Nevím, jestli jsem jediná v této zemi, ale při prodírání se internetovými podobami deníků i následnými diskusemi mě obvykle přepadává smutek. Na obou stranách, jak v textech profesionálů, tak pod nimi, se vyskytuje zvláštní jev a to snaha se proti všemu ostře vymezovat, ironizovat názory druhých a také za ně jejich autory napadat.
Novináři přišli na to, a bohužel nevím proč, že je skvělé vyzdvihovat výroky našeho prezidenta, doslova se v nich rochnit a ještě zaplavovat virtuální prostor stovkami komentářů na téma – distancujeme se proti prohlášením Miloše Zemana. Aniž bych se našeho nejvyššího představitele chtěla zastávat, tohle tahání trik a získávání laciných bodů na veřejnosti se mi z duše protiví.
Samozřejmě nemusím to číst a snažím se této myšlenky držet. Obvykle se proto omezuji pouze na sportovní zprávy, kde ale rovněž debatující čtenáři často neznají míru a opět mají tendenci se vymezovat vůči trenérům, šéfům reprezentace a ostatně i sportovcům samotným. Vždycky se uklidňuji tím, že špičkoví atleti naštěstí postrádají čas na to se zaobírat záplavou veřejných výkřiků svých spoluobčanů. Rozhodně bych jim to ani za sebe nedoporučovala. K úspěšným výkonům totiž patří i psychická pohoda a tu současná média neumí navodit ani omylem, zvláště když kupříkladu bystrý novinář ukáže už v titulku na člena týmu, který to tentokrát „zvoral“.
Člověk dychtivý zpráv si pak musí denně opakovat – přelistuj, nevšímej a hledej. Přelistuji proto občas na novinky z kultury, které jsem dříve pravidelně sledovala. V současném světě se však většinou dozvím, kolik které dílo vydělalo peněz, zda měl daný film dostatečný počet x miliónů diváků, případně která slavná celebrita chystá nové turné. Ve všech velkých médií snad opisují od sebe, a když asi šéfredaktor rozhodne, ať jeho podřízený přijde s nějakou „alternativou“, jedná se o alternativu pravidelně medializovanou, jako by nic jiného neexistovalo. Ale chápu, jsem divná, protože mě zajímá, která nevšední představení hrají třeba v regionech, včetně koncertů, výstav a dalších věcí, jež nevídám ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích.
Když pak otevřu mail, abych se třeba i potěšila, najdu tam, zřejmě od věčně nespokojených frustrovaných jedinců, několik ošklivých a jedovatých výkřiků, kterými dávají najevo opět své vymezování. Jsou plni zloby a potřebují ji někde projevit. A jedinec, jenž se vydal trochu proti proudu a hlavně svou cestou, se stává velice vítaným a snadným terčem. Přiznám se, že tyto klenoty, které dostávám i od zástupců veřejných institucí, nedočítám a mažu. Na druhou stranu mě rovněž fascinují lidé, kteří na slušné maily neodpovídají téměř zásadně, ale pokud oni pošlou mail a nedostanou na něj odpověď nejlépe do 24 hodin, je zle! Bohužel málokdo se řídí tím, že to, co požaduje od svého okolí, měl by v první řadě dodržovat sám.
A tak se mi zdá, že v současnosti je pro všechny nějak jednodušší se vůči všemu a všem vymezovat, místo toho, aby se snažili respektovat, tolerovat jiné postoje a především vůbec poslouchat, co druzí sdělují. Jen výměna (samozřejmě slušná) opačných názorů může lidstvo nějakým způsobem rozvíjet, vést k dalším cílům a rovněž kultivovat. Život opravdu není jednoduchý, ale tím, že budeme na sebe vzájemně prvoplánově hnusní, si ho rozhodně neusnadníme.
Na začátku nového roku si mnozí lidé dávají různá předsevzetí. A já bych si proto za sebe přála, aby si každý pro sebe uložil – budu poslouchat, co mi ostatní říkají a také o tom klidně a rozvážně diskutovat. Pak se nám všem bude dýchat příjemněji a volněji, věřte mi…
Martina Bittnerová, 16. 1. 2015
