Minulý pátek jsem se vrátila z pobytu, který připravilo sdružení Audabiac pro děti z dětských domovů. Vedla jsem na něm novinářskou dílnu a předtím jsem byla pro změnu na letním táboře. Musím říct, že jsem si při této práci krásně vyčistila hlavu, bohužel o to zvláštnější věci na mě čekaly doma. Během mé nepřítomnosti mi přišla poštou čokoláda s adresou napsanou mužskou rukou, ale kromě pochutiny v obálce chybělo jakékoliv vysvětlení, resp. jméno toho, kdo ji odeslal. Zvláštní dárek, který je pro mě spojen s určitou záhadou.
Umínila jsem si, že si teď konečně udělám pár dnů volna, ale zase jsem v jednom kole. Stala se totiž další a mnohem divnější věc než ona anonymní zásilka. Instituce, které jsem důvěřovala a s níž jsem i úspěšně spolupracovala, mě navzdory platné smlouvě a podané ruce, podrazila takovým způsobem, že mi je z toho zle ještě doteď. Vyplývá z toho pro mě jediné a to hledat si nového nakladatele. V první hodině, co mi ten „krásný a milý mail“ přišel, jsem uvažovala, že se na celé psaní vykašlu, ale pak jsem si vzpomněla na své čtenáře, s nimiž se setkávám a zaťala jsem zuby, že musím jít dál.
Začala jsem také koketovat s myšlenkou, že si domluvím pro svou třetí knihu větší distribuci, jednám s několika firmami a uvidím, jak to dopadne. Mám ale momentálně hodně smutnou náladu, protože mám pocit, že se v naší společnosti nefér jednání stalo normou. Být slušný je pro některé jedince a organizace zastaralý přežitek. Jenomže já se slušná snažím být za všech okolností a to je asi také mé mínus. Přesto doufám, že v naší společnosti ještě existuje stále dost solidních lidí i firem, a já budu mít takové štěstí, že je potkám a navážu s nimi oboustranně přínosnou spolupráci. Možná se tím dopouštím myšlenkové naivity, ale ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední. A zatím si ji odmítám nechat vzít.
