Kapitola 6

Kráčel liduprázdnou ulicí plnou typických městských domků nalepených přímo k chodníku. Míjel ceduli s nápisem kadeřnictví Kopáčková, a náhle se v něm ozvalo svědomí. Vždy dokonale upravená Jana se mu mihla před očima. Zpropadené svědomí. Místo toho, aby si zabalil pár věcí a rozjel se za Janou, jde navštívit svou bývalou holku. Jenomže právě Adéla je více přítomná, než by si možná přál. Zastavil se. Potřeboval nabrat dech. Šíleně se na ni těšil a slovo šíleně přesně odpovídalo stavu jeho duše. Zároveň si totiž uvědomoval, že by měl ještě zkusit zavolat Janě. Co když na to čeká, co když se trápí? Dítě, které nosí v sobě, je pravděpodobně jeho. Nepochyboval o tom, i když by se mu ona pochybnost zdála mnohem přijatelnější. Vytáhl mobil z kapsy a vytočil Janino číslo. Automat ho však okamžitě zchladil slovy – volané číslo je dočasně nedostupné. Ani esemesku mu neposlala. Vzdychl si nahlas a uvědomil si, že ho za záclonou pozoruje jakási postarší žena. Ne, nepatří sem, ale na tom teď nesejde.

Konečně našel Adélin dům. Srdce mu spadlo až někam do kalhot. Okna byla otevřená dokořán a modré závěsy povlávaly do ulice. Na jednu  stranu počítal s tím, že ji nemusí zastihnout, což by ho na druhou stranu  mrzelo. Špatně mu bylo z obou variant. Oklepal se a stiskl zvonek. Nic se nedělo a každá vteřina se  neúnavně vlekla. Pak se v okně objevil Adélin obličej. O něco starší, než jak si ho pamatoval, olemovaný krátkými vlasy, ale ten úsměv, který mu okamžitě věnovala, ho odzbrojil a vrátil o spoustu let nazpátek.

„Danieli, co tu děláš,“ vybafla udiveně.

„No, prostě jsem přijel,“ nevzmohl se na duchaplnější odpověď.

„Můžeš mě pustit dovnitř,“ dodal nervózně.

„Jasně, promiň, letim ti otevřít,“ odvětila a zmizela.

Získal čas prozkoumat si dřevěná vrata, na nichž vedle příjmení Apltauerová dopsala čísi ruka jméno Horák.

„Sakra, že by byla Adéla zadaná, a kde má Apltauera,“ sykl si pro sebe.

To už mu ale otevírala malá dvířka ve vratech a on mohl vstoupit. Pevně mu stiskla ruku na přivítanou. Nejraději by ji stejně pevně sevřel do náruče, ale bál se, že ji tím vyděsí, vždyť se neviděli opravdu dlouho a sám netuší, co se za tu dobu změnilo.

Stála před ním v květovaných domácích šatech. Rozpřáhla ruce a s úsměvem řekla: „Tak tě vítám v mém království.“

Kam se podíval, všude něco rostlo. Nedostatek travnaté plochy k osázení kompenzovala důmyslným systémem obrovských truhlíků, které trůnily na dlažbě dvorku. Vešlo se sem ještě příjemné posezení a pak jediný pruh záhonu, který, jak mu sama prozradila, vznikl na místě zbouraných chlívků.

„Máš to tady opravdu hezké,“ pochválil ji, ale ne protože se to sluší a patří, ale protože to na něj tak zvláštně příjemně dýchlo.

„Taky jsem se dost nadřela. Ale naštěstí mi s tím pomohl Ludva,“ vysvětlovala.

„“Ludva?“ zopakoval udiveně.

„No, to je můj bratranec, Ludva Horák, nepamatuješ si na něj?“

„Ne,“ přiznal nahlas a jeho dušička se zatetelila blahem, protože příjmení na zvonku tudíž patří jemu.

„Vy spolu bydlíte?“ vyzvídal Daniel.

„Jo, prosím tě, rozváděli jsme se ve stejnou dobu. On neměl kam jít a mně právě spadl do klina tenhle baráček po pratetě. Tak mi ho pomohl dát dohromady a teď tu žije. Jsem ráda, protože bych se tu sama asi bála,“ podotkla omluvně.

„Chápu.“

„Nemáš hlad,“ zeptala se.

Přikývl, uvědomil si, že v tuhle dobu většinou obědvá. Měl se ale raději najíst cestou, protože Adéla a plotna to si nikdy vzájemně nerozumělo.

„Fajn, něco ti přinesu,“ a ztratila se v útrobách domu.

Snad tu její kuchyni přežiju, utěšoval se.  Znovu se rozhlédl kolem sebe a došlo mu, že Adéla nepěstuje téměř žádné květiny, ale spíš to vypadá na mrkev, špenát a další druhy zeleniny, jež ani nedokáže rozeznat. Přesto pocítil úlevu. Obával se jejího chování, naštěstí se tvářila, jako by se rozloučili před týdnem. A on to vnímal obdobně. Setkání po letech probíhalo tak hladce, až se sám divil.

Přinesla mu talíř kouřící polévky, která voněla na dálku, a na jejím povrchu se zelenaly čerstvé bylinky. Zabořil lžíci a musel ji zase nahlas pochválit:

„Je výborná. Koukám, že si dohnala své nedostatky ve vaření…,“ neodpustil si poznamenat.

„To víš, neběhám už tolik po barech, proto se mohu věnovat jiným věcem,“ prohlásila rozverně a zase někam odběhla. Jedl opravdu velmi rád a na jeho postavě se to nijak nepromítalo. Takže bez problémů zbaštil ještě guláš a na závěr si dal jablkový závin.

„Mňam,“ mlaskl nahlas, „připomíná mi to takovou tu poctivou babiččinu kuchyni,“ rozplýval se.

Adéle se však všechny ty poklony a pochvaly asi znelíbily, tudíž Danielovo rochnění si nad jídlem, rázně utnula:

„No, a proč si vůbec přijel. Předpokládám, že ne kvůli tomu, abys otestoval, jestli umím vařit.“

Danielovi se tento návrat do reality nelíbil, nejraději by se někde natáhl a snil dál. Nic ho nelákalo zpátky…Zase se v něm ozvalo svědomí – Jana! Pokusil se ho okamžitě zaplašit. Nebude si přeci kazit krásný den.

„Mám s tebou domluvit jistý kšeftík,“ procedil mezi zuby, když si otíral ústa ubrouskem.

Pak ji vylíčil, jak se dostal k její adrese a jaké důvody ho sem přivedly. Hrozně rád by ji ujistil, že přijel hlavně kvůli ní samotné, ale to si musel nechat na příště.

Odvedla ho do podkrovní místnosti, kterou si zařídila jako ateliér. S nepředstíraným zájmem si prohlížel obrazy opřené u stěn. Jednalo se většinou o portréty. Nejvíc ho zaujal jeden, z něhož na něj vzhlížel muž s prošedivělými vlasy. Upoutaly ho však jeho oči, v nichž se zračilo zoufalství a beznaděj. Jako by na něco nebo na někoho žalovaly. Adéla stála za ním a nakukovala mu přes rameno:

„To je Ludva. Namalovala jsem ho, když zjistil, že mu jeho bývalá manželka zakázala stýkat se s dcerou. Chodil tu tři dny jako tělo bez duše. Tak jsem ho poprosila, jestli bych ho mohla zachytit na plátno…“

„A co soud, proč to neřešil soudně,“ řekl Daniel, protože mu toho člověka na obraze bylo skutečně líto.

„Prosím tě, s hysterkou nepohne nikdo,“ mávla rukou.

„Už se s tím smířil a dokonce si našel slečnu,“ pokusila se vzápětí přeladit téma na veselejší notu.

„Ale to dítě si to pak ponese dál…,“ uvažoval Daniel.

„To jo, ale tátu mu vzala máma, tak si to holka jednou prostě bude muset vyřídit s ní. Víš, takhle to dneska chodí a nemá smysl se v tom patlat,“ uzavřela debatu.

Jo, nemá smysl se patlat ve věcech, jež nezměníme, připustil si Daniel. Tudíž by se neměl patlat ani sám v sobě.

„A jak to máš ty se vztahy,“ zeptala se ho Adéla. Tahle otázka asi musela následovat, když už to tak pěkně nakousli u jejího příbuzného.

„Hm, jak bych to řekl,“ kroutil se všemi směry, protože by s chutí Janu zapřel a vůbec všechno, co se v poslední době stalo. Nebyl na to pyšný a bál se, že to může Adélu odradit.

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemluv,“ pokusila se mu pomoci z nesnází.

„Já bych o tom mluvit měl, nebo chtěl. Jenom je to takový divný, víš.“

„V čem je to divný?“

„Ve všem…“

„V čem všem? Vy chlapi mi přijdete někdy naprosto záhadní a jste velmistři na to dělat z komára velblouda…“

„V tomto případě nedělám z komára velblouda.

„Tak promiň….“

„Neomlouvej se, mně promiň. Prostě a jednoduše žiju s holkou a prožíváme teď menší, spíš  větší krizi.“

„To mě mrzí,“ podívala se na něj soucitně.

„Nemá tě na tom co mrzet, já na tom nesu taky svoji vinu,“ projel si nervózně vlasy.

„Jo, na tohle musí být vždycky dva, ale to se určitě zlepší,“ pokusila se ho utěšit.

„Asi nezlepší, utekla mi do Paříže, a její kamarádka mi napsala…,“ zarazil se. Přeci nebude Adéle vykládat, že s ním Jana čeká dítě. Tím by své veškeré naděje pohřbil.

„Co ti napsala,“ nenechala ho Adéla na pokoji.

„Napsala mi, že je Jana u ní a že jsem syčák,“ vykroutil se z nepříjemné situace drobnou lží.

„Tos od její kamarádky čekal něco jinýho?“

„To asi ne….“

Adéla mu snesla několik katalogů z výstav a on si pilně zaznamenával, které obrazy by se jim na výstavu hodily, a mezitím si povídali, co všechno se za ta léta přihodilo.

Daniel každou minutou propadal čím dál více jejímu kouzlu. Všechno se vrátilo zpátky. Teď byli navíc oba o kus moudřejší a bohatší o životní zkušenosti.

Když se vzájemně ujistili, že se jednou stejně vrátí do Brna, měl pocit, že právě s touhle ženou chce strávit zbytek života. U Jany si to občas také myslel, ale ten pocit v něm postupně slábnul.

Hodiny letěly. Tušil, že bude muset tentokrát odejít, ale už si plánoval, kdy se za Adélou vrátí. Snad ji přesvědčí…

Zrovna se s ním domlouvala, že příští týden navštíví jejich galerii v  Praze, když v tom mu v kapse zapípal mobil. Míval ho běžně vypnutý, ale tentokrát ho jako naschvál zapomněl vypnout.

Na displeji zablikala zpráva: „Jsem totálně na dně, přijeď za mnou. Prosím! Jana.“

Facebooktwitterredditpinterestlinkedintumblrmail