Janu samotnou překvapilo, jak jí šla práce od ruky. Během dne znovu získala svůj ztracený klid a vyrovnanost. Těžko by na ní někdo poznal, že ji v hloubi srdce něco tíží.
Chvíli se houpe na černé, kožené židli, kterou před časem dostala od Daniela jako dárek k výročí. Už nesnesl pohled na to, jak se celé hodiny hrbí u pracovního stolu, na té tvrdé dřevěné židli od kuchyňského stolu.
Nakonec se zvedne, rozvážně projde celý byt, jestli není přeci jen potřeba něco „douklidit“, až skončí v ložnici. Rozvalí se na prostorné dubové posteli, kterou jim na zakázku vyráběl jeden z jejích přátel ve svém truhlářství. No… známosti se občas hodí. Ušetřili tím několik tisíc.
Ještě stále si nezvykla, že už nemusí hlídat, co která věc stojí. Jako studentka musela neustále šetřit a občas také jedla celý týden jen rohlíky, když „přešvihla“ svůj měsíční rozpočet.
To už je minulost. Dnes vlastní zlatou kreditní kartu k Danově účtu. Sám jí vše v bance zařídil. Ona se ale zdráhá vybrat i tisíc korun a raději celou domácnost financuje takzvaně z vlastní kapsy, za což ji Dan neustále kárá.
Už asi nebude jiná. Je to zkrátka v ní…
Sáhne na noční stolek po rozečtené knize. Ano… strana kde přestala číst je založena vzkazem od Patrika. „Quand vous lui dites? P.“ Tedy v překladu: Už jsi mu to řekla? P.
Ne… Neřekla, ještě se sama nerozhodla, jak se k celé záležitosti postavit. A dokud si nebude jistá, nic Danovi nepoví. Možná by měla opravdu na pár dnů odjet. Ale příští týden přeci letí pracovně do Paříže. I to je skvělá příležitost, jak se na vše podívat trochu zpovzdálí a s nadhledem.
Potká se s Patrikem a při štěstí i Luisou. Vše proberou a až přiletí zpátky, rozhodne se. Má ještě nějaký čas.
Knihu znovu i se vzkazem na papírku zaklapne, natáhne na sebe modré džíny, bílé triko, vlasy rozpustí, obuje se a vyrazí za Danem do galerie. Překvapí ho. Jistě bude mít radost, že nakonec přišla. Vždy se ve svých zájmech a profesích podporovali.
Je jeden z nádherných letních podvečerů, kdy stromy voní ohromujícím způsobem, a vy nevíte, co vás láká víc. Jestli osvěžující jabloně, nebo sladká třešeň…
I když si sebou Jana vzala své tmavě hnědé kožené sáčko, svírá ho stále v levé ruce. Je natolik teplo, že ho zatím nepotřebuje.
Galerie je vzdálena jen kousek od jejich nového domova. Když vchází do „svatyně umění“, všimne si, že se za ní dva muži stojící před vchodem otáčejí. Těší ji to, ale zároveň je na takové chování už zvyklá. Moc dobře si uvědomuje, že její krása je stejně pomíjívá, jako to jaro, které je právě na vrcholu rozpuku.
Zastaví se jen pár kroků od vchodu a očima těká po místnosti. Nikde Dana nevidí. Zato Viktor si jí všiml okažitě a všemožně na ni mává, aby šla za ním. Zábava se zdá být v plném proudu. Viktor vypadá spokojeněji, než kdykoliv jindy. Možná je jim podařilo i něco prodat, napadne Janu.
„No ne, já věděl, že se jednou přijdeš podívat jako obyčejný návštěvník.“ Vyhrkne na ni Viktor nadšeně a málem ji polije červeným vínem. Už má svou hladinku, napadne Janu okamžitě a rázem si není jistá, jestli překvapit Dana byl až tak dobrý nápad.
„Ahoj.“ Pronese Jana chladněji, než by chtěla. „Neviděl jsi Dana? Nemůžu ho najít.“ Snaží se setrvat ve Viktorově společnosti co nejkratší dobu.
„Jó milá zlatá, to deš pozdě. Dan vypadnul už asi před dvouma hodinama a řikal že de domu.“ Divoce rozhodí rukama, takže ji znovu málem polije.
„No, domů očividně nešel, protože já jsem doma do teď byla. Jseš si jistý?“ Jana se snaží o nejpřátelštější tón, kterého je aktuálně schopná.
Viktor se zarazí a jakoby se co nejrychleji snažil vymyslet nějakou nesmyslnou obhajobu proto, že Dan očividně odešel jinam, než řekl. Než se mu ale cokoliv podaří vyslovit, Jana jen mávne rukou na znamení pozdravu, procení mezi zuby něco, jako čau a snaží se z toho šíleného doupěte co nejrychleji zmizet.
Kam mohl jít? Teď večer… A proč vlastně?
Někde blízko žaludku cítí tu známou svírající bolest. Třeba šel domů pěšky… Napadne jí. Musí sama sobě nějak racionálně vysvětlit, že není tam, kde by měl být. Je přece tak krásně, na tom není nic nenormálního. Nejistota a úzkost však v jejím těle přetrvávají.
Daniel se toulá ulicemi, neurčil si žádný konkrétní směr, ani cíl. Potřebuje si jenom utřídit myšlenky v hlavě, protože ze všech rohů na něj číhá nezapomenutelný úsměv Adély, ale už ne té mladé slečny, nýbrž paní malířky Apltauerové. Změnil se nějak, přibylo kolem úst pár vrásek? Neví, nedokáže si na to odpovědět a hryže ho trochu svědomí. Vždyť co mu je do Adély, když žije s krásnou a dokonalou Janou. Ale ta představa, že by se měl setkat s Adélou a domlouvat s ní cokoliv, byť pracovního, ho nesmírně zneklidňuje. Bojí se, aby jí hned neskočil do náruče, bojí se, že ona s ním odmítne mluvit. Bojí se všeho, co se jí týká a zároveň ho láká se s ní po tolika letech vidět. Lidé se mění, ale ta její ryzí povaha se v jádru změnit tolik nemohla a co by se pak stalo? Zase by jí podlehl, zase by čekal, až se někde objeví v baru a bude všem u stolu vyprávět neuvěřitelné historky, a všichni zesmutní, až vstane a neodejde. Ale ne, třeba dospěla v seriózní dámu, která už nechce bavit všechny okolo, když si zrovna dá svých pár decinek vína.
Míjel hodiny. Ukazovaly půl druhé v noci. Uvědomil si, že mu pod tričko vlézá protivný chlad. Musí se otočit a zase vplout do toho krásného přístavu s Janou. Určitě se teď sžírá starostí, kde se zapomněl. Mohl by jí aspoň poslat sms. Prohledal kapsy a zjistil, že mobil opět zapomněl na kuchyňském stole. To si zase vyslechne kázání. Nediví se jí, kdyby se mu ona takhle nevracela, umřel by asi strachy.
Vrací se noční tramvají, zašel až příliš daleko, a nechce se mu tu štreku absolvovat po vlastních nohou. Na patě ho navíc tlačí další puchýř. Kolik z nich ho ještě potrápí, než dostane rozum a přestane Janu mučit svými toulkami? Kéž by si uměl sám poručit. Kéž by se dokázal postavit k problémům jako dospělý chlap. Pořád uhýbá a pořád mu nedochází, že před ničím a nikam neuteče.
V tramvaji sedí dva opilci, několik bezdomovců a zamilovaná velmi mladá dvojice. Také kdysi v noci brázdil Brno ruku v ruce s Adélou, hladil jí její vlasy a snil, že si tuhle nespoutanou dívku jednou vezme za manželku. Utekla mu však nejen z té tramvaje …
Jana už drahnou dobu chodila nervózně od okna ke křeslu. Danielův mobil ležel na stole a on sám se někde ztratil v uličkách velkoměsta. Vzala si prášek na uklidnění, ale stejně jí to nepomohlo.
Ulevilo se jí, až když zarachotil klíč v zámku. Chtěla mu vynadat, vykřičet na něj, jak ji tímhle chováním trápí, ale když se objevil ve dveřích, skočila mu s úlevou kolem krku. Políbil ji jenom na tvář a cpal se do předsíně.
Ten chlad, který z něj cítila, nebyl jen povrchový, ale připadalo jí, jako by se něco zásadního změnilo. Na venek zachovala svůj racionální klid.
