Další ukázka z knihy „Moje milované tchyně a já“. Tentokrát jde o povídku ‚Disidentská Liduška‘. Zbývá už jen deset dnů k vybrání celkové částky. Knihu můžete stále podpořit a předplatit si ji na www.knizni-starter.cz.
….
Bohužel pro nás si však tchán ani ne rok po rozvodu přivedl do rodiny nový model, tedy poněkud mladší, ale o to výživnější. Čtyřicetiletá Lída Horáková se totiž vyznačovala neuvěřitelnou leností a přitom neváhala každému svému dítěti dopřát luxus vlastního otce.
Její smutný příběh začal už v horkém červenci roku 1989, kdy nastoupila do slavného podniku Restaurace a Jídelny. Během prvního měsíce pochopila, že tady bude muset skutečně pracovat a proto napřela síly a vyběhala si částečný invalidní důchod. Povedlo se a ona mohla zasednout ve vrátnici v centrále firmy. S úspěchem se tohoto místa drží dodnes, až na drobné přestávky vyplněné mateřskou dovolenou.
Lída si svůj mizerný příjem potřebovala pochopitelně vylepšit. Dařilo se jí to hlavně uzavíráním více či méně výhodných sňatků, z nichž jí vždycky zůstal nějaký majetek a především pak zajímavé alimenty, nad jejichž výší její bývalí partneři mnohdy hořce zaplakali. Ovšem některé ženy si to umí docela pohodlně zařídit a Lída v tomto směru vynikala.
Ani ne za rok a půl po seznámení s opuštěným tchánem mu snaživě povila dceru Simonku a tím vstoupila natrvalo do naší rodiny. Navíc tchán, příznivec staré školy, se s ní hnal ochotně a rychle k oltáři a tím si to nevěsta doslova pojistila po všech stránkách.
Svatby jsem se nezúčastnila, vyslala jsem na ni jen svého muže Pavla a Lídě jsem se nadále obratně vyhýbala. Nestálo mě to ani příliš úsilí, protože v péči o malou Simonku vypomáhaly starší děti, čili jsem se nemusela vůbec angažovat. Pouze Pavel občas zaskočil svého otce navštívit, i když stále raději zůstával v ústraní v duchu hesla, že jednu čarodějnici už má a to vlastní matku.
Lída si uměla získat pozornost lidí a rovněž je dokázala báječně zapojit do svých plánů. Tím pádem se jí podařilo zaujmout i mého Pavla prohlášením, že nám na týden v létě zapůjčí hausbót, který zdědila po svém otci. Nejednalo se v žádném případě o projev dobré vůle, neboť za tuto službu očekávala výpomoc s úklidem lodě. Pavla doslova tou vidinou týdne na vodě nadchla. Mě už poněkud méně, neboť jsem o Lídiných pracovních návycích a schopnostech tušila své, a navíc jsem se s ní opravdu nechtěla sbližovat. S tímto odmítavým postojem jsem ale hodně narazila.
„Myslím, že nastal ten správný čas se s ní spřátelit,“ podotkl Pavel a dodal,“ Simonce je už rok a půl, měli bychom s nimi udržovat nějaký pravidelnější kontakt…“
„Simonka je mi upřímně ukradená, stejně to zase dopadne…“
„Nesejčkuj,“ napomenul mě Pavel a já nakonec musela ustoupit.
A tak jsme v ono osudné nedělní ráno vstali v sedm hodin, abychom se vydali směrem na Slapy vybaveni přesnými instrukcemi od tchána.
V autě jsem si plně uvědomila, že z této šlamastyky se tentokrát nevyvléknu.
„Abych se přiznala, vůbec se na tu ženskou netěším,“ pronesla jsem poněkud tragicky, když jsme míjeli ceduli Praha přeškrtnuto.
„Neboj, to bude dobrý, vždyť má i kladné stránky,“ přesvědčoval mě Pavel.
„Nějak jsem si jich nestačila povšimnout,“ řekla jsem trochu výsměšně.
„Nech toho…, prosím, je to manželka mého otce… Jo ale… Jak bych ti to řekl…Jenom se nediv, pokud mi bude sahat do rozkroku a na zadek,“ upozornil mě.
„Co? To myslíš vážně, nebo si děláš legraci?“
Bohužel pro nás si však tchán ani ne rok po rozvodu přivedl do rodiny nový model, tedy poněkud mladší, ale o to výživnější. Čtyřicetiletá Lída Horáková se totiž vyznačovala neuvěřitelnou leností a přitom neváhala každému svému dítěti dopřát luxus vlastního otce.
Její smutný příběh začal už v horkém červenci roku 1989, kdy nastoupila do slavného podniku Restaurace a Jídelny. Během prvního měsíce pochopila, že tady bude muset skutečně pracovat a proto napřela síly a vyběhala si částečný invalidní důchod. Povedlo se a ona mohla zasednout ve vrátnici v centrále firmy. S úspěchem se tohoto místa drží dodnes, až na drobné přestávky vyplněné mateřskou dovolenou.
Lída si svůj mizerný příjem potřebovala pochopitelně vylepšit. Dařilo se jí to hlavně uzavíráním více či méně výhodných sňatků, z nichž jí vždycky zůstal nějaký majetek a především pak zajímavé alimenty, nad jejichž výší její bývalí partneři mnohdy hořce zaplakali. Ovšem některé ženy si to umí docela pohodlně zařídit a Lída v tomto směru vynikala.
Ani ne za rok a půl po seznámení s opuštěným tchánem mu snaživě povila dceru Simonku a tím vstoupila natrvalo do naší rodiny. Navíc tchán, příznivec staré školy, se s ní hnal ochotně a rychle k oltáři a tím si to nevěsta doslova pojistila po všech stránkách.
Svatby jsem se nezúčastnila, vyslala jsem na ni jen svého muže Pavla a Lídě jsem se nadále obratně vyhýbala. Nestálo mě to ani příliš úsilí, protože v péči o malou Simonku vypomáhaly starší děti, čili jsem se nemusela vůbec angažovat. Pouze Pavel občas zaskočil svého otce navštívit, i když stále raději zůstával v ústraní v duchu hesla, že jednu čarodějnici už má a to vlastní matku.
Lída si uměla získat pozornost lidí a rovněž je dokázala báječně zapojit do svých plánů. Tím pádem se jí podařilo zaujmout i mého Pavla prohlášením, že nám na týden v létě zapůjčí hausbót, který zdědila po svém otci. Nejednalo se v žádném případě o projev dobré vůle, neboť za tuto službu očekávala výpomoc s úklidem lodě. Pavla doslova tou vidinou týdne na vodě nadchla. Mě už poněkud méně, neboť jsem o Lídiných pracovních návycích a schopnostech tušila své, a navíc jsem se s ní opravdu nechtěla sbližovat. S tímto odmítavým postojem jsem ale hodně narazila.
„Myslím, že nastal ten správný čas se s ní spřátelit,“ podotkl Pavel a dodal,“ Simonce je už rok a půl, měli bychom s nimi udržovat nějaký pravidelnější kontakt…“
„Simonka je mi upřímně ukradená, stejně to zase dopadne…“
„Nesejčkuj,“ napomenul mě Pavel a já nakonec musela ustoupit.
A tak jsme v ono osudné nedělní ráno vstali v sedm hodin, abychom se vydali směrem na Slapy vybaveni přesnými instrukcemi od tchána.
V autě jsem si plně uvědomila, že z této šlamastyky se tentokrát nevyvléknu.
„Abych se přiznala, vůbec se na tu ženskou netěším,“ pronesla jsem poněkud tragicky, když jsme míjeli ceduli Praha přeškrtnuto.
„Neboj, to bude dobrý, vždyť má i kladné stránky,“ přesvědčoval mě Pavel.
„Nějak jsem si jich nestačila povšimnout,“ řekla jsem trochu výsměšně.
„Nech toho…, prosím, je to manželka mého otce… Jo ale… Jak bych ti to řekl…Jenom se nediv, pokud mi bude sahat do rozkroku a na zadek,“ upozornil mě.
„Co? To myslíš vážně, nebo si děláš legraci?“…
Pokračování najdete v knize Moje milované tchyně a já.
