„Paní Nováková,“ chvatně jsem zaklepala na naši domovnici.
Zevnitř bytu se ozvalo: „Jó, už jdu.“
ˇÁ, dobrý den,“ řekla mi naprosto klidně.
„Prosím vás, tady se někde něco pálí. Mám v bytě hrozný smrad a prostupuje to celým barákem.“
„Ach jo, to bude ten Šmerda.“
„Šmerda,“ zopakovala jsem.„To je váš novej partajník na patře. Nastěhoval se před týdnem…“
„Aha, to jsem zrovna byla pryč. A ještě jsem ho ani nepotkala.“
„To buďte ráda.“
„Proboha, ale z čeho se bere ten otřesný štiplavý zápach? Co v tý kuchyni dělá?“
„Cínový vojáčky,“ odpověděla mi Nováková s jasnou ironií v hlase.
„Cože?“
„Jo, von je sbírá a vyrábí. Na kšeft.“
„Kristepane. Snad odtud brzy vypadne.“
„Asi těžko, koupil si družstevní podíl,“ konstatovala. „Manžel už se mu snažil domluvit, ale s ním není vůbec rozumná řeč.“
„Takže debil?“
„Vzhledem ke svý funkci to tvrdit nemůžu, ale… No… řekla jste to za mě. A to si představte, že má syna. To musel být…“
„Chudák,“ skočila jsem jí do řeči.
„A proč to vlastně tak zapáchá, “ zajímalo mě.
„Manžel to študoval na internetu a prý do toho asi lije olovo a v těch formičkách navíc zůstávají zbytky všelijakejch sajrajtů. A jak se to zahřívá, smrdí to jak bolavá noha,“ vysvětlila mi.
„Nechápu, proč si nenajme nějakou dílnu?“
„Proč? No prachy… Tihle panáci vždycky šetří…“
„Nemůže mu to družstvo zatrhnout?“
„Uvidíme,“ neutrálně zareagovala Nováková.
„A nezlobte se, já teď potřebuju prát,“ ukončila hovor.
Poděkovala jsem jí a vydala se zpátky do našeho třetího patra s náladou tak černou, že bych ji neuměla ani popsat.
V našem klidném domě se totiž usídlil vetřelec. Na chodbě jsem si přečetla jeho jméno. Ing. Leopold Šmerda, CSc. Skvělo se na úhledné zlaté vizitce.
Za dva dny mě o půl sedmé ráno vzbudil naléhavý zvonek. Kdyby ho ten dotyčný stiskl jednou, ale znělo to jako siréna první středu v měsíci. Nejprve jsem se lekla, co se stalo. Hoří? Sousedé totiž obvykle jen něžně zaťukají. Tenhle zvukový uragán jsem tu za těch pět let ještě nezažila.
Rozespalá jsem se došourala ke dveřím. Za nimi stál vysoký chlap se špičatým nosem a pichlavýma očima.
„Snad byste se mohla slušně oblíknout, ne,“ prohodil směrem k mé noční košili.
„Milý pane, nevím, kdo jste a ráčil jste mě vzbudit,“ pronesla jsem ostře.
Nenechal se zastrašit: „Jsem váš nový soused, inženýr Šmerda. A tímto vás upozorňuji, že neustále trousíte po chodbě seno. A ukázal směrem na rohožku, kde se mi usídlilo několik stébel.
„A co? To se zamete,“ namítla jsem logicky.
„Osobo, já si zakládám ve své domácnosti na pořádku. Kvůli vaší liknavosti si to tahám domů. Nebudu pětkrát denně uklízet,“ vrazil mi dvě stébélka před nos. „Tyto jsem našel dnes u svého botníku,“ zahřměl.
„Prosím vás, abyste se nepo…“ Zabouchla jsem mu před nosem.
Tohle vážně nemůžu nazvat všedním rušením klidu, napadlo mě, to je totální hardcore. A teď jak to vyřešit. Zabarikádovat se? Nevycházet ven?
Jenomže ten otřesný chlap se mi připomněl ještě týž večer. Zaslechla jsem ho z chodby řvát na nebohou paní Řehořovou. Vytýkal jí, že se její osmiletá dvojčata nahlas smějí a dupou.
„Pane Šmerdo, ale jsou to přece děti,“ upozorňovala ho marně.
„Děti! Můj syn by si nikdy nic podobného nedovolil. Protože já jsem ho na rozdíl od vás vychovával jako řádného člověka.“
„Dejte nám pokoj a starejte se o sebe, vpadl do toho mužský baryton a vzápětí se ozval známý zvuk dveří…
x
Byl krásný slunečný den. Paprsky se draly dovnitř mé garsonky. Vyšla jsem na balkon, abych svému králíčkovi natrhala čerstvou mátu. Ale málem jsem omdlela. Smrad, ještě štiplavější, ještě odpornější než předtím. Podobně jsem si představovala odér v chemické továrně.
Vyburcovala jsem v sobě veškeré síly s tím, že tentokrát to Šmerdovi neprojde.
Zazvonila jsem asi desetkrát a už jsem chtěla začít nadávat, když jsem si uvědomila, že mi otevřel docela sympatický kluk s poněkud plachým výrazem. Šmerdův syn?
„Dobrý den, prosím vás, ten zápach, co jde od vás, to se nedá už vydržet,“ pravila jsem energicky.
O dva kroky ustoupil.
„No, on táta lije formy.“ A v jeho tváři svitlo něco, co jsem tehdy nedokázala pojmenovat, jakási směs studu, že se musí omlouvat za někoho, kdo ho pořád dusí.
„Potřebuju s ním mluvit.“
„Teď nemůže.“
Odkudsi z kuchyně se ozval hrom: „Leo, kdo to je.“
„Nějaká … nějaká slečna.“
„Co chce?“
„Stěžuje si na zápach.“
„Počkej, to je ta s tím senem, že jo… Ta si má co stěžovat, mrcha.“
A Leovi zčervenaly tváře. „Promiňte, táta je do těch vojáčků celej zapálenej, to on pak používá ostřejší výrazy.“
„Hlavně, aby nám nepodpálil barák,“ sdělila jsem mu jedovatě a šla hledat domovnici.
Na dvoře pila kafe u kovového stolku a háčkovala dečku.
„Paní Nováková, ten Šmerda se nás rozhodl otrávit. Dneska mě z toho bolí vyloženě hlava. Já přece kvůli němu nebudu jíst prášky.“
„Ach jo… No, to bude tím, že se v pátek chystá na nějakou výstavu do Mnichova. A snad toho má hodně a musí to dokončit.“
„Ale kdo to má snášet.“
„To mi povídejte… Když už jste tu, posaďte se. Něco vám musím…“
„Copak,“ vyzvídala jsem.
„Napsal na vás stížnost na družstvo, taky na dvojčata paní Řehořové, na mě i na Čížovou z druhého, protože si prý pouští hlasitě seriály.“
„Prosím, to se mi snad zdá.“
„Nezdá! Nezdá,“ zopakovala. „A to si představte, Čížová s ním chodila na gympl.“
„Ježišmarjá. A jak se tam choval?“
„Otřesně.“
„Všímáte si, on si stěžuje vlastně jen na ženské,“ uvědomila jsem si.
„To jo, před chlapy má aspoň trochu respektu. Ale ženské nenávidí, protože ho před pětadvaceti lety opustila manželka.“
„Ta si s ním asi vytrpěla,“ vyslovila jsem myšlenku, která určitě napadla i Novákovou.
Hned mě v ní utvrdila:
„Jo, prej ji třeba honil po zahradě se sekerou v ruce, protože připálila svíčkovou k obědu, jindy ji nutil jíst ohryzek z jablka, aby se zbytečně neplýtvalo.“
„Obdivuju, že z toho nezdrhla týden po svatbě,“ divila jsem se.
„No, růžový to nebylo. Jednou, když kluka odvedla do školky, pokusila se o sebevraždu. V léčebně si ale našla nějakýho pána a pak se s ním odstěhovala do Ostravy.“
„Tudíž Šmerda to neustál, protože mu utekla s chlapem… zasáhla jeho ego,“ rozvíjela jsem svou teorii.
„Přesně tak. Kluka jí ale nedal. Takže malej se té tortury nezbavil.“
„Proč nikdo nezasáhl. Třeba úřady?“
„Tenkrát se tím asi nikdo nezabýval. Nezapomeňte. Šmerda byl do 89 předseda SSM a zároveň leštil knoflíky papalášům na ÚV. Lidi se ho báli i po revoluci. Ale on odtud někdy v devadesátým druhým zmizel do Ústí, protože si ho někteří mocní pamatovali a chtěli mu to osladit,“ vylíčila jeho kádrovou historii.
„A teď se nám sem do Teplic tenhle poklad, co nesnáší ženské, vrátil. Ještě s dementním kovovým vojskem,“ ulevila jsem si.
„Stejně má semeno zaklíněný v mozku. Já tyhle zahořklý znám,“ zhodnotila to zkušeně.
Vyprskla jsem smíchy, protože podobně rigidního chlapa jsem si nedokázala představit ani na rande, natož při sexu v posteli. Takoví se totiž rozmnožují jen dělením a svět by spíš ocenil, kdyby se nerozmnožovali vůbec.
Doma jsem si schválně pustila skladbu Tin soldier od Small faces s P. P. Arnold, která do ní nádherně křičí. Osolila jsem to co nejvíc, aby si to mohl pan inženýr vychutnat. Za minutu už na mě zvonil jak o život.
„Vy jste se zbláznila,“ uhodil na mě bez pozdravu.
„Nezbláznila, pouštím vám k práci stylovou píseň Tin soldier.“
„Hééééé,“ vypadlo z něj. Jasně, on spíš rozumí „kartínky z Maskvy“.
„To je česky cínový vojáček,“ přeložila jsem mu. „A mimochodem ta písnička vypráví o muži, který touží po lásce, je zranitelný a prahne po tom, aby ho svět přijal jako dospělého. Možná byste se z toho textu mohl třeba poučit, hlavně směrem ke svém synovi.“
„Cooo?,“ zařval výhružně.
„Chápu, vy tomu asi nemůžete rozumět,“ plácla jsem s tím největším cynismem, jehož jsem v tu chvíli byla schopna.
Udělal nečekaný výpad proti mně, ale zareagovala jsem natolik hbitě, že jeho pravačka vrazila tupě do zárubně. V tom okamžiku jsem za ním totiž zamykala.
„Ještě jednou a volám policii,“ zařvala jsem pro změnu já. A dušička se ve mně přitom klepala. Moji rodiče byli taky magoři, ale tohle? Někdo ho přece musí zastavit. Přece se to nebude stupňovat dál?
Ve čtvrtek se na domovní nástěnce objevil německý plakát zvoucí na velkou výstavu cínových vojáčků. „Unser lieber Freund Leopold Smerda,“ stálo tam. Jasně, on je vážně lieber, ale dokážu si představit, že coby zdatný manipulátor před nimi hraje divadýlko vášnivého sběratele, plácá se s nimi po zádech a nadšeně se fotí. Hlavně, když mu z toho plyne prospěch. Tihle manipulátoři používají obdobné komunikační metody.
X
V pátek o půl šesté ráno se z chodby ozvaly zvuky připomínající válcování plechu. Šmerda stěhoval svůj cínový pluk do Octavie.
„To musí přitom vzbudit celý barák? Nemůže aspoň jednou brát ohledy? Ne, ten exot musí dát všem najevo, že Němci, kteří fakt netuší, co je ve skutečnosti zač, ho pozvali coby zlatý hřeb své akce. Co jim tam ale bude povídat. Citovat rusky z románu Jak se kalila ocel ?
Každopádně na 24 hodin se vrátí do naší domovní oázy mizející pohoda. 24 hodin si vychutnáme bez Šmerdy.
„Dobrý den,“ vrazil do mě nechtěně Šmerda mladší a velmi ostýchavě se na mě podíval.
„Dobrý den, co vy tady a na prahu víkendu?“
„Táta vždycky chce, abych mu hlídal byt, protože….“
„To tam skrývá takový vzácnosti,“ zeptala jsem se drze.
„Vlastně docela jo…Zkrátka na tom trvá…,“ objasnil mi rodinnou dynamiku, kterou jsem dávno pochopila sama.
„Nechcete hlídat ode mě. Mám doma víno a taky něco k jídlu,“ navrhla jsem.
„Ale ano. Proč ne?“
„Jsem Tereza,“ napřáhla jsem pravačku.
„Ahoj, jsem Leo.“
Když jsem hosta nasytila a napojila. Nedalo mi to, abych se nezeptala.
„Prosím tě, jaký ty jsi měl s tím člověkem dětství.“
„No, táta mě třeba denně vyzvedával autobusem ve škole a to vydrželo až do sedmé třídy.“ A hleděl přitom zahanbeně do dlaní. Jako by se bál, že když se mu podívám do očí, spatřím jeho dětský strach.
Ale on pokračoval: „ Ještě v osmnácti jsem nesměl ani večer do kina, na vysoký jsem si o nějakých party mohl nechat zdát. A nejhorší bylo, že jsem třeba s tátou čekal v pět ráno na vlakáči, protože jsem ho musel povinně následovat na túru, zatímco se spolužáci zrovna vraceli z diskotéky.“
„To bylo strašně trýznivý, ne.“ Pouze lehce přikývl.
Mlčel. V té své stydlivosti vůbec dost času promlčel.
A tohle udělá fanaticky kontrolující otec z dospělého chlapa?
Ale jinak se Leo choval příjemně, jemně a laskavě. Za ten jeden obyčejný den jsme se sblížili. Tak nějak krásně, tajemně, čistě. Vznikalo mezi námi něco hezkého. A svěřili jsme si, že to oba cítíme stejně. Málokdy se člověku stává, že takhle rychle zapadne do duše druhého.
Přerušilo to až zavrčení esemesky.
„Táta vyráží na cestu,“ zrovna mi píše.
„Hm, to se vrátí až v noci, ne?“
„Víš, já raději půjdu. Musím tam ještě uklidit a tak.“
„Dobře, a uvidíme se?“
„Jasně, moc bych chtěl.“
„Fajn, já ti nějak zavolám, až budu vědět svůj program,“ navrhla jsem, protože jsem tušila, že to musím postrčit já.
„Prima,“ souhlasil.
Sakra, to přece není vůbec můj styl? Mám někomu iniciativně telefonovat? Vždyť musím sama nasbírat hodně odvahy, abych se k tomu vůbec přinutila.
Nakonec jsem vytočila číslo:
„Šmerda,“ ozvalo se.
„Tady Tereza.“
„Ježíš, to jsi ty, jak jak jak … to, že jsem si neuložil tvoje číslo?“
„To já nevím a je to jedno. Volám, abychom se tedy domluvili.“
„Jas, jasně,“ koktal, „já se s tebou vidět určitě chci. Ale táta říkal, že bude ode mě jeden den něco potře… potřebovat… Ale to bude fakt jen na den. To se zvládne. Jak to jak to, že nemám to číslo uložený…, “ vracel se k nesmyslnému pseudoproblému.
„To je vážně tvoje věc a možná i o něčem svědčí,“ pověděla jsem upřímně.
„No, já se s s tátou domluvím. Večer.“
„Podívej se, to je na tobě“ A zavěsila jsem.
Nečekala jsem žádné zázraky, ale…Žádná stopa po vzájemné vřelosti, žádná racionální domluva, nýbrž člověk naprosto utopený ve zmatku. Připomnělo mi to reakci dítěte, které někdo nachytá při krádeži třešní.
A milý Leo, s nímž nám bylo tak krásně, se už neozval. Pochopila jsem, že asi není zbabělec z principu. Jen člověk, jehož od mala otec učil, že když udělá chybu, přijde trest. A proto raději zmizel, jako kdyby se mnou v životě nemluvil, jako by mě v životě neobjímal.
Rozebrala jsem si to ze všech stran, hlava to pochopila, ale ty pocity? Pocity zaostávaly, protože přece se tak nemůže žádný dospělý chovat?
Sešla jsem se v kavárně s kamarádkou Álou, abychom to probraly. Ála se živila kraniosakrální terapií a měla skvělý vhled do lidské duše.
„Víš, on to nedal. On se vyděsil vlastní chyby, vyděsil se toho přiblížení. To není vůbec tvoje téma,“ snažila se mě uklidnit.
„Dobře, tomu rozumím, ale proč mě neposlal aspoň do háje. Tím by vyjádřil nějaký postoj.“
„Protože základní jednotkou jeho života se stal strach a touha všechno kontrolovat… Nelze to oddělit od faktu, že vyrůstal od osmi let s naprosto emočně vyhaslým otcem.“
„Ale já si neumím vůbec představit, jak někoho dokáže paralyzovat, nebo zablokovat strach natolik, aby ani neodpověděl na zprávu, prostě se tiše vypařil… Mně to přijde hanebné a neslušné,“ namítla jsem.
„Překvapím tě, ale podobných lidí mezi námi běhá hodně. Zkrátka si nezpracovali vlastní programy zaseté v dětství a dovede je to až k tomu, že jsou jednoho krásného dne akorát za totální pitomce, “ konstatovala.
„Hm, ale já jsem si třeba ty nemocné vzorce u sebe už přepsala,“ uvědomila jsem si.
„No právě… Ne všichni ale dosáhli tvé úrovně… Mimochodem přečti si něco o ghostingu. Jde o fenomén současnosti a ty sis ho právě vyzkoušela na vlastní kůži.“
„Určitě bych se bez toho obešla.“
„Věřím, ale člověk se pořád učí,“ uzavřela téma.
Učí, učí… Ale chlapům se budu raději vyhýbat…. . Letělo mi hlavou… Až se ze mě stane druhý zahořklý a zlý Šmerda. Otřásla jsem se. Protože tohle prostě se svou povahou nikdy nedopustím.
x
Poslední srpnový víkend starého Šmerdu inspiroval k tomu, aby vyzkoušel nějaké nové barvičky a technologie, o nichž řval cosi komusi do telefonu. Protože zatímco my jsme museli doma podle jeho názoru tiše našlapovat, on u každého hovoru křičel natolik, až jsem mu rozuměla každé slovo.
Domem se opět začal linout neuvěřitelný smrad, před nímž jsem utekla do parku a následně se stavila do své oblíbené hospůdky na zahrádku. Už z dálky jsem slyšela Šmerdu nadávat nějaké nebohé paní, jejíž malý vnuk chodil kolem stolu. A jemu to lezlo na nervy. Samozřejmě ji poučil o správné výchově a poukázal na to, že i jeho dospělý syn ho poslouchá jako hodinky. Skleslý Leo, který této scénce musel přihlížet, seděl naproti němu a srkal pivo.
Vykročila jsem dost rázně přímo k nim. Leo mě okamžitě zaregistroval a pomalu se zavrtával do lavice. Zdálo se, že kdyby mohl, mávnutím proutku zmizí, zatímco starý o čemsi hartusil. Když si mě všiml, zatvářil se strašně kysele.
Postavila jsem se však přímo proti němu a na celou hospodu vyslovila velice zřetelně: „Gratuluji vám, že jste ze syna vychoval citového mrzáka. A když už doma vyrábíte tu vaši cínovou armádu, neotevírejte přitom laskavě okno. Já to čuchat nebudu!“
Šmerda starší se napřímil a otočil se k lidem. „Podívejte se, co je to za ženskou, co si vůbec dovoluje mě na veřejnosti obtěžovat… Takové úplně nesnáš…“
„Já zase nesnáším otce, co týrají své děti,“ vpadla jsem mu do řeči. Popřála jsem jim oběma hezký večer a rychle mizela pryč. Protože co dál řešit s chlapem, jenž i ze svého syna vyrobil cínového vojáčka, poslušného a ustrašeného.
V noci mi přišla zpráva. „Tos nemusela…L.“
Ano, milý Leo, ale tys toho nemusel podstatně víc.
Další povídky najdete tady v Aktualitách a taky v mých knihách jako třeba v Na nevěru se neumírá.
Zdroj fotky: 5 000+ nejlepších fotografií na téma Tin Soldier · 100% bezplatné stažení · Základové fotografie Pexels
