Nazdar rentiére,“ zahalekal Leoš hned, jak je spatřil ve dveřích. Bylo zjevné, že tu s Peťulkou sedí dobrou hodinu. Na stole před ním stála flaška vína, v níž už téměř nic nezbývalo. Leošek totiž trochu bumbal,nebo spíše chlastal. Když už nezvládal ani chodit do práce, nechal se zavřít do Bohnic, tam se trochu srovnal a pak se zase rozpil. A to se opakovalo pořád dokola. Peťulka se vrhla nejprve na Janu a potom i na něj s provoláním: „Nazdar Daníku.“ A zároveň mu poslintala obě tváře. Otřásl se. Aby to zakryl, zalhal nahlas: „Brr, zdá se mi, že je tady dneska nějaká zima.“ Peťulka se bohužel chytila: „To máš pravdu, představ si, že jim včera prasklo topení a pan vedoucí říkal…“ „Peťulko, vynechej podrobnosti,“ skočil jí do řeči Leoš. Jana mu vzala ruce do dlaní a s úsměvem pronesla: „Zimomřivko, vždyť za chvíli bude léto.“ „Kde zůstali ostatní,“ rozhlédl se Daniel ve snaze přeladit na jiné téma, jehož rozvádění by všechny zúčastněné přivedlo do trapných rozpaků. „Znáš to no, Zdeněk odletěl na Haiti, Zuzku bolí zuby,“ objasňovala mi Peťulka. Opět ale nedořekla, protože se na ní Leoš dost výhružně podíval a ona poslušně zmlkla.
Když si vybrali jídlo, šťouchl Daniela značně ovíněný Leoš do ramene: „Tak jak jde život, ty náš rentiére.“
„Jo, děkuju za optání, dobře. Zato ty zase zvolna míříš do Bohnic, co,“ neodpustil si do něj rýpnout.
Jana se zaškaredila, podobné narážky mu zakazovala. Naštěstí vrchní přinesl polévku a mohli se ponořit do jídla. Leoš se opětovně zhluboka napil a poručil si další lahev.
Daniela neuvěřitelně iritoval, protože za každých okolností musel dávat najevo svou závist kvůli tomu, že se Daniel neživil běžným zaměstnáním. Přitom ještě před pár lety vysedával od rána do večera v kanceláři a otravoval se mezi lidmi, kteří budují kariéru a neváhají šplhat po zádech těch druhých. Pak ho ale stihla smutná zpráva o předčasné smrti strýčka ve Švýcarsku, který tam odešel po sametové revoluci. Strýc byl posedlý svou profesí, které se v podstatě obětoval. Vymyslel jakousi chytrou elektronickou krabičku a od té chvíle už pracoval výhradně pro potěšení. Občas se objevil v Čechách, ale s Danielem se moc nestýkali. Když skonal, Daniel zůstal jediným dědicem. A tak ta krabička, jejímuž systému vůbec nerozuměl, ho uživí až do smrti, pokud nebude rozhazovat.
Daniel tenhle svůj absurdní a těžko uvěřitelný příběh nerad vypravoval, ale Janě musel vyklopit narovinu, kde bere peníze na živobytí. A Jana se pak svěřila Peťulce a Peťulka Leošovi a nakonec to věděl celý okruh jejich známých. Nezáviděli mu svobodu, jíž si on cenil nejvíc, ale pouze peníze. Z těch důvodů nedokázali pochopit, proč pomáhá zadarmo v kamarádově galerii, kde pořádá vernisáže a kulturní večery. Cítil se přitom konečně šťastný, a naplněný. A když náhodou potkal své bývalé kolegy, kroutili hlavou nad tím, že se opravdu netouží stát finančním ředitelem nějaké významné instituce. Protože všichni muži moderní doby musí řídit světoznámé podniky, aby je kolem padesátky skolil infarkt. Podobné věci ho ale nikdy nelákaly.
„Na co myslíš,“ stiskla mu Jana ruku a podívala se mu zpříma do očí, protože dojedla a odložila ubrousek na talíř.
