Z kapitoly Ctitel krásy o Jiřím Karáskovi ze Lvovic
Jiří Karásek ze Lvovic, pokřtěný jménem Josef, získal v naší literatuře nálepku pozéra, který nic z toho, o čem psal, vlastně neprožil. Navíc prý nenáviděl ženy a byl prvním přiznaným homosexuálem mezi českými autory. V jedenadvacátém století se však nesmíme spokojit s tímto zjednodušeným a jednostranným pohledem, který se dost vzdaluje od mnohem prozaičtější skutečnosti.
Karásek se důvěrně přátelil s několika ženami a také si jich velice vážil. Večery netrávil pouze v tichosti svého pokoje, nýbrž rád vyrážel do pražských kaváren či restaurací. Měl ale přecitlivělou a spíše plachou povahu, a tak se postupem času více stahoval do ústraní, „věren principu nikdy se nevtírat“. Říkal totiž otevřeně, co si myslí, a to vyvolávalo značnou nevoli. Občas ho také přepadávala melancholie, možná až deprese, záměrně se několik dnů vyhýbal známým a pak se jim v dopisech omlouval.
Narodil se do rodiny přinejmenším zchudlé, v níž zůstala neobjasněná příslušnost k významnému astrologovi a astronomovi Cypriánovi Karáskovi ze Lvovic. Každopádně Karásek se k němu v dospělosti přihlásil a přijal přídomek ze Lvovic, původně psaný ze Lwowicz. Tímto gestem se symbolicky distancoval od překotně se rozvíjející společnosti, která potírala rozdíly a pěstovala z jeho pohledu nízkost a přízemnost. Hleděl poněkud výše k poezii a krásnu a hodlal pěstovat ušlechtilost. Paradoxně právě jeho tatínek Ondřej i matka Anna přišli na svět jako nemanželské děti. Kromě Jiřího se Karáskovým narodili dva chlapci a jedna dívka. Bohužel všichni tři záhy skončili na Malostranském hřbitově. I to mělo na pozůstalého bratra silný vliv.¨
Ve Ztraceném ráji, výrazně upravené autobiografii, se zmiňuje o bídě a také o ne zrovna ideálním manželství rodičů. V těchto vzpomínkách se objevují první náznaky jeho orientace: „… měl v duši záhadu, o níž ani mamce nikdy neřekl, záhadu, pro niž myslil, že jest jediný na celém světě, kdo je takový.“
Tuto záhadu v románu odhalí starší student konzervatoře Jarolím, který k hrdinovi promlouvá: „Ty jsi eroticky založen, aniž o tom víš, od nejútlejšího mládí jsi plný nevědomé sexuality – a celý život budeš někoho milovati. Bez lásky nebudeš moci být ani živ. Ještě umíraje budeš milovati. To právě, že jsi žena.“ Vzhledem k tomu, že autorem zmíněných citátů je Karásek, vzbudil tím ve čtenářích spoustu dohadů, týkajících se jeho soukromí.
Klíčovým mužem Karáskova uměleckého bytí se stává Arnošt Procházka. S tímto o dva roky starším spolužákem se Karásek seznamuje ve třetí třídě městské střední školy. Procházka ho přivádí k francouzskému jazyku a rozvíjí jeho literární rozhled. Poskytuje mu četbu ze své bohatě zásobené knihovny.
První verše Karásek skládá již v osmi letech. Procházkovi svěří až pozdější pokusy, ale ty kamaráda nezaujaly. Probouzejícího se básníka vzal na milost ve chvíli, když vznikla Zazděná okna. Karáska při jejich tvorbě ovlivnila smrt otce, bratra a další smutné okamžiky.
Příteli se tento odraz rozervané duše líbí a vybídne jej k vydání rukopisu. Karáska ovlivňuje i vývoj moderní poezie ve světě. Poznává Verlaina a jeho verše ho uchvátí. Rozhodne se básníkem vytýčený směr následovat. Jde o uhranutí celoživotní. Zpočátku mluví Karásek spíše o symbolismu, tam sám sebe vidí. Pro následující generace ale zůstane hrdým nositelem praporu dekadence.
Najde i hezkou řádku následovníků a epigonů, protože k němu vzhlíží mladí adepti básnictví včetně Arthura Breiskyho. Karásek jim slouží jako rádce, vždy ochotný podat pomocnou ruku. Dveře nechává pootevřené pro všechny. V tom směru si zrovna nerozumí s Procházkou, který k neznámým lidem přistupuje s nedůvěrou. Karásek sám sebe označuje za entuziastu, lyrika a romantika, Procházkovi přiřkne vlastnosti zcela protichůdné. Jsou jako oheň a voda.
Herečka Růžena Nasková vidí Procházku jinak: „Arnošt Procházka nás udivil svou sousedskou bodrostí a jeho obávaný zlý jazyk i kousavost v soukromí skoro nebolely.“
Milý Procházka měl asi více tváří a záleželo jen na chuti a náladě, kterou z nich svému okolí zrovna ukáže.
Za Karáskovou pozorností k začínajícím autorům se skrývá zřejmě osobní trpká zkušenost spojená s prvními literárními krůčky. Na psaní mu zbývají jen vzácné volné chvilky, neboť většinu času mu zabere získávání obživy. Samozřejmě vzhledem k jeho schopnostem a inteligenci by jistě zvládl další studium, jenomže ho „ubohé existenční poměry zahnaly do služeb pošty“.
Pracoval jako praktikant poštovního úřadu na smíchovském nádraží. Po čtyřech letech jej povýší na asistenta a přeloží na tehdejší nádraží císaře Františka Josefa. Nakonec se dostane jako tzv. ambulant do služby ve vlakové poště. Tyto galeje mu umožní cestovat a rovněž si finančně přilepšit. Jezdí třeba pravidelně do Vídně nebo do Saska. Ráno po probdělé noci nejde spát, nýbrž se vydává do galerií. Pozná tak zevrubně i jiná města než to rodné, což výrazně posune jeho další osobní a umělecké směřování. Vídeň byla proti Praze hlučná a nesmírně kulturně podnětná, a přitom nepostrádala českého ducha. Nedruží se však s českými služkami a řemeslníky, nýbrž se dostane do ušlechtilejší společnosti. Další neobyčejný zvrat Karáskova života.
