Autor napíše článek, což ho stojí dost práce. Když je dílo hotovo, jde na veřejnost. Čtenář se seznámí s obsahem, možná zareaguje v diskusi a tím to končí. Pro řadu institucí přístupnost článků na internetu však znamená příležitost si je bez skrupulí vzít a nakládat s nimi dle libosti. V praxi to vypadá tak, že si kdosi vyloví příslušný text. Bez toho, aniž by informoval autora, aniž by respektoval původní místo publikace, si milý článek zkrátí, přepůlí, prostě udělá s ním, co chce. Posléze jej bez váhání otiskne. Mně osobně se to stalo mnohokrát a přišla jsem na to samozřejmě ex post a náhodou. Vždycky mě to samozřejmě dopálí, protože to považuji za nehoráznost, kterou by si slušný jedinec neměl dovolit. Jenomže slušní jedinci v mé milované vlasti evidentně vymírají.
Zrovna dneska jsem něco hledala na Googlu a ejhle, vykoukl na mě můj vlastní článek, který prosím pěkně vyšel na straně jedenáct v Černovírské ročence vydané Komisí městské části č. 1 Černovír –Hradisko (klikněte) před třemi roky. Zcela mě šokuje, že se k něčemu takovému propůjčili lidé představující autoritu městské části v městě Olomouci. Ano, v úvodníku je zmíněna Klára Bresslerová, pod tímto jménem jsem vedla na Idnesu blog (už mě tam ale nenajdete), nicméně to je skutečně neopravňovalo k tomu, si dělat, co se jim zlíbí. Ještě ke všemu to zveřejnili s chybami, které jsem tam měla. Správný postup by byl – kontaktovat mě, vyžádat souhlas a ještě uvést zdroj. Zřejmě moc složité.
Vím, že s tím nic nenadělám, vím, že to nezměním. Já osobně jsem se právě z výše uvedených důvodů publikaci na internetu výrazně omezila. Nicméně, pokud někdy narazíte na článek podivně zkrácený, zavánějící levotou, pošlete autorovi vzkaz na mail, určitě mu tím uděláte dobrou službu. Za všechny tímto děkuji!
Nejde mi o peníze, jde mi o princip. Myslím, že by nikomu neupadla ruka, pokud by mi alespoň sdělil do mailu, že jaksi někde bude uveřejněn můj text.
„Každej chlap je ješitnej,“ tvrdí můj kamarád MUDr. Vašek Gruber (letos vydává dva romány v nakl. Moba a jeden v nakl. Akcent). Jde o to, co ješitností chápeme, ale třeba já si ješitně myslím anebo jenom namlouvám?), že mě nelze ukrást, aniž by mě podle (svébytného a někdy diskutabilního) stylu nepoznali. A pokud mě poznají, mně to ke štěstí stačí, druhý honorář nepotřebuji.