Tak jsme to přežili, patetické moderátory v televizi, demonstrace i projevy připomínající pětadvacet let od revolučního zvonění klíči. Internet zaplavily tuny sentimentálních vzpomínek a rozprav, zda památného sedmnáctého listopadu tekla krev, nebo jen kapala.
Já jsem si předem zakázala vzpomínat, protože se trochu stydím za svou tehdejší naivitu, kdy většina mých představ a nadějí dávno vzala za své. Nelibuji si v násilí, ale tehdy jsem nechápala, proč ti největší lotři nevisí na lucernách a ve vězeních nesedí ti, kteří škodili svým spoluobčanům. Dnes už vím, proč se to nestalo, ono by totiž zřejmě moc lidí na svobodě nezůstalo. A kdo by podnikal a vytvářel ty pravé ekonomické i kulturní hodnoty?
Když přesto zabrousím ve své paměti do roku 89, vybavím si, v jakém stavu se v lednu vrátil můj otec domů z demonstrace. Měl zlomenou ruku a vyprávěl nám, jak kličkoval před nějakým tajným. Druhý den pak spolužačka Helena ve škole vyprávěla, že její statečný tatíček zasahoval proti antisocialistickým živlům vodním dělem. A já stejně statečně musela držet pusu, jinak bych na naši rodinu seslala pohromu. Soudružka třídní, velmi uvědomělá a stranicky zběhlá, by si to totiž pro sebe rozhodně nenechala.
Vybavuji si také listopadovou demonstraci na Letné, kdy mrzlo až praštělo, a moje tehdy pětiletá sestra byla nabalená jako tučňák. Kousek od nás zimničně přešlapoval skvělý herec Vladimír Ráž. Ano, tehdy jsme přímo cítili vzájemné propojení, hodně se diskutovalo a celý ten revoluční kvas se promítl i v samotném vyučování. U nás ve třídě to bylo poněkud složitější. Rodiče mnohých mých spolužáků vykonávali zvláštní povolání, prostě tatínkem milicionářem to nekončilo, ale pokračovalo přes profesora na VUMLu až po důstojníka socialistické armády. Naštěstí to odvál čas.
Zůstala však určitá hořkost. Páral to vystihl ve svých románech naprosto přesně. Stačí získat moc i peníze a lid se uctivě klaní. Navíc dnes už téměř každý druhý o sobě tvrdí, že byl velký disident. Osobně mi to připadá jako urážka, zvláště když to kupříkladu o sobě vykládá jinak famózní textař, který údajně bojoval s režimem tím, že hrál falešně karty a přijímal černé sázky. A novináři, asi už úplně otupělí, s ním velmi rádi dělají na toto téma rozhovory. Nikdy však nepadne slovo o tom, že podobné chování odporuje zákonům každé slušné demokratické společnosti.
Jenomže jestli nakonec celý ten sametový čas nebyl pouhou nepoctivou hrou, při níž došlo k předem domluvenému předání moci.
Když totiž uvažuji nad rolí Václava Havla, nevím, co si myslet a zároveň ho nechci očerňovat. Vždyť jeho Asanaci jsem poprvé slyšela asi jako dvanáctiletá díky rádiu Svobodná Evropa, a tenkrát mě jeho drama okouzlilo.
Každopádně od té doby, co jsem strávila v roce 1997 zhruba tři měsíce jako zaměstnanec SPH, a dostala se přímo do hradního dění, jsou mé pocity konstantně rozporuplné. Kdyby lidé totiž tušili, co se tam dělo, asi by je to šokovalo. Svým podpisem jsem však potvrdila mlčenlivost, jejíž lhůtu jsem pozapomněla, a tak třeba za pár let budu moci povědět více.
Na druhou stranu, proč se pitvat v něčem, co nelze zvrátit ani změnit. Bohužel co často zůstává, je kolektivní pocit hořkosti. A v něm jsme nějak ustrnuli.
Včerejší oslavy mi proto vnutily naléhavou otázku. Co jsme to za národ, který oslavuje existence, o jejich morálce lze přinejmenším pochybovat a o jejichž cti i upřímnosti by se dalo dlouze polemizovat.
Ne, svět rozhodně není černobílý a autor by se měl spíše držet svých knih a k politice se nevyjadřovat. Přesto jsem chtěla k tomuto zároveň šťastnému i nešťastnému výročí několik řádek napsat. Protože ať se děje cokoliv, vím jednu důležitou věc, ten pocit strachu a všudypřítomné totalitní stísněnosti jsem už po listopadu nikdy nezažila, a za to jsem vděčná.
Martina Bittnerová, 18. 11. 2014
