„To je dost, žes přišel. Měla jsem strach.“
„Já vím, sypu si popel na hlavu,“ a přitom vykonal směšné gesto, až se Jana musela zasmát a svým způsobem mu toto další extempore odpustit, ale ve skutečnosti mu neodpouštěla vůbec nic, všechno se do ní bolestivě zapisovalo.
„A na co máš mobil, když ho pořád zapomínáš doma,“ vytkla mu.
„No, mně ten přístroj nějak nepřirostl k srdci,“ vymlouval se.
„Já bych tě hnala,“ vzala polštář ze sedačky a docela rozverně ho s ním praštila.
Tím mu ovšem připomněla, jak jednou hrál s Adélou úplně šílenou polštářovou válku, kterou vrcholila jejich hádka, po níž se usmířili. Zase je u Adély. Ne, nemohl si teď povídat s Janou, musel rychle do postele, zavřít oči a zaspat všechno to, co ho dnes tak zneklidnilo. Jana si ovšem povídat chtěla.
„Byla jsem v galerii,“ pronesla a trochu tázavě na něj pohlédla.
„Jak to? Vždyť jsi měla dost práce, ne?“
„To ano, ale zvládla jsem ji rychleji než jindy, tak jsem se pak rozhodla tě překvapit.“
„Hm, to mě mrzí, že to nevyšlo.“
„Ne, nevyšlo, jediný, kdo mě tam vítal, byl přiopilý Viktor,“ otřásla se odporem, protože opilé lidi nesnášela. Navzdory tomu dokázala nějakým způsobem tolerovat Peťulčina věčně ovíněného Leoše.
„Čekala si tam na mě?“
„Proč bych to dělala, když jsi Viktorovi oznámil, že jdeš domů…“
„No jo, no…Co ti mám na to říct…,“ krčil Daniel rameny a cítil se pokolikáté už provinile.
„Raději mlč, byla jsem za pěknou trubku,“ vzpomněla si na rozjařené osazenstvo večera, které by ji sice přijalo vlídně mezi sebe a nalévalo asi až do rána, ale k čemu by si tím pomohla.
„Jani, potřeboval bych si lehnout, nemůžeme to dořešit zítra,“ vpadl do jejích vnitřních úvah. Nastřádal se v ní hněv za poslední dny a málem vybuchla, ale zase to v sobě ukočírovala a vzmohla se jen na rezignované:
„Jo, půjdeme spát.“
A pak nečekaně do Danielových zad prohlásila: „Stejně mi přijde, že to už mezi námi není takové jako dřív.“ Daniel se však ani neotočil, asi ji neslyšel a dál se šinul do koupelny.
Ráno našel na stolku Janin vzkaz: „Šla jsem do agentury domluvit si další práci. J.“
Zvony na blízké kostelní věži odbíjely poledne. Daniel si uvědomil, že to včera po všech stránkách přehnal. Měl by se Janě omluvit, koupit jí kytku a pozvat na večeři. Tak to aspoň dělají milovníci ve filmech. Bude se muset snažit, protože ten její výrok, že to už mezi nimi není takové jako dřív, ho postrašil. Nahlas pojmenovala to, co se sám bál vyslovit. A proto se zbaběle tvářil, že ji neposlouchá. Slyšel ji přitom až příliš dobře. Jen si na sebe hodí tričko a džíny a vyběhne ven pro svazek růží. Nasnídá se až potom. S Janou musí vztah zase nějak urovnat, co by s ním bylo, když by se rozpadl?
Na stole zadrnčel mobil a zabránil mu v okamžitém odchodu. Zmáčkl tlačítko příjmu hovoru, i když na Viktora zrovna neměl tu správnou náladu.
„Čau chlape, tak jsem splašil pro tebe ten telefon na Apltauerovou, najdeš ho v mailu,“ zahlaholil Viktor.
„Proč mi kvůli tomu ještě voláš,“ odpověděl mu Daniel trochu podrážděně.
„No aby ses na to náhodou nevybod. Známe svý lidi.“ „Ale já ti včera snad jasně řek, ať mě do toho netaháš.“ „Nedělej krávu,“ tlačil na něj Viktor.
„Já mám Janu a odmítám si komplikovat život,“ stál si Daniel na svém.
„Čím si ty budeš komplikovat život, prosim tě. To já se obětuju, páč ten mobil jsem vydyndal od tý kulturní redaktorky, co po mně už asi dva roky jede,“ stěžoval si Viktor.
Daniela to pobavilo: „To myslíš takovou tu vysušenou zubatici?“
„Jo, tak tu, slíbil sem jí, že půjdeme zítra na oběd,“ dodal Viktor značně zkroušeně.
„Proč si Apltauerový nenapsal přes web,“ napadlo Daniela, protože tím by se navíc své protivné povinnosti vyhnul.
„No, to jsou mi dotazy, je snad jasný, že telefon je lepší, osobnější,“ vysvětloval Viktor.
„Hmmm,“ bručel Daniel.
„Hele nech si to svý hmmm, jde mi sem pošťačka, tak zdar“ ukončil Viktor náhle telefonát a Danielovi se ulevilo.
Adéla má tedy web. Zatím nikdy nedostal odvahu zadat její jméno do vyhledavače, natož pak její stránky číst. Myšlenky letěly zase k ní. Kdyby si dokázal pomoct, kdyby ho někdo uměl zachránit, aby už na tu holku s pihami na nose nemyslel. Pihy jí rašily jenom v létě, což mu připadalo roztomilé a vždycky se na ně těšil a dokonce jí je jednou počítal. Leželi spolu na louce a pozorovali čmeláky.
Je vážně definitivně ztracený?
Sundal si kalhoty, uvařil kafe a díval se zasněně z okna. A úplně zapomněl na to, že chtěl té krásné a jedinečné Janě koupit kytku.
