A zase ta Berta!

Ve své nejnovější knize Utajené životy slavných Češek jsem jednu kapitolu věnovala slavné Bertě MüObalka-Navrh-5hlsteinové, přítelkyni Jana Nerudy, která se poněkud nešťastně zamilovala do osobitého spisovatele J. Holečka (na přebalu knihy je to žena vpravo dole).
Poslední  zevrubnější životopisná zmínka o této výjimečné osobnosti vyšla v knize před třiceti lety! Proto se chci o krátkou ukázku podělit i zde na svém webu a připomenout ženu, která je pro většinu svých rodáků naprosto neznámou osobností (jen doufám, že v České Lípě a Jiřetíně pod Jedlovou je to jinak). Do týdne by tato ukázka měla vyjít také v Mělnickém deníku:

Mučednice lásky
Berta Mühlsteinová

Berta nepatřila k hrdinkám, o nichž se píší romány. Přesto ve svém krátkém životě bojovala možná víc než všechny ženy dohromady. Její osud totiž zásadně ovlivnilo onemocnění matky a nenaplněná touha po lásce.

Když si paní Johana Čermáková, dcera lékaře na Dietrichsteinském panství v Budyni nad Ohří, brala inženýra Leonarda Mühlsteina, netušila, že má před sebou pouhých deset let života.

Onemocněla tuberkulózou, což odneslo i její páté a poslední dítě – Berta. Porod pro zesláblé tělo znamenal obrovskou zátěž a ona zanedlouho zemřela. Ostatně i u zdravých žen se říkalo, že rodička vždy leží jednou nohou v hrobě.

Bertičce tak matčina choroba dala do vínku tuberkulózu páteře,k níž se postupně přidaly další zdravotní obtíže, které jí mrzačily nejen tělo, ale i duši. Právě s nimi svedla své největší zápasy.

Skon manželky nesl pan Mühlstein samozřejmě těžce, nehledě na tři opuštěné polosirotky (dvě děti zemřely ve věku šest let a sedm měsíců). Kromě Berty se mu kolem nohou motal Jan, který to později dotáhl na c. k. berního kontrolora v Haliči, a Anička, jež si zvolila učitelské povolání. Uvědomoval si, že musí

té drobotině opatřit náhradní vychovatelku a sobě partnerku.

Pracoval na stavbě pražsko-teplické silnice vedoucí přes Velvary, kde v té době Mühlsteinovi bydleli. Pan inženýr v c. k. Službách potřeboval klid na práci, což mu mohla zajistit jenom přičinlivá žena, která by převzala starost o domácnost. On ji pak dokázalpřiměřeně finančně zabezpečit. Vhodnou nevěstu se mu podařilo

objevit v nedaleké Knovízi u Slaného. Krásnou vzpomínku na jeho námluvy zachovala novinářka a etnografka Blažena Šotková.

Podle jejího vyprávění měl přátelskou povahu a miloval hojně prostřený stůl. Navíc byl prý pohledný a inteligentní. Zřejmě velmi dbal o svůj zevnějšek, protože si své stříbrem prokvetlé vlasy zakrýval tmavou pomádou.

Sympatického nápadníka přijali v rodině bohatého mlynáře

Mužíka vstřícně. Panu otci se zamlouval a rovněž i budoucí paní Aničce Mühlsteinové. Sňatek nebyl pro ni z ekonomického

hlediska úplně nevýhodný, stejně nejvíc záleželo na jejích schopnostech vycházet s mužovou mzdou. Ačkoliv to může působit z dnešního pohledu směšně, jednalo se o její nejdůležitější úkol.

Na bedrech ženy ležel celý chod domácnosti a především skutečnost, zda se dětem dostane kvalitní výživy a dalších věcí s tím souvisejících. Šetrná hospodyňka tehdy musela často doslova čarovat z mála, aby všichni měli něco k jídlu a chodili čistí a upravení.

O tom, že to stálo dost sil, svědčí řada stesků a poznámek v korespondenci slavných i méně známých osobností té doby.

Ne každá manželka svou roli zvládla a pak se rodině dařilo špatně, což naprosto jednoznačně dokazuje příklad Boženy

Němcové. Anna Mühlsteinová se na rozdíl od ní mohla i trochu spoléhat na případnou podporu z rodného mlýna.

S příchodem macechy se děti vyrovnaly bez větších potíží díky Anninu laskavému a srdečnému přístupu. Berta v ní získala skutečnou milující maminku, která o ni obětavě pečovala.

V tom měl pan inženýr, lidově řečeno, kliku. Kdyby si vybral jinak,

možná by se Berta dočkala ústrků a výsměchu kvůli svému zdravotnímu hendikepu. Pro Annu to byl křest ohněm, vždyť se provdala za vdovce se závazky. Jenomže u Mühlsteinových se nesnáze překonávaly s optimismem a veselou myslí, a proto svého rozhodnutí nelitovala.

Velvarská etapa v životě rodiny trvala omezenou dobu. Jak se běžně stávalo, zaměstnance v c. k. službách obvykle posílali tam, kde je momentálně potřebovali. A proto se Mühlsteinovi v roce 1847 odstěhovali do České Lípy a poté na čtyři roky do Jiřetína pod Jedlovou, aby nakonec zakotvili na dlouhých dvanáct let

opět v České Lípě, německém městě se slabým českým živlem.

Z vnějšího pohledu se mohlo zdát, že zde snad žádní Češi pomalu nežijí, přestože se v naší zemi stále ještě ozývalo hnutí národního obrození.

U Berty se zřetelně projevovaly všemožné potíže umocněné malým hrbem, který hyzdil její drobnou postavu. Zoufalí rodiče se trápili otázkou, jak pomoci bystré a vnímavé dceři, která dospěla do školního věku. Špatný tělesný stav jí umožnil trávit

v třídním kolektivu poměrně krátkou dobu. Celé vyučování probíhalo v němčině a pro Bertu znamenalo vzácnou zkušenost s klasickým školním režimem. Jinak se musela spolehnout na domácí vzdělávání, kdy se věnovala kupříkladu zpěvu a francouzštině, což doplňovala horlivou četbou. Svět fantazie jí léčil všechny

bolístky. Do něj se utíkala ze své smutné přítomnosti, s níž vždycky statečně bojovala.

Až jednou i do Lípy doputoval věhlas doktora Spotta a jeho pražského hydroléčebného ústavu. Spott byl považován za předního odborníka, který se snažil zavádět neotřelé léčebné postupy.

Samozřejmě tím v části spoluobčanů nebudil respekt, nýbrž posměšky a opovržení. Nicméně lidé sužovaní bolestí k němu často vzhlíželi s nadějí a očekáváním. Spott svou metodu založil na kombinaci koupelí, léčebného tělocviku a odpočinku pacientů

na slunci. Dvorek ústavu nechal totiž zavézt pískem a na něj se postavila lehátka, na nichž pacienti relaxovali. Problém spočíval v tom, že ani v tehdejší Praze nežhnuly paprsky stejně jako u Jadranu. Ovšem lékařská věda by se bez podobných experimentů nikam neposunula.

Berta se tedy ve třinácti letech zařadila mezi další pokusné králíky Spottova jedinečného zařízení. Rodiče vidině, že se nemocná uzdraví, věnovali nemálo peněz.

Praha měla na dospívající dívku omamný vliv. Zde se setkala s opravdovými zapálenými Čechy, kteří sváděli boje za zachování jazyka, kultury a národní svébytnosti. Stejně jako kdysi stála užaslá Johanka se sestrou Sofií před Boženou Němcovou, tak i nyní Berta málem upadla do mdlob při seznámení s paní Mužákovou, rozenou Johanou Rottovou, literárně známou jako Karolina

Světlá, a její sestrou Sofií Podlipskou. Obě lze bez přehánění

označit za nejvýznamnější ženské osobnosti té doby.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail