Je stará známá věc, že k větší nezávislosti žen přispěly obě světové války, které je donutily zastoupit bojující muže v továrnách i na poli. Což pokračovalo následně v padesátých letech, kdy komunisté zařídili jesle a nahnali něžné pohlaví k volantům traktorů a k pákám jeřábů. Určitě jsem ráda, že dnes si každá Češka může zvolit povolání podle svého gusta. Nicméně. Když jsem nechtěně líbala ramenem lem vany, jinak řečeno, uklouzla jsem a ošklivě spadla, proklela jsem všechny feministky dvě stě let nazpět. Přitom o osudech výjimečných žen z naší historie tak ráda píšu – třeba jako v knize Utajené životy slavných Češek.
Celá událost by se totiž nestala, kdybych předtím nemalovala chodbu. V domácnosti ovládám všechno včetně kuchyně. Tudíž uvařím i prubířské kameny typu svíčková, leč díky své nešikovnosti jsem se vždycky mužským aktivitám vyhýbala. Jenomže nakonec jsem se v životě nepředpokládaně dopracovala k tomu, že si už s malířským válečkem začínám tykat, stejně jako s různými štětci a barvami. Dokonce jsem v prosinci napravovala část upadlého stropu v rohu pokoje. Díky internetu jsem našla způsob, jenž funguje a vypadá dobře.
Jenomže tentokrát jsem siz toho máchání teleskopickou tyčí a chvilkové nepozornosti potloukla ruku. Bolelo to, jak čert, inu naraženina, poctivě jsem to ledovala a modlila se k Panně Marii. V tom svém minibytě si bohužel nemůžu dovolit, abych něco nechala rozhrabané a nedokončené. Takže jsem si druhý den omotala paži šátkem namočeným v ledové vodě, vzala si prášek na bolest a jako ten největší tvrďák jsem to zvládla.
Když jsem pak běžela králíkům pro seno, jeden zákazník mě upozornil: „Máte kolem lokte barvu.“ Odpověděla jsem mu: „No, malovala jsem.“ „Aspoň jste pracovitá,“ ocenil mě s úsměvem. Fajn. A já si uvědomila, že je to vlastně hrozně špatně.
Protože jsem podobné věci nikdy dělat nechtěla. Ostatně nemám žádné zkušenosti. A řeším vše metodou – najdu řadu návodů, z nichž logicky vytvořím nějakou mutaci, kterou vyzkouším. Pyšná na to ale nejsem, neboť se v té domácnosti stále vidím spíš u sporáku, než abych si hrála na řemeslníka. Mimochodem vrtačky se bojím, tu pro jistotu nechávám ve skříni. V hobbymarketu ostatně prodávají všelijaká lepidla a zatím jsem ty drobnosti prostě tímto způsobem vyřešila. A držím si proto palce, že i v garnýži ta dřevěná konzole bude držet jak přibitá. A když se to nepodaří, zkusím holt jiné pojivo.
Každopádně mě to stejně štve, ačkoliv mám radost, že moje chodba svítí novotou, oprava ve stropě drží a přelakované kachličky taky. Jenom si v tom hobbymarketu vedle těch pánů v montérkách přijdu většinou nepatřičně. Ale naštěstí v tom nejsem sama. Minule mě dvě slečny menšího vzrůstu žádaly, abych jim z té nejvyšší police podala štětce. Napadlo mě okamžitě – asi taky budou krášlit zdi. Třeba se stěhují do nového podnájmu. Třeba. O kousek dál se pro změnu jedna paní radila s prodavačem.
Mně v tu chvíli běželo hlavou, jestli jsme to my ženy s tou emancipací prostě nějak nepřehnaly. Jestli bychom neměly spíš oblékat krajkové rukavičky namísto těch pracovních.
Právě o složitém životě žen v minulých staletích a jejich cestě k nezávislosti si můžeme popovídat osobně. Podívejte se na mou nabídku přednášek v sekci Besedy pro veřejnost a seniory.
Publikováno na Blogosvet.cz: Jestli se to s emancipací trochu nepřehnalo.
