz.

„Ne každý má ale žaludek provdat se za o čtyřicet let staršího muže. To si přiznejme.“ Konstatuje Luisa a tváří se tak trochu znechuceně.

„A co Patrik?“ Ptá se Jana a ani se nesnaží skrývat svůj zájem o jednoho z nejbližších lidí, které kolem sebe má.

„Ó, no Patrik se tě už nemůže dočkat.“ Rozhodí Luisa rukama. „Dokonce chtěl jet pro tebe na letiště, ale já mu to zakázala. Řekla jsem mu, že tě nejdříve musím vyzpovídat já a potom až jiní.“

Stačí pár hodin ve Francii a Jana se cítí jako znovustvořená. Odpoledne se půjde projít po nábřeží a možná zajde i do jedné ze svých oblíbených galerií. Tady nachází znovu sama sebe, své ztracené sebevědomí a pochybi jí opouští. I kdyby Daniel dítě nechtěl, ona je přeci schopná se o něj postarat sama a nejspíš by to udělala právě tady. V Praze by nezůstala ani minutu. Ale to je ta horší varianta…

Co přinesou příští týdny se ukáže. Stane se, co se má stát…

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail