K výročí Berty Mühlsteinové

Berta_MühlsteinováV sobotu jsme si připomněli 175 let od narození této velvarské rodačky. Z těch důvodů a pro připomínku zveřejňuji  část kapitoly z mé knihy „Utajené životy slavných Češek“.

 

Martina Bittnerová: Utajené životy slavných Češek

Berta Mühlsteinová

30. 7. 1841 – 24. 8. 1887

Berta nepatřila k hrdinkám, o nichž se píší romány. Přesto ve svém krátkém životě bojovala možná víc než všechny její vrstevnice dohromady. Její osud totiž zásadně ovlivnilo onemocnění matky a nenaplněná touha po lásce.

Když si paní Johana Čermáková, dcera lékaře na Dietrichsteinském panství v Budyni nad Ohří, brala inženýra Leonarda Mühlsteina, netušila, že má před sebou pouhých deset let života. Onemocněla tuberkulózou, což odneslo i její páté a poslední dítě – Berta. Porod pro zesláblé tělo znamenal obrovskou zátěž a ona zanedlouho zemřela. Ostatně i u zdravých žen se říkalo, že rodička vždy leží jednou nohou v hrobě.

Bertičce tak matčina choroba dala do vínku tuberkulózu páteře, k níž se postupně přidaly další zdravotní obtíže, které jí mrzačily nejen tělo, ale i duši. Právě s nimi svedla své největší zápasy.

Skon manželky nesl pan Mühlstein samozřejmě těžce, nehledě na tři opuštěné polosirotky (dvě děti zemřely ve věku šest let a sedm měsíců). Kromě Berty se mu kolem nohou motal Jan, který to později dotáhl na c. k. berního kontrolora v Haliči, a Anička, jež si zvolila učitelské povolání. Uvědomoval si, že musí té drobotině opatřit náhradní vychovatelku a sobě partnerku. Pracoval na stavbě pražsko-teplické silnice vedoucí přes Velvary, kde v té době Mühlsteinovi bydleli. Pan inženýr v c. k. službách potřeboval klid na práci, což mu mohla zajistit jenom přičinlivá žena, která by převzala starost o domácnost. On ji pak dokázal přiměřeně finančně zabezpečit. Vhodnou nevěstu se mu podařilo objevit v nedaleké Knovízi u Slaného. Krásnou vzpomínku na jeho námluvy zachovala novinářka a etnografka Blažena Šotková. Podle jejího vyprávění měl přátelskou povahu a miloval hojně prostřený stůl. Navíc byl prý pohledný a inteligentní. Zřejmě velmi dbal o svůj zevnějšek, protože si své stříbrem prokvetlé vlasy zakrýval tmavou pomádou.

Sympatického nápadníka přijali v rodině bohatého mlynáře Mužíka vstřícně. Panu otci se zamlouval a rovněž i budoucí paní Aničce Mühlsteinové. Sňatek nebyl pro ni z ekonomického hlediska úplně nevýhodný, stejně nejvíc záleželo na jejích schopnostech vycházet s mužovou mzdou. Ačkoliv to může působit z dnešního pohledu směšně, jednalo se o její nejdůležitější úkol. Na bedrech ženy ležel celý chod domácnosti a především skutečnost, zda se dětem dostane kvalitní výživy a dalších věcí s tím souvisejících. Šetrná hospodyňka tehdy musela často doslova čarovat z mála, aby všichni měli něco k jídlu a chodili čistí a upravení. O tom, že to stálo dost sil, svědčí řada stesků a poznámek v korespondenci slavných i méně známých osobností té doby.

Ne každá manželka svou roli zvládla a pak se rodině dařilo špatně, což naprosto jednoznačně dokazuje příklad Boženy Němcové. Anna Mühlsteinová se na rozdíl od ní mohla i trochu spoléhat na případnou podporu z rodného mlýna.

S příchodem macechy se děti vyrovnaly bez větších potíží díky Anninu laskavému a srdečnému přístupu. Berta v ní získala skutečnou milující maminku, která o ni obětavě pečovala. V tom měl pan inženýr, lidově řečeno, kliku. Kdyby si vybral jinak, možná by se Berta dočkala ústrků a výsměchu kvůli svému zdravotnímu hendikepu. Pro Annu to byl křest ohněm, vždyť se provdala za vdovce se závazky. Jenomže u Mühlsteinových se nesnáze překonávaly s optimismem a veselou myslí, a proto svého rozhodnutí nelitovala.

Velvarská etapa v životě rodiny trvala omezenou dobu. Jak se běžně stávalo, zaměstnance v c. k. službách obvykle posílali tam, kde je momentálně potřebovali. A proto se Mühlsteinovi v roce 1847 odstěhovali do České Lípy a poté na čtyři roky do Jiřetína pod Jedlovou, aby nakonec zakotvili na dlouhých dvanáct let opět v České Lípě, německém městě se slabým českým živlem. Z vnějšího pohledu se mohlo zdát, že zde snad žádní Češi pomalu nežijí, přestože se v naší zemi stále ještě ozývalo hnutí národního obrození.

U Berty se zřetelně projevovaly všemožné potíže umocněné malým hrbem, který hyzdil její drobnou postavu. Zoufalí rodiče se trápili otázkou, jak pomoci bystré a vnímavé dceři, která dospěla do školního věku. Špatný tělesný stav jí umožnil trávit v třídním kolektivu poměrně krátkou dobu. Celé vyučování probíhalo v němčině a pro Bertu znamenalo vzácnou zkušenost s klasickým školním režimem. Jinak se musela spolehnout na domácí vzdělávání, kdy se věnovala kupříkladu zpěvu a francouzštině, což doplňovala horlivou četbou. Svět fantazie jí léčil všechny bolístky. Do něj se utíkala ze své smutné přítomnosti, s níž vždycky statečně bojovala.

Až jednou i do Lípy doputoval věhlas doktora Spotta a jeho pražského hydroléčebného ústavu. Spott byl považován za předního odborníka, který se snažil zavádět neotřelé léčebné postupy. Samozřejmě tím v části spoluobčanů nebudil respekt, nýbrž posměšky a opovržení. Nicméně lidé sužovaní bolestí k němu často vzhlíželi s nadějí a očekáváním. Spott svou metodu založil na kombinaci koupelí, léčebného tělocviku a odpočinku pacientů na slunci. Dvorek ústavu nechal totiž zavézt pískem a na něj se postavila lehátka, na nichž pacienti relaxovali. Problém spočíval v tom, že ani v tehdejší Praze nežhnuly paprsky stejně jako u Jadranu. Ovšem lékařská věda by se bez podobných experimentů nikam neposunula.

Berta se tedy ve třinácti letech zařadila mezi další pokusné králíky Spottova jedinečného zařízení. Rodiče vidině, že se nemocná uzdraví, věnovali nemálo peněz.

Praha měla na dospívající dívku omamný vliv. Zde se setkala s opravdovými zapálenými Čechy, kteří sváděli boje za zachování jazyka, kultury a národní svébytnosti. Stejně jako kdysi stála užaslá Johanka se sestrou Sofií před Boženou Němcovou, tak i nyní Berta málem upadla do mdlob při seznámení s paní Mužákovou, rozenou Johanou Rottovou, literárně známou jako Karolina Světlá, a její sestrou Sofií Podlipskou. Obě lze bez přehánění označit za nejvýznamnější ženské osobnosti té doby. Berta se s nimi setkala u tetky radové Svobodové, která s potěšením ohromila mladou „venkovanku“ svými slovutnými známostmi. Berta se Karoliny a jejích družek držela pevně do konce svých dnů.

Obě již tenkrát literárně známé sestry učinily na Bertu výrazný dojem a podpořily v ní dosud lehce upozaděné češství. Nicméně i pokroková rodina Spottova Bertu v jejím zápalu pro český jazyk a kulturu podporovala. Podobné zážitky a dojmy jí pomáhaly lépe zvládat odloučení od rodiny. A přestože bydlela, podle poznámky Karoliny Světlé, u jisté paní Svobodinkové, láskyplné náručí nejbližších jí nikdo nahradit nemohl. Světlá mimochodem zmiňuje i dceru dotyčné dámy, která asi ráda nosila nosík nahoru. Tím pádem si s ní Berta mohla těžko rozumět. Jenomže ve svém nadšení a zápalu drobné nepříjemnosti vždycky raději přehlížela.

Pražský pobyt Bertu psychicky vzpružil a především jí ukázal, že moderní dívka může usilovat o své ideály a od života očekávat více než útrpné postavení poddajné manželky. Především pak má a vlastně musí číst knihy a vzdělávat se ve svém rodném jazyce, ačkoliv kvalitní původní literatury k dispozici stále mnoho nebylo. Bertu k tomuto vlasteneckému a v podstatě emancipovanému náhledu na život vedlo také uvědomění si svého zdravotního stavu a údělu s tím souvisejícího. Tušila, že se neprovdá a zůstane rodičům takzvaně na krku až do smrti. Pro takovou dívku možnost lepšího vzdělání, a tudíž získání obživy, představovala cestu k samostatnosti a nezávislosti. A ostatně nejen pro ni. V každé generaci se rodí ženy nemocné a neplodné, kterým se ženiši vyhýbají, nebo naopak ony samy neprahnou po ukotvení v manželském přístavu.

Slečna Berta, načichlá pražským ovzduším, se po třech letech vrátila do maloměstské Lípy. Mühlsteinovi se museli smířit s tím, že ani jí vychvalované metody dr. Spotta nepomohly a při vší dobré vůli pomoci ani nemohly. Přesto pan doktor našel bezpočet zastánců a někdy až fanatických. Božena Němcová svého syna Karla ostatně v dopise nabádala: „… a jen, prosím Tě, se koupej, nebo alespoň každý den mej prsa a krk i hlavu studenou vodou.“ O zázračnosti metody byla natolik přesvědčená, že se jindy zmiňuje o tom, jak ono omývání zcela uzdravilo nejmladšího syna Jaroslava. Kupodivu ji nevyléčilo. Proč asi.

Bertě pražský pobyt dodal kuráže a sebevědomí. Začala se proto i v Lípě bedlivěji rozhlížet, zda by tu nenašla spřízněnou duši. A záhy nalezla přátelsky nakloněného jedince, který v ní podporoval zájem o české písemnictví. Ten pán se jmenoval František Jan Zoubek a sám literárně tvořil. Psal historické prózy a překládal Komenského latinské spisy. V letech 1858–1861 působil jako profesor na českolipském německém gymnáziu a představoval osobnost, která dokázala Bertu správně nasměrovat a také usměrnit. Ona totiž náležela k lidem, kteří se velice snadno nadchnou a pak se rozjedou natolik, že potřebují poněkud zabrzdit. Zoubek jí s oblibou a velkým zalíbením vyprávěl o svých zážitcích, a měl skutečně o čem. Při studiích na pražské univerzitě si přivydělával kondicemi a učil dokonce samotnou Zdeňku Havlíčkovou, nešťastného sirotka po K. H. Borovském. Kolik občanů Lípy se mohlo podobnými zkušenostmi pochlubit.

Berta se svým novým důvěrníkem sdílela nejenom vlastní dojmy z Prahy, ale především s ním diskutovala o četbě. Od toho jí zbýval už jen krůček k vlastní tvorbě.

První Bertina báseň „Boženě Němcové“ vyšla v roce 1862 v časopisu Lada. Reagovala jí na úmrtí obdivované spisovatelky, která se stala myšlenkovým vzorem dívek ve snaze osamostatnit se. Pochopitelně ne v současném slova smyslu. Jedním z vrcholů emancipace devatenáctého století bylo založení dívčího gymnázia Minerva. Dnes jsme v tomto směru pokročili výrazně dále. Zmíněnou báseň, tedy veřejný debut, který tvořila jistě v rozechvění ze spisovatelčina tragického konce, později sama Berta odsoudila a v podstatě se k ní nehlásila. Ponechala ji minulosti, i když asi spíše pro její formu než pro obsah. Němcová totiž symbolizovala ikonu pro několik následujících generací.

Hrbatá Berta dospěla. Mohla se pyšnit korunou hezkých vlasů i v obličeji se jí zračilo něco, co na první pohled upoutávalo. Přesto byla: „… rachitická, drobňounká, churavá. Žlutá pleť, těžký dech svědčí, že trpí, nepokojně bludně oči stále sem tam šlehající, přišpičatělá, často křečovitě si zahrávající ústa svědčí o vnitřním žáru a živé letoře.“ Navzdory tomu se v ní projevovala malá ženská marnivost. Svou drobnou konstituci, které na kráse nepřidávaly vysedlé lopatky a vpadlá hruď, se snažila vylepšovat hezkými šaty v oblíbené modré barvě. Bohužel ani sebedokonalejší střih nezakryl tělesnou vadu. Tak ráda by dostala zamilované psaníčko od mládence, tak ráda by ho tajně vzala za ruku. Uvědomovala si však čím dál intenzivněji, že ji nic podobného nečeká. Spousta pohledných a zdravých dívek zůstávala svobodná a nemilovaná, natož ty postižené. S tím se však ona nikdy úplně nesmířila. Proč by se s tím měla vůbec smiřovat, vždyť každý tvor si zasluhuje lásku.

Pan Mühlstein se dostal do věku, kdy mohl pomýšlet na odpočinek. V druhém manželství mu navíc ke starostem i rodičovským radostem přibyly další čtyři děti – Zdeňka, Leontina, Milada a Linhart. Právě kvůli studiím syna se již čerstvě penzionovaný inženýr Mühlstein rozhodl v roce 1864 odstěhovat do Prahy a užívat si zde zaslouženého klidu. Pobytem ve velkoměstě se také zvyšovala šance provdat alespoň některou z dcer. Svobodné dívky obecně znamenaly pro tehdejší rodiče značnou finanční zátěž, ti se je proto snažili odvést co nejdříve k oltáři.

Bertu nové bydliště v Lípové ulici vzpružilo a nepřímo ji povzbudilo k další aktivitě. Ani její tatínek nezahálel, s nepředstíranou vášní se věnoval lepení ozdobných krabiček, kterými podarovával své nejbližší.

Berta tatínkovi zábavu přála, nicméně se vydala jinudy. Vrátila se do blízkého kroužku kolem paní Světlé, kdy se těsněji sblížila s její oddanou družkou Eliškou Krásnohorskou. I Krásnohorská, jinak hezká a na pohled zdravá žena, věděla od svých patnácti let, že se nesmí provdat. Trpěla totiž dědičnou revmatologickou chorobou. To ji s Bertou spojovalo. Eliška se však chovala racionálněji a nevyžívala se v sentimentu. Okolí se někdy mohla zdát až tvrdá, i když dokázala v korespondenci naladit srdečné, ba přímo cituplné tóny. Sama se pak po letech otevřeně přiznala, že tuto citovost s některými adresátkami nesdílela a v zásadě ji jen předstírala. Na prvním místě jmenovala Sofii Rottovou-Podlipskou.

Berta snila své sny, a často se jí prolínaly i do reality. Ona do nich vědomě utíkala. V životě se jinak snažila kráčet v souladu s pokrokovými myšlenkami. Vstoupila do Amerického klubu dam, spolku, jehož založení inicioval Vojta Náprstek. Tento elitní klub vítal s nadšením každou zástupkyni měšťanské vrstvy, která se zajímala o českou kulturu a vzdělanost. V té době v něm nechyběla žádná dívka z rodiny hlásící se k českým tradicím. Tudíž se v něm Berta setkala například i s věčnou Nerudovou nevěstou Annou Holinovou či s Marií Riegrovou-Palackou, obětavou a poněkud upjatou dámou.

Berta se kromě toho pilně věnovala i literární tvorbě, v níž se odrážely její nesplněné touhy. Papíru svěřila své nejniternější tužby a žaly. Všechno, co chtěla, ale nemohla mít, vtiskla do veršů. Jediná souborná sbírka jí vyšla v roce 1872 pod názvem Pohrobky. A i když stvořila bezpočet příběhů pro dívky, právě tato kniha se dočkala opravdového ocenění u odborníků i u čtenářů dalších generací. Lidé se totiž odjakživa s oblibou pasou na neštěstí druhých. A Berta nešťastná byla, proto otisk její zmučené duše dojímá i po tolika letech.

 

Nerozpadl chrám se hrdý,

směle posud vypíná své věže,

nepopálil mráz mladou růži v sadě,

nese posud hlavinku svou svěže.

Nezasáhl blesk štíhlou sosnu v lese,

pružně dosud korunu svou sklání,

neuhasiv hvězdy, nevychladlo slunce,

směle dosud horu líbá, — pláni. —

Ztemnil se však obraz nad jiné mi milý,

zahalily stíny předrahou mi hlavu,

rozpadla se modla srdce mého v rumy,

jako cizá bloudím v hlučném lidstva davu.

(Ztroskotaná modla)

 

Kdo ze smrtelníků si neprožije nenaplněnou lásku. Na druhou stranu ji ve většině případů vystřídá láska naplněná. Berta se jí však nedočkala. Snad proto nakonec veškerou osobní korespondenci zničila. Považovala ji za příliš intimní. O jejím soukromí ledacos věděla Eliška Krásnohorská, které „svěřovala své nejintimnější stesky a tužby“. Eliška však zůstala natolik taktní, že si vše nechala pro sebe.

Berta možná nechtěla, aby se po její smrti přihodilo to, co s korespondencí jejích kolegyň a předchůdkyň, že se různě přetřásá a vytahují se z ní pouze laciné senzace.

Berta se v Praze také seznámila s řadou zajímavých mužů. Ostatně se samotným Vojtou Náprstkem, k němuž měla díky Americkému klubu dam blízko, se přátelily nejvýznamnější osobnosti té doby a řada z nich členkám jeho kroužku přednášela. Někteří z nich překročili i práh domácnosti Bertiny rodiny. Básník a novinář Jan Neruda se u nich pak objevoval pravidelně. Samozřejmě za tím stál zájem o jednu z dcer Mühlsteinových. Líbila se mu Milada, a tak při svých hojných návštěvách předváděl svůj ostrovtip a platil vždy za vítaného hosta. Ostatně pan Mühlstein odjakživa rád vyhledával zábavu a veselí, a proč by ji nedopřál ostatním, zvláště když se k ní propůjčoval sám fejetonista Národních listů. Neruda na Miladu nezapůsobil natolik, aby se stala jeho snoubenkou, natož nevěstou. Nebyl mimořádný krasavec, ale měl určitý šarm, vždyť i Eliška Krásnohorská si ve svých vzpomínkách povzdechla, že jeho: „… duchaplný, pronikavý pohled, jeho chevareleskní postava a elegantní tanec mátly děvčatům hlavy.“ Miladu se mu bohužel uhranout nepodařilo. Ta se proto nestala paní Nerudovou, nýbrž Štěpánkovou. Se svým mužem potom žila v Blatově u Prahy (dnešní součásti Újezdu nad Lesy), zatímco její sestry zůstaly svobodné.

Neruda po intelektuální stránce Bertě imponoval, avšak vzhlížel k Miladě, a tudíž vztah s Bertou probíhal na ryze přátelské úrovni. Navíc ji mnohem více zaujal Nerudův přítel a kolega žurnalista Josef Holeček. Tento nadějný autor pocházel z jihočeského statku, odkud se poměrně záhy vydal do světa. Pracoval kupříkladu jako zpravodaj při povstání v Hercegovině. Svým založením a překladovou prací tíhl k slovanskému jihu. Prostě byl jiný. Přišel do Prahy jako člověk, který se nepotřeboval a odmítal podřizovat, vlichotit a prosit. Přinesl do umělecké Prahy svěží vánek vzdoru. Hodlal jít neprošlapanou literární pěšinou a ne se jen klanět zasloužilým spisovatelům a vzhlížet k modlám. Díval se na ně s úctou, ale když se mu něco nelíbilo, řekl to k jejich překvapení nahlas. Tak smělého hocha nemohli mít rádi.

Holečkovo zdravé venkovské jádro nesklouzlo k neupřímnému vychvalování druhých, což možná zapříčinilo, že si dlouhých dvacet let vydával své knihy vlastním nákladem. Určitě by proto souhlasil s názorem Karoliny Světlé, že „poctivá snaha u nás tak špatně oceněna bývá, kdežto špatnost drzým čelem bez nejmenšího odporu se vypíná“.

Ano, ani Holeček neleštil příslušné kliky, málo se klaněl a nerozdával vyumělkované úsměvy na všechny strany. Rozhodně nezapadal. A když ve zralém věku psal své paměti, nerozpakoval se vylíčit různé podivné způsoby, s nimiž se ve svém životě setkal. Vzpomněl na J. V. Sládka, který ho vždycky líbal na rty a dožadoval se po něm rukopisů. V časopise Lumír mu přitom nezveřejnil ani písmenko a slova zájmu plácal pro formu, aby se stavěl do lepšího a vlídnějšího světla. Holeček mu to odpustil, protože podobné situace bral s humorným nadhledem. Bohužel panu Sládkovi nedocházelo, jak se zbytečně zesměšňuje a ztrapňuje. Jemu podobných se našlo poměrně dost. Nakonec i spisovatel Holeček našel bezpočet obdivovatelů a obdivovatelek svého díla. Růžena Svobodová byla jednou z nich, což dokládá slovy: „Miluji tak Vaši literaturu, že bych jí chtěla naplniti všechny české časopisy.“ A k podpisu dodává „Vaše ctitelka“. Kupodivu i tehdy se v naší kotlině vyskytovali čtenáři, kteří neprahli jenom po nakladatelském průměru a nedávali přednost takzvaným kasaštykům, ale rádi se seznamovali s něčím odlišným. Snad pochopili, že jinakost dává věcem nový rozměr a rozvíjí ducha. Šeď otupuje.

Berta smělému a o jedenáct let mladšímu Holečkovi trpělivě naslouchala, vždyť toho tolik spatřil a znal. Imponovala jí jeho neústupnost a jedinečnost, vlastnosti, jimiž se sama mohla pochlubit. Holeček nebyl falešným vlastencem, naopak se obával, aby se české písemnictví neuzavíralo příliš do sebe. Rád proto vyprávěl své dychtivé posluchačce a rád s ní hovořil, protože bystrá slečna ho upoutala svou sečtělostí. Ovšem jeho ženský ideál vypadal zcela odlišně: „Není to víla, není to zvoneček, není přelud ani sen! Dívka… štíhlá, pružná, sličná, prostá… V zapadajícím slunci zlatí se pěkně učesané vlasy, nazlátlá pleť je sametově jemná, oči se modrají maceškami a jejich pohled je panensky čistý a důstojný, ale skromný a přívětivý.“

Bertě se s tím pochopitelně nesvěřoval. Neměl důvod, proč by její křehkou duši zraňoval. Jenomže hrbatá slečna prahla po opravdové lásce, toužila po citu muže, jenž by v ní probudil dívčí srdce a neohlížel se pouze po tělesné kráse. Kéž by na chvíli oslepl a vnímal jen její duši. Mohla se mu vůbec vyznat? Směla mu říct, že v ní otevřel pramen, z něhož by chtěla pít? Bohužel se pro to nezrodila. Nemocné dívky se nemají vdávat a nemají mít děti. Moc dobře si to uvědomovala, ale proč by se tím měla zabývat. Smíření je pokorné a omezující. Jenomže lze milovat, když druhý lásku nepřijímá?

Zamilovala se, a ani netušila, jak špatně. Holeček, muž zdravého jádra i konstituce, si už ve svých čtyřiadvaceti letech ustanovil neobvyklý životní plán: „… vystříhati se ženských, předepsati si ne pouze celibát, nýbrž vzdalovati se všeho ženského tak, abych ani okem ustřelen býti nemohl, a to ne z asketismu poustevníka, nýbrž abych nemohl býti zvrtkán v přísných pravidlech a v pevném programu své spisovatelské činnosti.“

Práci upřednostnil před potěšením, které zbytečně rozptyluje mysl a tříští síly. Svou mladickou představu však s léty přehodnotil a vzal něžné pohlaví na milost. V roce 1889 se totiž oženil s jistou Zdenkou Zemanovou. Nebyl v té době už žádný bujarý mladík. Muži však v devatenáctém století vstupovali do svazku manželského ve chvíli, kdy si vybudovali postavení, které jim umožnilo uživit sebe a budoucí rodinu. Se Zdenkou měl tři děti, nejmladší Jelena se narodila deset let po svatbě. Ačkoliv se v dospělosti zabývala literární tvorbou, její doménou se stal především operní zpěv.

Vztah Berty s Holečkem neopustil meze přátelství a podobně se tak dělo i s ostatními muži, k nimž citově vzplanula. Nikdy proto nepoznala opravdovou partnerskou lásku.

Útěchu tedy nalézala v literatuře. Ačkoliv dosáhla očividných úspěchů, kdy některá vydání jejích knih mizela okamžitě z pultů, byla stále skromnou a svým způsobem pokornou autorkou. V žádném případě se neměřila se Světlou, natož s Němcovou.

Pěstovala si při svém psaní zvláštní libůstku. Korektury nejraději vpisovala do vytištěné knihy. Snad potřebovala vidět, v jaké podobě se její práce dostane ke čtenářkám, které si ji oblíbily. Dokládá to i stesk Karoliny Světlé adresovaný Elišce Krásnohorské: „… jak málo známa jsi po vlastech, že člověk mluvě o básnířce spíše si vzpomene na Mühlsteinovou než na Tebe.“

V jednadvacátém století se situace obrátila, Bertino jméno si nevybaví téměř nikdo, Krásnohorskou si většina Čechů spojí alespoň s librety Smetanových oper.

Světlá si Krásnohorské a občas i své sestře Sofii stěžovala na literární pokusy mladých adeptek básnictví. Tyto dívky k ní vzhlížely jako ke své učitelce a vzoru a mnohé z nich ji žádaly o posouzení svých literárních pokusů. Karolina nechtěla zklamat jejich důvěru, nicméně se jí tato dobrovolná služba protivila, zvláště pokud se jednalo o dílka nepovedená. Literární práce a další aktivity jí ubíraly mnoho sil, kterými odmítala plýtvat.

K Bertě pak přistupovala zvláštně a svým způsobem rozporuplně. I když se zdálo, že se o ní zmiňuje výhradně posměšně, ve skutečnosti ji upřímně litovala: „Kéž by chudák nalezla trochu útěchy v světě ideálů, když jí skutečný svět veškeru odepírá radost.“

Světlá se neřadila k těm, kdož dávají své pocity na odiv, ale kdyby mohla, i přes výhrady, které k Bertě měla, by vzala kouzelný proutek a uzdravila ji. Podobné čáry se stávají bohužel jenom v pohádkách.

Přesto ji Berta také dokázala pěkně naštvat. Její urputnost někdy hraničila s nesnesitelností. Jednoho zimního dne totiž přiběhla za Světlou, aby jí pomohla vybrat básně do připravovaného almanachu. Ačkoliv zkušená autorka pečlivě třídila, Berta s jejími radami a volbou nesouhlasila. Světlá chápala, že za ní přišla s určitou představou, kterou měla naplnit. Když se tak nestalo, dočkala se od Berty nepříjemné reakce: „… dáno mi milostivě na srozuměnou, že tomu – nerozumím.“ Bertička byla někdy neuvěřitelně tvrdohlavá a urputná, což jí ale pomáhalo zvláště v tom, aby nevzdávala svůj zápas s chorobami. A nevzdávala se i dalších věcí, jako například myšlenky na právo žen na lepší vzdělání a postavení. Ráda přednášela v Americkém klubu dam a publikovala odvážné články, jimiž se snažila vyburcovat ženy k větší aktivitě. Díky tomu ležela v žaludku bezpočtu měštek, jimž tradiční rozdělení rolí v domácnosti vyhovovalo, neboť se mnohdy obávaly vykročit na neprobádanou půdu.

Bertina svým způsobem odbojná činnost se jasně projevila v okamžiku, kdy se rozhodla zúčastnit se akce, při níž se šest členek klubu, konkrétně třeba Sofie Podlipská či sestry Matylda a Berta Peškovy, vydalo uctít památku bitvy na Bílé hoře věncem se stuhou, na níž byl vyšit nápis „Vlasti. Nedáme Ti skonati“. I přes nevlídné počasí se tu sešlo dost občanů, kteří chtěli zavzpomínat na výraznou událost naší historie. A jak se pokojně sešli, tak se i rozešli. Pochopitelně po celou dobu na ně dohlíželo přítomné četnictvo a policie. Ta akci považovala za čirou provokaci a protivládní demonstraci. Událost se stala 8. listopadu 1867 a přítomné ženy byly pak poměrně dlouho vyšetřovány, včetně sedmadvacetileté Emilie Macháčkové, dcery ctihodného profesora při c. k. gymnáziu v Jičíně Karla Simeona Macháčka, buditele a překladatele operních libret a dramat.

Sám Náprstek dal od bělohorské „demonstrace“ ruce pryč a členky klubu předem varoval, aby se jí nezúčastnily. Podle Světlé posléze s uspokojením konstatoval, že ho také většina z nich poslechla. Světlá se účasti vyhnula s poukázáním na učitelské povolání svého muže, jemuž by to mohlo před úřady uškodit. Podobným rizikům se poněkud opatrnější spisovatelka pro jistotu vyhýbala.

Berta se řídila vlastním rozumem, a proto musela nést následky. Dostala několik předvolání na policii, a to ještě v únoru následujícího roku. Vyšetřování se vleklo a spis nabýval obludných rozměrů. Čin neohrožených dam vzbudil obrovský ohlas veřejnosti a Berta se dostala na přední stránky novin. Národním listům v čele s Grégrem šlo jen o pikantní novinky z výslechů, vnitřní pohnutky a ušlechtilé myšlenky žen je nezajímaly. Julius Grégr byl opravdu tím posledním, kdož by šel za dotyčné takzvaně tahat horké kameny z ohně. Potřeboval snadno publikovatelné senzace, které bezpečně zvyšují prodej.

V Bertině churavém těle sice zaplálo odvážné srdce, bohužel u zbytku klubu přízeň nezískala, protože většina tuto bělohorskou pouť považovala za malichernou a zbytečnou. Berta si tím přesto udělala pořádnou reklamu a její jméno vešlo ve známost u širší veřejnosti. Každý skandál se ke zviditelnění hodil. Pro něj se ale na Bílou horu netrmácela.

Opravdu se jen snažila něco málo vykonat pro druhé, jít příkladem, když nemohla pomoci sobě. Ačkoliv ji tato činnost vyčerpávala, nevzdávala se, věděla, že jiným, byť zdravým, dívkám schází kuráž. Bertinu neoblomnost výstižně charakterizoval Jan Neruda: „Takto je rozumná a chápavá, právě proto ale, že má úsudek svůj, často si z ní tropí smích.“

Kráčet nevyšlapanou pěšinou, mluvit o věcech, o nichž se mlčí, vyžadovalo kus osobní statečnosti a tu Berta nepostrádala. Ovšem i přes veškerou pozornost a péči nejbližších se její zdravotní stav neustále zhoršoval. Snažila se být pilná a těšit své čtenářky na stránkách Světozoru, Osvěty, Ženských listů a dalších. Přesto jí osud nekompromisně odpočítával zbylé roky života, v nichž se především soustředila na literární tvorbu a svým způsobem se stáhla z veřejného života. Věčné klepy, různice a hlouposti ji unavovaly.

Do této poslední etapy spadá nešťastná záležitost týkající se studie o rakouské herečce a spisovatelce Adě Christen, vlastním jménem Kristině Friderikové, umělecké svůdnici, která skládala eroticky laděnou poezii. Pro tuto práci Bertu nadchl sám Neruda. Vybídl ji, aby se seznámila s Adinou tvorbou a pokusila se ji reflektovat delším článkem. Neruda si s hezkou a zajímavou Rakušankou čile korespondoval a překládal její dílka do češtiny. Berta se úkolu chopila, jak nejlépe dovedla, výsledek se proto zadavateli Nerudovi zamlouval. Ada jeho nadšení nesdílela, naopak poslala zpět do Prahy text doplněný o mnohé připomínky. Byla jednoduše z jiného těsta než Berta – méně taktní a více otevřená. Tudíž se nerozpakovala zeptat se Nerudy, v rámci takřka nekonečné korespondenční debaty o studii, zda si náhodou nehodlá vzít Bertu za manželku. Adina otázka mu připadala zcela absurdní, ba přímo se jí vysmál, neboť si, stejně jako kolega Holeček, potrpěl u dívek na sličný zjev. Berta jeho přísná kritéria nesplňovala ani v nejmenším. Celé se to následně zkomplikovalo tak, že se Berta ve výsledku dřela s oslavným článkem o rakouské divě úplně zbytečně. Prostě to vyšumělo, a Neruda se pak v hloubi duše styděl, že Bertu k něčemu podobnému vůbec přemlouval. Ada však pravděpodobně sfoukla pírko z boa a dál se tím netrápila. Pravou herečku a umělkyni zaměstnávaly mnohem důležitější problémy než hrbatá pražská slečna.

Berta však nezaujala pouze Jana Nerudu, ale naopak si jí všímaly i další osobnosti, které ji nabádaly a vedly k dalšímu literárnímu rozvoji, alespoň si to o sobě myslely. Berta mohla využívat kupříkladu podpory novináře a nakladatele Františka Šimáčka. Snažil se jí radit při volbě témat, o nichž by měla psát, a samozřejmě její prózy nadšeně vydával. Šimáček byl veskrze divný patron. Do redakce časopisu Posel z Prahy, který sám založil, přijal i mladého Josefa Holečka a právě on zaznamenal několik vzpomínek na tuto již zapomenutou postavu české žurnalistiky.

Nejbizarněji působí Šimáčkův geniální systém šetření. Každé ráno totiž rozřezával redakční poštu, a to z důvodu, že pokud se v ní vyskytovaly čisté listy, dával je redaktorům na popsání v rámci zásady „všecko se k něčemu hodí, byť bylo sebenepatrnější“. Toto nevšední opatření mu prý zachránilo asi deset krejcarů denně. Holeček se tomu v duchu smál. Šimáček ho udivoval i dalšími zvláštnostmi své povahy. Jednou se mu podařilo Holečka neuvěřitelně naštvat a ten mu ironicky vyčetl, proč neposkytuje redaktorům k psaní také prázdné obálky dopisů, vždyť by tím ušetřil ještě více peněz. Šimáček tehdy poprvé a naposledy pochopil Holečkův výsměch a tím se započal boj, z něhož Holeček raději vycouval a redaktorské místo opustil. Berta přitom vycházela s mírně harpagonským Šimáčkem dobře. Zřejmě by proto odmítla způsob, jakým ho Holeček vykreslil: „… působil jak otrávený a ničil v člověku všecko pevné: nejen zásady a přesvědčení, nýbrž i svaly jako kdyby trhal a kosti jako kdyby po něm měkly. A také na zrak jako kdyby účinkoval záhubně. Celý svět jevil se při jeho požívání ošklivě, jako kdyby byl polit jakousi hustou, špinavou omáčkou…“

Holeček si odchodem, nebo spíše úprkem z Posla zachoval duševní zdraví. Nedokázal by se totiž podivínskému nakladateli podřizovat donekonečna. Na to měl nadmíru vzdornou náturu.

Berta se raději soustředila na práci. Konflikty nevyhledávala, protože potřebovala tvořit a ne se ničit malichernými spory. Chrlila jednu prózu za druhou. Čas se jí krátil a ona potřebovala ještě ledacos stihnout.

 

Facebooktwitterredditpinterestlinkedintumblrmail

Komentáře nejsou povoleny.