Jana seděla na posteli krásného podkrovního pokoje. Byl celý zařízen v příjemných smetanových tónech a stěny zdobilo několik obrazů  místích umělců, které interiér bezchybně dolaďovaly. A tam… obklopená dokonalostí, luxusem a krásou jí došlo, že nic nemá smysl, pokud jí není na blízku Daniel.

Najednou jí chybí úplně všechno. I to, co na něm nesnáší… Jak ráno rozhrabe celý šatník, protože hledá jedno z desítek stejně modrých triček, jak ani neumý zapnout myčku na nádobí, natož aby do ní někdy něco dal, i jeho občasné chrápání…

Bez něj to prostě není ona… Měla by mu o dítěti říct. Ať už bude reagovat jakkoliv, její rozhodnutí, ke kterému dnes došla, to už pravděpodobně nezmění. Dítě si nechá… Má už na to věk a ví, že přes všechny jeho obavy, byl byl dobrý táta. I když možná až moc benevolentní…

Z úvah ju vytrhne až Patrik, který bez zaklepání vešel do pokoje. „Promiň, myslel jsem, že sis šla na chvíli lehnout. Zapomněl jsem si tady noty.“ Leží na menším, starožitném stolku v roku místnosti. „Musím cvičit, jinak ten koncert bude katastrofa.“ Usměje se a ve tvářích má dolíčky, jako pětiletý kluk. Hraje v houslovém kvartetu… Jen tak pro zábavu… poloprofesionálně… Jana na něm vždy obdivovala ten obrovský rozhled… není snad nic, co by neuměl, nebo něco, o čem by alespoň trochu nevěděl. Dokázal se bavit s biochemičkou se stejným zaujetím pro věc, jako s operním pěvcem, nebo zváleným bezdomovcem, který ho na ulici poprosil o pár euro.

„Nechceš si zahrát se mnou?“ Zdá se jí to, nebo jeho prosba zní víc, jak naléhavě… Ale Janě se teď nic nechce. Chce zůstat sama ve svém pokoji a čekat na odpověď od Daniela, která nepřichází. Nemá mu napsat email? Nebo mu zavolat? Email by byl ale asi lepší… Bůh ví, kde by ho zastihla, a v tramvaji se rodičovství řešit dost dobře nedá…

„No tak, bude to fajn, pojď…“ Naléhá a svým úsměvem dává jasně najevo, že v jeho společnosti bude líp, než v prázdém pokoji. „Tak jo, půjčí mi Gabriela cello?“ – „Tím si můžeš být jistá!“ Rozzáří se… Jana se natáhne pro hnědý šál, omotá si ho ležérně kolem krku a sejde po schodech dolů.

Společnost Patrika ji uklidňuje, úzkost, kterou ještě před pár minutami cítila se vytrácí… Je to zvláštní. Škoda, že nežijí ve stejné zemi, bylo by fajn, mít na blízku takového přítele. Ale Daniel by tím asi moc nadšený nebil. Jako ostatně všemi jejími mužskými přáteli. Občas se jí zdá že na všechny žárlí a přitom naprosto bezdůvodně. Takový prostě je… Neusrále bojující s vlastní sebedůvěrou. Neschopný se pro cokoliv rozhodnout. Přecitlivělý… Ale nejspíš i proto, ho tolik miluje. Protože jí dává pocit, že je potřebná, že on ji potřebuje, že by bez ní snad umřel… A to mu ta předchozí dát neuměla… Tam se musel starat on a nezvládal to…

Otevřeným oknem je cítit levandule… Na zahradě mají několik záhonů. Až se Jana vrátí domů, musí si taky takový na zahradě pořídit. Alespoň jeden…. Bude jí připomínat Francii.

S Patrikem se pouští do hraní jedné ze sonát od Vivaldiho. Hudba ji pohlcuje a Jana má na chvíli pocit, že se vznáší někde v meziprostoru, kde se jí nic netýká, kde nemá žádné starosti, kde snad ani nežije… Jakoby byla jen teplý vánek s vůní levandule…. Tak moc pro ni hudba znamená, tak moc ji pomáhá překonat těžké chvíle.

Z té dokonalé harmonie je vytrhne až Luisa, která do místnosti přináší čerstvou citronátu s trochou máty a třtinového cukru. „Hrajete prostě úžasně, mohla bych vás poslouchat celé hodiny!“ Rozplývá se… „Já nikdy nepochopím, proč jsi nešla na konzervatoř a dala ses na tlumočení, to je absolutně promrhaný talent, to by se u nás stát nemohlo. Naše malá bude harfistka, to vím už teď. Rozesměje se… Jana sama ani neví proč, ale věří jí to, u Luisy je tak nějak vše přirozeně předem nalajnované… Nejspíš osud, napadne jí a napije se z naleštěné sklenice. Nápoj ji příjemně osvěží.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail