Daniel stál nahoře na Václavském náměstí. Kdyby přemýšlel, proč zrovna tady, nedokázal by si odpovědět. I když vlastně ho sem poprvé přivedla Adéla. Tenkrát přiběhla na rande pod ocasem pozdě a tvrdila, že se zdržela ve škole. Pak ho zatáhla do nějaké žižkovské hospody. Ovšem na ty prastaré vzpomínky mu usedla šedivá mlha a zbytek toho úžasného dne s Adélou mu zapadl v paměti. Teď tu znovu zíral dolů na hemžící se dav plný turistů, Pražanů spěchajících z polední pauzy do kanceláře, a taky na všechny ty podvodníky, zlodějíčky a podniky s hazardem. Který omezenec je vůbec povolil v centru města, napadlo ho. Měli by ho pověsit na první kandelábr. Václavák symbolizuje výkladní skříň města, ale značně omšelou a nechutnou, uvědomil si. Metropole se mu prostě čím dál víc z mnoha důvodů hnusila. S jakou úlevou by odtud vypadl, jak rád by se odstěhoval zpátky na Moravu. Jenomže Jana se odtud nehne. A dokud s ní bude žít, musí respektovat její přání a také skutečnost, že se jí tu nabízí hodně pracovních příležitostí. Když se otočil nahoru ke staré budově Národního muzea, zaregistroval, že mu v malých přestávkách drnčí v kapse mobil. Jana. Vyděsil se, ačkoliv ji přeci nechal vzkaz. Vylovil přístroj a na displeji svítilo Viktorovo jméno. Zacpal si druhé ucho, protože v tom mumraji by neslyšel slova a zmáčkl zelené tlačítko.
„Zdar, no to je dost. Ti volám už zase pomalu hodinu. Hádej, kde jsem a kde na tebe čekám.“
„Promiň, víš, Viktore, že mám většinou na mobilu nastavený jen vibrace.“
„To jsou zase výmluvy, ale kde máš být, to netušíš,“ brblal Viktor.
„Ne, já jsem ti něco slíbil,“ divil se Daniel.
„Jasně, že máme dneska tenis, ty vole,“ rozčílil se Viktor. Daniel by se nejraději propadl do země, protože jeho lhostejnost a nepřítomnost už se vkrádala i do vztahu s nejbližším kamarádem. „Já, já, já nevím, jak bych se ti omluvil…,“ koktal. „Na to ti peču,“ ohradil se Viktor. „Tak se nezlob,“ prosil Daniel. „A co mám s tebou dělat, naštěstí tu hraju s nějakým namistrovaným podnikatelem a jeho svitou čtyřhru, jestli je zabiju, máš mě na svědomí,“ dodal Viktor veseleji. Daniel si oddechl. „Slibuju, že to příště napravíme,“ slíbil mu a Viktor zahuhlal: „Čau.“
To by měl tedy z krku. Mimoděk zkontroloval displej znovu, jestli mu náhodou nepřišla zpráva od Jany. Rozhodl se, že jí napíše:
„Janičko, jak se v tom dnešním hezkém dni máš.“ Za minutu to smazal. Co by mu na to mohla tak odpovědět, asi ho nejspíš poslat do háje.
Podíval se znovu od koně dolů a uvědomil si, že svatý Václav tu na náš nárůdek shlíží pěkně dlouhou dobu. Pro něj to místo však symbolizovalo něco jiného, poslední pokus a značně nezdařený, o jakousi mravní a společenskou obrodu Čechů. Když se odehrávaly listopadové události v roce 1989, prožíval zrovna pubertu, ale už si dokázal všímat, co se kolem něj děje.
Rodiče ho tenkrát vzali na sobotní demonstraci na Letné. Pláň byla narvaná a mezi přítomnými lidmi kolovala zvěst, že na ně komunistické špičky pošlou tanky. Naštěstí se tak nestalo. Ono úplně stačilo, že ten den strašně mrzlo. Kousek od nich si všiml prince Miroslava z Pyšné princezny, Vladimíra Ráže s malou holčičkou a paní. Slavný herec tam stál skromně zabalený v kabátě jako desítky jiných a nepotřeboval mluvit z tribuny, ani se usmívat a rozdávat podpisy. Ano, tehdy pluli na jedné lodi, v městech a obcích panovala nesmírná solidarita a všichni věřili v lepší budoucnost. Bohužel v této zničené a mravně zdevastované zemi se nakonec ona obroda nepodařila. Materialismus komunismu nahradil materialismus pod pláštěnkou tržní ekonomiky a lidé si začali závidět ještě více než předtím.
Vzpomínky mu vířily v hlavě při pohledu na patrona české země a pocítil z toho všeho náhlou úzkost. Vytrhla ho až čísi špinavá ruka, která se dožadovala drobných. Znechuceně se odtáhl a schválně zažvatlal něco anglicky. Poté hbitě zmizel ve spleti podzemních chodeb metra.
Původně si plánoval, že se bude celý den poflakovat městem, protože si potřeboval utřídit své rozhárané pocity. Jenomže teď ho to nějak vedlo k Janě, prostě si říkal, že by přeci měl strávit odpoledne s ní. Už si představoval, že ji vezme do restaurace, a cestou jí koupí kytku a budou se mít zase hodně rádi, protože se to od nich i očekává. Tyto představy vzaly za své hned v okamžiku, kdy objevil prázdný byt, v němž postrádal i její oblíbený kufr. Přečetl si Janin vzkaz a v zádech ho jemně zamrazilo. Pěkně to po… A snad ne definitivně. Jana se asi naštvala a odjela tam, kam jí srdce táhlo. Pokud totiž on toužil po Moravě, jí odjakživa lákala Francie. On by však mezi žabožrouty žít nedokázal, ačkoliv Paříž si také oblíbil. Ale mezi postavením turisty a obyvatelem města spatřoval jasný rozdíl. Paříž by mu zevšedněla stejně jako Praha a připadala by mu za čas ošklivá a obyčejná.
Dnes nějak zapomněl jíst, a protože Jana nic neuvařila, bude si muset poradit sám. Ale co se diví, když zřejmě naštvaně práskla dveřmi, přeci mu nebude připravovat svíčkovou. Udělá si omeletu, tu má nejraději a hlavně ji zvládne rychle. Otevřel lednici a hledal potřebné ingredience, v tom ale zazvonil zvonek.
„Sakra,“ zaklel nahlas, jeho žaludek se opravdu silně hlásil o slovo a každá minuta mu teď připadala drahá. Podíval se klíčovou dírkou na chodbu. Stála tam Zuzana s malým Tadeášem. Nejraději by dělal, že není doma, co když se ale domluvila s Janou… Co když… Raději jí otevřel.
„Ahoj,“ pozdravila ho Zuzana, super matka na plný úvazek. Tadeáš držel v ruce autíčko, a nenapadlo ho nic jiného, než jím začít třískat vší silou o zárubeň. Zuzana zůstávala samozřejmě klidná, vedla ho ze zásady volno-výchovně a odmítala ho stresovat tím, že by mu ukazovala, jak se má chovat slušný člověk.
„Ahoj Zuzano, co potřebuješ,“ zeptal se narovinu, protože Zuzana vždycky něco potřebovala.
„Je doma, Jana,“ odpověděla mu.
„No, právě není, proto se ptám, co potřebuješ,“ trval na svém.
„Od tebe, nic,“ pronesla odměřeně a už se cpala do bytu.
Daniel jí však neuhnul.
„Znovu se ptám, co potřebuješ, protože Jana není doma a hned tak nebude,“ zvýšil Daniel hlas.
„Kdy se vrátí,“ znejistil ji jeho tón.
„To nevím, s tím se mi nesvěřila,“ odsekl jí Daniel.
Téměř čtyřletý Tadeáš pochopil, že se něco děje a vykřikl:
„Ciiii tetuu.“ Ne, nebyl retardovaný, ovšem trpěl malou slovní zásobou a v zásadě nic neuměl. Zuzana ho odmítala stresovat učením čehokoliv a pak zoufale obíhala pražské školky, protože její poklad, který nosil stále ještě pleny, kupodivu všude odmítali.
Daniel se usmál na Tadeáše a co nejmírněji mu vysvětloval:
„Tadeášku, teta je v práci, víš. Přijdete s maminkou za tetou jindy.“ A zároveň doufal, že to pochopí i Zuzana. Ta pochopila. Přesto jí zvědavost nedala:
„A kam vůbec Jana jela?“
„To se zeptej jí,“ poradil jí dost naštvaný Daniel, kručelo mu v břiše a také lak na zárubních se pod nátlakem Tadeášova autíčka výrazně odlupoval.
„Vy jste mi pěkná domácnost,“ odfrkla si Zuzana, vzala Tadeáše za ruku, ale ten se zasekl, že k výtahu nepůjde a nepůjde ani domů, protože „Ceeee tetuuu.“
Daniel za nimi zabouchl v tušení, jaké divadlo bude následovat. Pozoroval ho chvilku skrz klíčovou dírku. Zuzana si klekla na kolena, Tadeáškovi vysvětlovala, že ho miluje a nedokáže bez něj žít a že tetu navštíví zítra a když jí teď bude laskavě následovat, koupí mu nové autíčko. Tadeáš řval na celý dům, ale nakonec se nechal milostivě přemluvit.
To už si ale Daniel pochutnával na omeletě a v duchu se ptal sám sebe, k čemu jedinci s takovou nevýchovou společnosti vlastně prospějí. „Zuzana je fakt kráva,“ uzavřel si to pro sebe nahlas a pohlédl z okna, do něhož se opíralo jarní slunce.
