Hrají společně ještě asi hodinu, když se Jana omluví, že si musí ještě vyřídí pár věcí a zamíří do pokoje v podkroví. Nervózně bere do ruky mobil a kontroluje, jestli Daniel odepsal na její zprávu. Ne… Nic… Jenom pár zpráv od kamarádů, jak si užívá krásy Francie. Možná mu to měla napsat jinak, ale v tu chvíli byla vážně na dně. Nechce o Daniela přijít…  

Usíná schoulená na posteli s mobilem v ruce, když se probudí, venku je už tma. Než se stačí rozkoukat, někdo klepe na dveře. Ovšem…čas večeře. Luisa pomalu nahlédne do pokoje. „Spala jsi jako zabitá, ale říkala jsem si, že na večeři tě vzbudím. Musíš být hladová.“ Její sametový hlas je jako pohlazení na duši.

Společně s Luisou schází do jídelny. Velký dubový stůl uprostřed medově vymalované místnosti, se skoro prohýbá pod množstvím nejrůznějších pochoutek. Ryby, ústřice, čerstvé pečivo, které peče sama Luisa, meruňkovo-smetanový dezert, několik lahví červeného i bílého vína a ty nevybranější sýry… Nesmí chybět mísa s čerstvým ovocem, která Jana zaujme ze všeho nejdřív. Vezme si malou misku a naplní ji po okraj směsí hroznového vína, hrušek a manga. Všichni se pouští do jídla. Celá Luisy rodina, Patrik i jeho tři přátelé, kteří se za námi přijeli podívat. Místnost se doslova plní směsí nejrůznějších vůní… Patrik se k Janě pomalu nahne a svými rty se jemně dotkne jejího ucha. „Taky cítíš vůni moře?“ Zašeptá a usměje se. Jana cítí mrazení i v koncích svých prstů. Ano… I ona právě myslela na to, že cítí moře. Že by se nejraději zvedla a odjela někam k pobřeží… Běhala bosky po pláži… Přikývne a oplatí mu úsměv.

Je tak krásná…. To je jediná věc, která se Patrikovi stále opakuje v hlavě, jako dlouhohrající deska, kterou není možné žádným způsobem vypnout, přerušit, ztlumit… Její křehkost a zranitelnost… Chtěl by ji chránit, chtěl by ji udělat šťastnou… Ona to přece musí tušit. Musí vědět, že on nezapomněl na dobu, kdy spolu v Paříži studovali. Nezapomněl na žádnou z těch horkých nocí, které spolu strávili, než…

Ale teď je všechno jinak. Má už určité postavení, je připravený ji hýčkat, je připravený si ji okamžitě vzít, pokud by souhlasila. A nemusí to být nic okázalého, ví, že ona si na to nepotrpí… Může to být malý rodinný obřad na pláži v Nice…. Nebo v tom malém kostele, na který náhodou narazili při dovolené v Provance… Jen ji už nenechat odejít. Nespoléhat se na to, že bude ještě další příležitost, protože on už moc dobře ví, lépe než kdokoliv jiný, že další možnost už tu nikdy být nemusí…

Znovu se na ní podívá. Jeho oči jí zastihnou při živé konverzaci s Rudolphem. Jedním z jeho přátel. Je zřejmé, že i on je do ní během pár minut blázen. Takže co teď? Jak jí má dát sakra najevo, že jeho city k ní nikdy neochably, spíš naopak… Tohle nejsou věci, které by mohl řešit právě teď a tady. Zítra jí vezme na výlet. Jen oni dva. A třeba bude možnost, jak tohle téma otevřít…

Janě v kapse zapípá mobil. Nervózně ho vytahuje. Daniel. „Vrat se domu. D.“ Do očí se jí derou slzy. Nejraději by hned sedla na taxík a chytla první letadlo do Prahy. Ale je to správný? Vrátit se hned, jak řekne… Jako poslušná holčička, kterou má tak jako tak jistou? Sakra! Proč je život tak komplikovaný! A kdo ví, co bude zítra?

Patrick ji nečekaně pohladí po vlasech, zaskočil ji tím, vůbec si nevšimla, že ji skoro polovina stolu

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail